Filharmonii prospělo omlazení i větší genderová vyváženost, říká dirigent Vrabec

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru Ondřej Vrabec je vskutku renesanční osobnost. Dlouhodobě je u nás znám nejen jako dirigent, sólohornista České filharmonie a pedagog, ale také jako zvukař, someliér vína a čaje, propagátor soudobé hudby, inovátor hudebních nástrojů, cestovatel a rovněž manžel a otec.

„Ale organizačně jsem nepraktický člověk. Mám štěstí, že ve Varech mám fantastickou ředitelku, která se postará o manažerské otázky, a ještě mi jako špičková hudebnice dokáže také zcela erudovaně pomoci i v uměleckých otázkách,“ říká dirigent Vrabec.

Poprvé jste vystoupil jako hornista (hráč na lesní roh, pozn. redakce) s Českou filharmonií v sedmnácti letech. Jaký to byl pocit a jak vás hráči přijali?

Co si budeme nalhávat, ty počátky byly složitější. Na jednu stranu, Česká filharmonie byla tenkrát plná starých vážených bardů, a mnozí mi dávali najevo, že mezi ně nepatřím. Na druhé straně jsem byl puberťák, který spolknul všechnu moudrost světa. Trvalo to poměrně dlouho, než jsme si sedli.

Jak se to projevovalo?

Bylo tam celkem dost třecích ploch. Myslím, že dnes už mohu říct, že od pár hráčů jsem celkem dlouho zažíval i šikanu. Ostatní mě pomalu začali uznávat a brát mezi sebe, zejména poté, co jsem začal hrát i tak náročné věci jako třeba symfonie Gustava Mahlera.

Takové poměry panují v České filharmonii dodnes?

Ale kdepak, ta doba se změnila, filharmonie je nyní celkově přátelštější. Nemalou zásluhu na tom měl i fakt, že jsme začali být adekvátněji placeni, čímž se srovnaly mnohé mindráky. A samozřejmě i to, že se orchestr omladil a začaly se v něm více prosazovat ženy.

Jak k tomu omlazení došlo?

On tam jednak byl přirozený vývoj, ti staří hráči postupně odcházeli a na jejich místa přicházeli jiní. Dnes už také není vnímáno nijak neobvykle, že pozice obsazují často i velmi mladí lidé, pokud je jejich talent mimořádný. A jak jsem se již zmínil, orchestr se daleko více otevřel ženám. Když jsem já nastoupil, v orchestru hrály tuším čtyři ženy. Nyní jsme daleko vyváženější, na rozdíl třeba od Vídeňské filharmonie, kam ženy stále hledají cestu obtížněji.

Před nějakými padesáti lety platilo, že zvuk České filharmonie je na první poslech rozpoznatelný od jiných orchestrů. Platí to stále?

Určitě méně nežli dříve, ale rozdíl tam pořád je. Ale není to jen orchestrem, je to i specifickou strukturou a akustikou v Rudolfinu, které jsme si přizpůsobili. Sonické kvality nás odlišují od jiných orchestrů, třeba v Německu nebo Japonsku, které jsou zvyklé hrát v dokonalých sálech. Ty prostě znějí jinak.

Odráží se na zvuku orchestru i to, jaké mezi sebou mají hráči vztahy?

Každý orchestr je svébytný organismus – mimo zvukového má i lidský a stylový profil. Nejsme tak semknuti jako třeba fotbalový tým, kde všichni táhnou za jeden provaz. Inu, jsme prostě umělci! Orchestr bych přirovnal spíše k manželství dvou silných dominantních osob. Je tam hodně třecích ploch, ale na pódiu, kde všechny naše půtky odložíme, je pak vidět fantastický výsledek.

Jak vnímáte jako hráč a dirigent ostatní dirigenty? Máte třeba chuť je někdy opravovat?

Jsem profesionál, snažím se hrát co nejlépe, ať už je dirigent jakýkoliv. Navíc dirigenty, kteří v dnešní době spolupracují s Českou filharmonií, je radost pozorovat a učit se od nich.

Nebylo to tak vždy?

Jsou za námi i takové umělecky hluché roky. Přiznám se, že z některých dirigentů se mi občas protáčely panenky, a hlavně mi bylo líto, že ty příležitosti nedostávali daleko lepší místní dirigenti.

Česká republika má od této sezóny svou první šéfdirigentku, Alenu Hron u Jihočeské filharmonie. Jaký máte vztah k dirigentkám a proč jich je tak málo?

Myslím, že s dirigentkami je to stejný proces jako s orchestrálními hráčkami, jen trochu opožděný. Víte, včera jsem poslouchal Trumpův projev po jeho zvolení, byla to samá světlá budoucnost a jen zářivé zítřky, ale zároveň jsem na pozadí jeho slov vnímal takovou siláckou machistickou linku. Z toho jsem vůbec neměl dobrý pocit. Nicméně ve světě se to hnulo. Když je žena šikovná, prosadí se stejně jako muž. Za jeden z nejlepších dirigentských výkonů a zážitků ve svém životě považuji koncert s Marin Alsopovou (americká dirigentka a jedna z prvních, která se prosadila mezi největšími dirigentskými esy, pozn. red.)

Popíšete nám ten zážitek?

Během hraní nastala ve velmi náročném Svěcení jara od Igora Stravinského taková kritická situace, kde hrozilo, že se hra orchestru úplně rozklíží. To by každého dirigenta složilo. A ona to dokázala zachránit a poradit si lépe nežli jakýkoliv mužský dirigent, s nímž jsem kdy pracoval. Ono je to celkem prosté - mezi ženami, stejně jako mezi muži, existují schopní a méně schopní dirigenti i hráči.

Přesto, je nějaký rozdíl mezi tím, když orchestr řídí žena a muž?

Samozřejmě že žena musí dirigovat trochu jinak, už kvůli odlišné fyzické konstituci. A díky tomu to i trochu jinak zní. Ne lépe, ne hůře. Pokud půjdete na koncert, zavřete si oči a odhodíte šovinistické předsudky, asi ani nepoznáte rozdíl, zda diriguje žena nebo muž.

A přesto jsou některé role v hudbě snad výlučně ženské. Existuje vůbec nějaký muž-harfenista?

Připouštím, že muž za harfou vypadá zvláštně, ale i to se časem možná ohlodá. Je to stejné, jako když dnes někomu přijde divná žena dirigentka. A přitom trombonistky už dnes nikomu zvláštní nepřipadají, ač to celkem nedávno bylo téměř nemyslitelné.

Dříve jste se hodně věnoval vínu, máte za sebou i sommelierskou zkušenost. Zaměřujete se na víno i nyní?

Ano. Ale je to čistě jen koníček. Dříve jsem působil na gastronomické scéně v Praze, měl jsem tu čest být vyčiněn kuchařem Honzou Punčochářem: on měl za to, že hostům moc dlouho a zaujatě vyprávím o vínech, zatímco jemu v kuchyni stydnou jejich objednávky (smích). Také jsem psal různé cestopisné články – když jsem cestoval s orchestry do zahraničí, vždy jsem navštěvoval místní vinařství a pak jsem psal takové hudebním žargonem zabarvené články.

Je něco, co jste se od vína dozvěděl o hudbě?

Bude to znít trochu smutně, ale hlavně jsem zjistil, že vínem se dokážu uživit daleko lépe nežli hudbou. Ale moje vášeň číslo jedna je hudba. I proto jsem svou sommeliérskou dráhu nakonec opustil.

Dáváte si před koncertem sklenku vína? Ať už jako hráč nebo jako dirigent?

Ve Varech máme před každým koncertem setkání s posluchači a tam se podává sekt. Zatím jsem se ani jednou nenapil, a to ani před dirigováním, natož před hornou. Dříve se mi stávalo, že jsem si dal k obědu pivo, a pak jsem to na svém výkonu cítil. Znám ovšem kolegy, které naopak malé pivko před koncertem uvolní a pomáhá jim to. Takže to neodsuzuji. Ale mně to nedělá dobře. Hojně to ovšem doháním po koncertech. (smích)

Co vám tedy dělá dobře? Máte jako hudebník nějaké speciální potřeby nebo rituály?

Mně dělá dobře jít si zaběhat nějakých deset dvanáct kilometrů. To mě vždycky dokonale uklidní a zkoncentruje. Potom se mi i lépe hraje a mává (hudební žargon pro dirigování, pozn. redakce).

S jakým skladatelem byste si rád vypil sklenku vína?

Na začátku každé sezóny organizuji vinnou degustaci pro členy orchestru ve Varech. Tam jim udělám takový průřez víny a občas vyndáme ze sklepa i nějaké opravdové speciály. Dokážu si živě celkem představit, že bych něco takého uspořádal i pro své oblíbené skladatele.

Máte jednotlivé skladatele spojené s konkrétním vínem?

Ano, třeba Leoš Janáček by jistě ocenil krevnatá maďarská červená vína, jejichž kvalita i cena teď jdou hodně nahoru. Jsou zajímavě kořenitá a ohnivá – to by divokého Janáčka zajisté oslovilo. Ale třeba Dvořákovi bych raději nalil nějaké vyzrálé burgundské.

Hodně se věnujete současné vážné hudbě. Jak byste ji definoval pro někoho, kdo si pod tím pojmem nedokáže mnoho představit?

Soudobá hudba je roztříštěná do tří směrů. Někteří skladatelé jsou nesmírně tradiční a druzí zase tak novátorští, až to publikum není s to snést. A pak je zlatý střed - to jsou skladatelé, kteří jsou originální, aniž by museli šokovat.

Mrzí vás, když je hudba neposlouchatelná?

Ano, ale ještě víc mě mrzí, když je laciná a povrchní.

Jak se to projevuje?

Třeba tak, že lidé přijímají koncerty filmové hudby lépe než tvorbu Josefa Suka. Nicméně ne každá filmová hudba je laciná, některá skrývá hudební skvosty. Sám ji rád diriguji.

Je pro vás náročnější nastudovat soudobou hudbu už proto, že pro ni neexistuje žádný záznam, nic, o co se opřít?

Je to spíš hodně o technických věcech. Třeba teď budu dělat se SOČRem (Symfonický orchestr Českého rozhlasu, pozn. redakce) jednu soudobou skladbu, pro niž mám jen ručně načmáranou partituru, ve které je těžké se vyznat, natož si hudbu dobře představit. Spousta skladatelů se něčím takovým, jako je čitelnost materiálu pro interprety, nezabývá.

Ve vašem životopise se píše: „Ondřej Vrabec podnítil vznik velkého množství soudobých kompozic pro nejrůznější obsazení v kombinaci s lesním rohem.“ Jak donutíte skladatele, aby něco napsal zrovna pro lesní roh?

Je to takové vzájemné. Nás nadšenců do soudobé hudby není mnoho a skladatelé o nás vědí. Když si vás přijdou poslechnout, a nějak je inspirujete, většinou se jim podaří napsat vám něco na tělo, a to vám pak věnují. Dnes bych asi už nedokázal ani spočítat, kolik skladeb je mi dedikovaných, ale nechci, aby to znělo vychloubavě.

Hrajete na lesní roh české výroby LHR 883 Tribute, na jehož vývoji jste se podílel. Jak se vyvíjí lesní roh?

Byl to takový covidový projekt. V Brně desítky let existovala firma Josef Lidl, která produkovala špičkové hudební nástroje. Za dob bolševika jejich kvalita klesla, byly to takové nástroje pro studenty, sám jsem od nich měl na škole nástroj. Definitivně ji pak po revoluci dorazila čínská konkurence. Pak se objevil zahraniční investor. Spolu jsme ve skladu firmy našli jeden zajímavý prototyp a ten jsme vylepšovali. Má skvělý zvuk a je o nějakých 2000 eur levnější nežli známá německá značka. Navíc ten nástroj je vizuálně jiný a hodně lidí ho komentuje na sociálních sítích. A nejlepší na tom je, že jsem se vrátil ke značce, na kterou jsem hrál jako dítě.

Baví vás být hornistou?

Baví. Ale především mě baví dělat hudbu, hrál bych na téměř jakýkoliv dechový hudební nástroj. Každopádně si nedovedu představit, že bych dělal cokoliv jiného než hudbu.

Karlovy Vary teď čekají Variace. Těšíte se?

Těším se hlavně na ta setkávání hudebníků. Mnozí z nich spolu studovali a přátelili se, poté se jejich cesty rozdělily a teď se ve Varech opět setkají. Je to lidsky i hudebně přínosné, těží z toho jak hráči České filharmonie, tak Karlovarských symfoniků.