Článek
Byl to večer bez velkých diskuzí. Ne však proto, že by oceněná díla prvního ročníku Ceny literární kritiky nevyvolávala debaty nebo že by sám večer nepřinesl překvapení. Vítězkou v kategorii poezie se stala sbírka v Česku žijící Ukrajinky Iriny Zahladko Jak se líčit v nemoci, v próze pak debut Emmy Kausc Narušení děje – navzdory očekávání, že uspěje román Letnice od Miroslava Hlauča. Próza mladé spisovatelky totiž, na rozdíl od Hlaučova magicko-realistického výletu na začátek století, vyvolávala rozporuplné reakce.
„Vůbec jsem to nečekala, to tak lidi rádi říkají. Ale moje kniha štvala tolik lidí, až jsem myslela, že nemá šanci,“ přiznává Kausc. Protagonistkou jejího románu je třiatřicetiletá Emma, Češka žijící v Londýně, která pátrá po své ztracené přítelkyni Alyoně. Nebe nad městem se zlověstně zatahuje, tají ledovce a bují požáry, kolo životního příběhu se zastavilo a Emma, pracovnice úřadu pro zmizelé, se snaží vypátrat Alyonu popaměti.
„Když jsem tu knihu začala psát, hodně jsem se trápila. Bolely mě dva vztahy v mém životě, které se propsaly do postav v knize,“ vysvětluje Emma Kausc, která se v té době také zajímala o příběhy. Měla pocit, že ten svůj ztratila. „Příběh ti totiž dávají blízcí lidé. Rodina, kamarádi, partneři. Svědci tvého života, o které já jsem dost bizarním způsobem přišla.“
Narušení děje není standardním vyprávěním – každý pohyb, replika nebo emoce postav se tu propátrávají. V minulosti se hledají indicie, stejně jako ve zdánlivě nahodilých příbězích, které člověk zahlédne v novinách nebo přeslechne v metru – o muži, který se podkopával londýnskou čtvrtí Hackney, nebo o nejosamocenější velrybě na světě. „Na začátek by se asi hodilo říct, že čtenáři předkládám pokus o milostné vyznání,“ píše se v úvodu Narušení děje. Odpovědí na roztržení příběhu je totiž podle mladé spisovatelky láska.
Kritici a čtenáři románovému debutu Emmy Kausc vyčítali roztříštěnost nebo nabubřelost. Porotci ho naopak chválili za svěžest i autorskou neústupnost. „Sofistikované, náročné, hodně současné a hodně otevřené,“ říká o vítězné próze nové literární ceny kritik a bohemista Petr A. Bílek. „S Narušením děje pořád bojujete, říkáte si, proč to vůbec čtu, a přitom to odložit nedokážete a po přečtení se k tomu zase vracíte.“
„Emma Kausc přináší lehkost, se kterou umí přistupovat k náročnějším tématům, a schopnost komplikovat příběh v nejméně očekávaných místech,“ dodává další porotkyně Olga Pavlova. Kritik Kryštof Eder zase tvrdí, že Narušení děje je sice intelektuálně ambiciózní, ale komunikativní kniha: „Nepotřebujete na to kurz naratologie. Užijete si to i bez hlubokého čtenářského backgroundu.“
Literatura nemá vítěze
„Odvážně řeknu, že nejsem překvapená,“ rozesmává publikum pražského Doxu básnířka Iryna Zahladko, která si na pódium místního auditoria přišla převzít cenu za poezii – stejně jako Emma Kausc získává speciálně vytvořený obraz od Krištofa Kintery, příslib literární rezidence v Mikulově a odměnu 50 tisíc korun. „Nebyla bych ale překvapená, kdyby vyhrála i jiná z nominovaných sbírek. Žádná z nich není lepší nebo horší,“ dodává ještě Zahladko.
Její knihu rámuje ruská válka na Ukrajině. „Po 24. únoru už se nevzbudím do pětadvacátého / 24. února už trvá 51 dnů,“ píše v básni, kde se jediným přáním stává zítra. Jenže je tu ještě jedna válka – ta tělesná. Ve sbírce, která se skládá dohromady jako deníkové zápisy, líčí také zkušenost s rakovinou a chemoterapií. „Tato poezie je otevřená rána – která si přeje vzít čtenáře a čtenářky s sebou, zakrvácet i je. Nemoc je podobně jako válka tělesná, rozkladná a devastující,“ napsala o vítězním titulu porotkyně Jitka Bret Srbová.
Když se hosté večírku literárních cen rozptýlí do foyer a na dvůr, Iryna Zahladko se ještě rozpovídá na téma nepřekvapivého pocitu po ocenění. „Myslím, že je normální říct: Moje práce je dobrá,“ vysvětluje. Znovu ale zdůrazňuje, že stejné pocity v ní vyvolávají i zbylé dvě nominované knihy – Raná / Deník pastýřky debutantky Lenky Chýle i Výstava posedlostí Yvety Shanfeldové. Zahladko vyslovuje přání, aby se zůstalo u nominací a neexistovalo vyhlašování vítěze. „Není možné vybrat jednu knihu, která je nejlepší.“
Svými slovy připomíná debaty, které se kolem vyhlašování literárních cen – nebo alespoň té nejznámější, Magnesie Litery – pravidelně vynořují. Nominovaných knih je málo, nebo naopak příliš mnoho. Nějaké zásadní dílo chybí. Nemá smysl vyhlašovat vítěze, lepší by byl pouze seznam několika zajímavých titulů. A možná nejsilnější argument poslední doby: o knihách, ať už těch vítězných, nominovaných, nebo naopak opomenutých či schválně vynechaných, se debatuje jen málo a nesystematicky.
Když na sebe porotci nekřičí
Magnesii Liteře se dlouhodobě nedaří generovat myšlení o literatuře, uvedl spisovatel a šéfredaktor časopisu Host Jan Němec v článku nazvaném Toto je poslední titulek k Liteře. Nejslavnější tuzemskou cenu nekritizoval poprvé – a také v tom nebyl sám. Jenže tentokrát došel k závěru, že je čas na změnu. „Vždy je uspokojivější vytvářet konstruktivní alternativy než své nároky vtělovat jen do kritických komentářů, ne-li hejtů na to, co dělají druzí,“ uznal Němec, který se spojil s dalšími osobnostmi z oborových časopisů A2, Tvar, Host, revue Prostor a Souvislosti, aby společně založili Cenu literární kritiky.
„Nemyslím, že by na jiných cenách bylo něco špatně,“ vysvětluje vznik té nové Němcův kolega a jeden z hlavních organizátorů Ondřej Nezbeda. „My jsme si řekli, že nestačí autoritativně vynést soud, že pro nás nejsou zajímavé jen výsledky, ale spíš všechno, co jim předchází, jak se k nim došlo.“
Pořadatelé proto Cenu literární kritiky pojali jako sérii veřejných debat, které se v průběhu loňského roku konaly v různých českých městech. „Abychom důraz položili na kritické myšlení o literatuře, ukázali, že může být vzrušující, podnětné a občas třeba i trapné, protože kritici jsou většinou zvyklí psát, ale ne mluvit před veřejností. Zdálo se nám ale poctivější být transparentní,“ vysvětluje Nezbeda princip nové literární ceny, jejíž pravidla jsou jednoduchá. Dvě pětičlenné poroty během roku sledují literární provoz, veřejně debatují, píší kritické texty – a nakonec vyberou tři tituly. O vítězi pak rozhodují dvě zhruba dvacetičlenná kolegia.
„Snad se nám podaří ukázat, že literární kritika není něco intelektuálsky povýšeného, mudrlantského, že vstoupit do společné diskuze o knihách otevírá jiný druh myšlení,“ slibuje si Ondřej Nezbeda. A jako úspěch budoucích ročníků bude brát rostoucí počet návštěvníků debat i těch, kteří si je poslechnou ze záznamu.
Názorů jsou plné sítě
Slavnostní večer v Doxu nepřinesl žádnou závěrečnou debatu, ale organizátoři se rozhodli pro gesto, které se na většině jiných cen neobjevuje – na pódiu nemluvili jen oceněné autorky, ale také samotní porotci, tak často zůstávající v pozadí.
„Vybírali jsme zejména silná svědectví a knihy, které byly velmi soudržné,“ vysvětloval publiku postup poroty v kategorii poezie kritik Jiří Zizler. „Myslím, že jsme vybrali tři tituly, které přežijí svůj okamžik, to znamená, že vyhrají souboj s časem,“ dodal. Nominované knihy se mohou stát novou klasikou, vysvětloval Zizler, i proto se v trojici neobjevila díla osvědčených autorů jako Petr Hruška nebo Ewald Murrer. Podobně ostatně dopadla i kategorie próza, kde debuty zcela porazily díla literárních osobností, jako jsou Bianca Bellová nebo Michal Ajvaz.
Nakonec ale možná opravdu nesejde na konkrétních titulech. Ostatně všechny tři prózy, které vybrala porota Ceny literární kritiky, se vešly i do širší nominace Magnesie Litery. A šanci na její zisk má také vítězka kategorie poezie Iryna Zahladko. Básnířka, která zdůrazňuje, že o výhru nejde.
Jde o to, o literatuře více mluvit, říká Ondřej Nezbeda. „Je to to nejpodstatnější. Podstatnější než samotné výsledky. Opravdu nám více než o vítězství jde o kritický, myšlenkový proces, jakým se k výsledkům dojde. Názorů jsou plné sociální sítě,“ uzavírá.
