Recenze: Oživení českého sci-fi se povedlo. Až na ten scénář

Pozn. red.: Čtete aktualizovanou verzi recenze, vydanou při příležitosti uvedení snímku na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.

Co by se stalo, kdybychom se po smrti mohli vyvolat ze zálohy? Na to se ptá snímek českého debutanta Roberta Hloze Bod obnovy. Jeho tvůrci pracují s představou světa, v němž sociální rozdíly vedou k nepokojům tak ostrým, až si movitější část společnosti vymyslí způsob, jak přežít, a zároveň tak rozevřít nůžky ekonomických rozdílů ještě o něco víc.

Politické statementy ale ve snímku nehledejte. Tvůrci se nijak nebrání tomu, že chtěli natočit film, který se bude líbit všem. Minimálně po vizuální stránce se jim to povedlo.

Bod obnovy vzbudil zájem už zkraje roku, kdy se na internetu objevily první fotografie z filmu. Prahu tvůrci přetvořili do města z roku 2043, brutalistní budovy zmutovaly do fascinujících mrakodrapů, devadesátková auta rozsvítily LED panely. Byl to působivý pohled, na který diváci v českém filmu nenarazili ne roky, ale dlouhé dekády.

Sci-fi tu moc tvůrců nezkoušelo. Poslední projekt, který je od toho odradil, byl megalomanský film Poslední z Aporveru, jehož režisér skončil před soudem – prý kvůli fiktivnímu zvyšování nákladů na výrobu filmu. Trestné na něm ale bylo hlavně to, jak otřesně vypadal v ukázkách.

Poslední měsíce to se žánrem vypadá lépe. Rumunská režisérka Cristina Groșan zfilmovala scénář české spisovatelky Kláry Vlasákové a vznikla z toho komorní apokalypsa Běžná selhání, která dosáhla i na ocenění na benátském filmovém festivalu. Sedmadvacetiletý dokumentarista Albert Hospodářský přesedlal na hraný film a v debutu Brutální vedro, nechává svého bratra putovat vychýleným českým venkovem, na který míří úlomek Slunce.

Ani jeden z obou zmíněných filmů ale necílí na mainstreamového diváka. Právě pro něj je tu Bod obnovy, který si klade ambice uspět i v zahraničí.

Hloz a jeho tým přicházejí s univerzální zápletkou, která nevyžaduje žádné znalosti českého kontextu a podle tvůrců by mohla zajímat diváky i v USA nebo v Jižní Koreji (kde už Bod obnovy ostatně viděli, film si tam odbyl premiéru). V mnoha směrech je to poctivě natočený snímek, ve kterém skoro nic kvalitativně nekolísá. Herci v čele s debutující Andreou Mohylovou odvádějí standardní výkon, hudba Jana Šléšky příjemně dokresluje napětí, kamera Filipa Marka, občas napínavě prolétávající hypermoderním městem těsně za nárazníkem faceliftovaného renaultu, je nápaditá a dynamická. Devět let práce je na Bodu obnovy vidět.

O to více frustrující slabinou filmu je scénář. Působivé záběry futuristické Prahy, ale i temných zákoutí, kde se schovávají lidé, kteří nechtějí mít s technologiemi už nic společného, zabíjí úmorně dlouhé dialogy vyšetřovatelky, morálně pochybného manažera korporace, tajuplného rebela.

Všechno se musí zdlouhavě vysvětlit, všichni mluví s tou stejnou, vážnou dikcí, kterou známe z televizních detektivek. A jak už to u podobných dialogových smrští bývá, příběh nevysvětlují – komplikují ho. Už Ridley Scott v Blade Runnerovi chápal, že víc než zamlklý Harrison Ford mohou říct záběry na zmutované Los Angeles a že i z dialogu „Líbí se vám naše sova? – Velmi.“ může být kultovní hláška. Vizuál Bodu obnovy je sice na české poměry ohromující, ale tolik významu v něm nenajdete.

Možná i proto je Bod obnovy nakonec „jen dobře vypadající žánrovka“, přičemž se nakonec víc blíží procedurální detektivce než sci-fi. Divák víc řeší, kdo je zločinec, než jak by vypadal svět bez nutnosti umírat. Dobré sci-fi dokáže v člověku vyvolat ohromující úzkost: Takhle by mohla vypadat budoucnost? U Bodu obnovy si maximálně řekne: Takhle by mohla vypadat Praha?

Přes všechnu kritiku je jedno evidentní. Robert Hloz a jeho štáb ukazují, že jsou schopní dotáhnout velké nápady až do konce. To je pro žánr, který byl v Česku léta v hibernaci, dost zlomové.

I proto pomůže Bod obnovy změnit krajinu českého filmu. Nejen jako příspěvek do kolonky sci-fi, ale i pro své exportní ambice. Nebylo by překvapivé, kdyby se z kumštu tvůrců Bodu obnovy stal vývozní artikl.