Česká ilustrace je světová špička. Festival LUSTR ji představí už podesáté

„Česká tvorba patří mezi světovou špičku, a to i s těmi všemi omezeními, která oproti bohatším zemím nebo zemím s velkorysejší kulturní politikou máme,“ myslí si Barbora Müllerová, ilustrátorka a členka organizátorského týmu festivalu LUSTR, který už podesáté svým návštěvníkům ukáže aktuální trendy v domácí, ale i světové kresbě.

Letošní ročník LUSTRu je pojatý jako metafestival. V pražských Holešovicích tak můžete vidět nejen práce jednotlivých autorek a autorů, ale i průřezy tím, co po světě vystavují jiné zahraniční festivaly, ať už v Tchaj-peji, nebo v Hongkongu. V české sekci pak LUSTR připomene tuzemské hvězdy, které se nejvíce blýskly v minulosti festivalu: duo Tomski&Polanski, Davida Böhma a Jiřího Frantu nebo Alžbětu Zemanovou a Martinu Kupsovou z ateliéru NaPOLI.

V rámci LUSTRu se budou konat také sympozia a debaty, které se budou týkat tvorby komiksu, angažovanosti v ilustraci, ale také pracovních podmínek ilustrátorů. „Můj „rekord“ byl v přepočtu asi 30 Kč na hodinu práce, a to šlo přitom o knížku, která zabodovala v několika národních soutěžích a vyšla u prestižního nakladatelství,“ říká Müllerová.

Domácí ilustrací se pyšníme už dlouhá léta, vzpomínáme na Trnku a další starší autory. Jak je to ale se současnou českou ilustrací?

V Čechách máme štěstí, že tady opravdu je na co navazovat. Trnka, Šalamoun, Pacovská, Mikulka, Kabátovi… Tradice české ilustrace, ale i úpravy knížek je naprosto úžasná. Ale dnešní tvorba není o nic horší. Řekla bych, že dnešní scéna je o něco rozmanitější, množství různých stylů, technik a způsobů budování obrazu je opravdu ohromné, na druhou stranu je na všechno míň a míň času, čímž ta výtvarná stránka, její nápaditost, invenčnost i propracovanost někdy trpí.

Víc a víc věcí se dělá digitálně, což určitě není a priori špatně, ale připadá mi, že spousta děl se sobě navzájem kvůli těm stejným nástrojům taky víc a víc podobá. Možná to ale tak bylo i dřív, zpětně se to těžko hodnotí, protože historie si prostě zapamatuje hlavně ta vynikající, vyčnívající díla.

Konkuruje česká tvorba zahraničí?

Možná bych docela drze tu otázku otočila – může zahraničí konkurovat české ilustraci? (smích). Ne, vážně, já myslím, že česká tvorba patří mezi světovou špičku, a to i s těmi všemi omezeními, která oproti bohatším zemím nebo zemím s velkorysejší kulturní politikou máme. Ať už si oblíbíte lyrický minimalismus, hodně divoké barevné funky stylizace, propracované detailní grafiky, hodně experimentální, dekonstruktivistické styly, expresivní kresbu, plošné modernistické stylizace…, vždycky najdete v Čechách někoho, kdo to bude nejen skvěle řemeslně zvládat, ale taky přidávat něco neokoukaného, něco ze sebe…

Myslím, že tu máme ohromné množství strašně zajímavých lidí a že by si zasloužili, aby se o nich víc vědělo taky v zahraničí. My se k tomu snažíme přispívat organizováním zahraničních výstav v rámci programu LUSTR On Tour, ale osobně bych se do toho chtěla opřít ještě víc. A po pandemii se zdá, že tomu doba konečně přeje. Podařilo se nám vybudovat krásnou síť zahraničních partnerství, díky kterým můžeme nejen do Čech vozit zahraniční hosty, ale také dostáváme pozvánky reprezentovat naši tvorbu po celém světě.

Řekla byste, že je česká ilustrace v současnosti něčím specifická?

Myslím, že právě ty expresivní tendence, divočejší a špinavější polohy kresby, jsou pro českou scénu dost význačné. Téhle historické lince jsem na LUSTRu věnovala hlavní výstavu loni, kdy jsem se koncepcí výstavního plánu, tím, jak byla v galerii poskládána dohromady díla současných ilustrátorů s hvězdami starších generací, snažila ukázat, jak je pro naši scénu důležitá tradice vycházející od Josefa Váchala nebo právě Jiřího Šalamouna, autora vizuální podoby maxipsa Fíka.

V posledních letech se ta divočejší, možná by se dalo říct nervóznější linka začíná propisovat i do komiksu, jako třeba u Julie Černé, Terezy Šiklové nebo Tomáše Staňka, což jsou podle mě takové zrovna vycházející hvězdy… Ale nedá se říct, že by tenhle směr definoval českou tvorbu úplně, to vůbec ne. Máme tu samozřejmě spoustu autorů, kteří si jdou úplně jinou cestou, nebo kteří naopak rádi žonglují s různými aktuálními globálními styly, co zrovna frčí…

A jaké jsou tedy styly, co zrovna frčí? Třeba korporátní kresbičky? Ty už by mohly zmizet.

Teď se hodně objevuje inspirace youth styly spojenými s generací Z, která oživuje devadesátkové tribaly jako takové svébytné ornamenty těžící z poetiky sportovních aut, šusťáků a ohnivých plamenů… Hodně se laškuje s dekonstrukcí obrazu a posunem k abstrakci. Je to stylizace, která se nebere moc vážně, bývá v tom dost humoru, ale umí to být i temné.

No a těmi korporátními kresbičkami myslíš takové ty vektorové kresby lidí bez obličejů? Hm, ty bývají dost bezkrevné. Ale myslím, že nezmizí nikdy. Vždycky budou lidi, kteří se budou bát prezentovat něčím, co má určitý názor, chuť a vůni, a raději si zvolí tuhle cestu „neurazí–nenadchne“.

Podívejte se na ukázky z prací, které budou k vidění na letošním festivalu LUSTR 10.

Na jaře jste vystoupila na manifestaci před Ministerstvem kultury a mluvila o podmínkách dnešních ilustrátorů. Jaké jsou?

No, asi celkově si nelze na nic stěžovat, zájem o ilustraci je velký, a pokud se uchytíte v komerční sféře nebo jako výtvarník pro film, budete bojovat s krátkými deadliny, ale s tím asi bojují dnes všichni.

Naprosto jiná situace je ale v knižním sektoru, to je vážně bída. Honoráře za ilustrované knížky nebo komiks se často pohybují hluboce pod hladinou nějaké důstojné mzdy, takže to často dopadá tak, že když chcete vydat hezkou knížku, svůj čas na ni vlastně dotujete odjinud. Někdo z komerčních zakázek, někdo učí, někdo pracuje vlastně mimo branži a ilustrování knížek si vydržuje jako takový luxusní koníček. Přijde mi to dost smutné.

Pro představu – takový můj „rekord“ byl v přepočtu asi 30 Kč na hodinu práce, a to šlo přitom o knížku, která zabodovala v několika národních soutěžích a vyšla u prestižního nakladatelství. Tohle ale není žádný ojedinělý exces, je to celkem běžná realita.

Myslím si, že krásné a chytré knížky chceme zvlášť dětem kupovat určitě všichni, ale podmínky jejich vytváření se pořád spíš zhoršují, než zlepšují. A dost reálně hrozí, že si jejich vytváření v budoucnu budou moct dovolit jen ti, kdo budou finančně zajištění odjinud. A to není zrovna nejlepší filtr zajišťující kvalitu.

Co by tedy knižní ilustrátoři potřebovali, aby se scéna mohla rozvíjet dál?

Určitě větší podporu pro vydávání knih. Nechci tady jenom plakat na rameni, rozhodně jsme taky opravdu vděční za zájem veřejnosti, který podle mě pořád stoupá. Jsem strašně ráda, že lidi umí krásné knížky ocenit, že laciné překladovky původní tvorbu nikdy úplně nepřeválcovaly, že lidi mají zájem a i na LUSTR chodí rok od roku víc návštěvníků. To je pro nás opravdu klíčové! Kdybychom necítili tuhle podporu, možná bychom to dávno zabalili a šli dělat něco jiného, ale já alespoň vážně věřím, že o ilustraci, komiks a krásně upravené knížky obecně zájem doopravdy je.

A pak bychom potřebovali víc pronikat na zahraniční trhy, což se ale díky mnohaletým kontaktům některých skvělých nakladatelů daří pořád víc. Před 14 dny jsem se zrovna vrátila z konference organizátorů ilustrátorských a design festivalů z celé Evropy a přivezla jsem si kupu praktických nápadů, co bychom na tomto poli mohli podniknout my jako LUSTR. A i když teď poslední dny řešíme hlavně to, kde bude na festivalu stát jaký sokl a kdo bude mít kterou směnu na pokladně, po večerech sedíme s týmem u počítačů a ťukáme do nich nové plány na příští rok. Už teď se na tom pracuje.

V doprovodném programu budete řešit třeba právě podmínky umělců – jak to vypadá se statusem umělce, co se týče ilustrátorů?

Status umělce je nová legislativa, kterou už má mnoho evropských států a která by měla nějakým způsobem ošetřit podmínky všech profesionálů pracujících v kultuře. Současný stav je takový, že naprostá většina kulturních profesionálů a profesionálek působí na volné noze – tudíž máme podmínky nastavené pro podnikatele.

Kromě ilustrátorů knih jsou těmito „podnikateli“ třeba taky light designéři v divadlech, zvukaři, kurátoři… Jenže s honoráři, které jsou v kultuře běžné, se to opravdu nedá ustát. Já vím, že to může působit, že jsme banda fňukálků, ale ono to fakt nejde, zkuste z těch 30 Kč na hodinu platit sociální a zdravotní…

Myslím si ale, že vůle ke změně je na všech stranách.