Cenu Jiřího Ortena získal Marek Torčík. Jeho román vysvobozuje ze samoty

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje,“ myslí si čerstvý laureát Ceny Jiřího Ortena Marek Torčík. Jeho román Rozložíš paměť na jaře získal cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Hrdina Torčíkova románu vyrůstá na periferii zájmu. Domovem je mu moravský Přerov, kde žije s matkou samoživitelkou, má problematický vztah se svým alkoholickým dědou, ve škole musí čelit šikaně, trápí ho pocit osamocení. Torčíkova próza působí mimo jiné jako lék proti samotě. Ostatně sám říká, že „bez knih bychom na všechno zůstali sami“.

Název Rozložíš paměť odkazuje na to, že na vzpomínky se člověk nesmí spolehnout, jak autor vysvětluje také v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Je důležité vědět, že vzpomínky nejsou minulost. To, co si pamatujeme, je vždy pozměněné kontextem. Takže já si pamatuji něco jinak než moji rodiče, čtenáři si román budou pamatovat jinak než já. Nic takového jako pravdivá vzpomínka neexistuje.“

Torčíkův román porota chválí za to, že představuje „silné a literárně přesvědčivé vyprávění mladého muže, jehož jinakost naráží na předsudky a stereotypy nejen jeho nejbližších, ale i na nepochopení maloměstského světa, v němž vyrůstá“. Porota dodává, že Rozložíš paměť je hodné ocenění i za to, jak vynořující se vzpomínky na dětství, šikanu, bolest z odmítnutí, ale i na lásku evokují nejen „individuální lidský osud, ale i dosud spíše přehlížené problémy současné společnosti“.

„Román Rozložíš paměť je v kontextu mladé literární produkce knihou, která se vymyká: bez ohledu na její mediální ohlas a úspěch ve světě literárních cen a anket můžeme směle prohlásit, že jde o dílo vyzrálé, literárně přesvědčivé, originální i společensky naléhavé,“ píše se v laudatiu Ceny Jiřího Ortena.

Rozložíš paměť je psaná ve druhé osobě, i proto působí, že nemluví pouze ke svému hrdinovi, ale i ke všem čtenářům, kteří knihu vezmou do ruky. Torčík také zdůrazňuje, že se v knize snažil psát o všech postavách s empatií.

„To nejdůležitější, co jsem si odnesl ze své knihy, je, že všichni děláme chyby,“ řekl Torčík v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Společnost nám říká, že musíme být dokonalí, splňovat normy. Hluboko uvnitř víme, že to tak není. Chápeme, že druzí nejsou dokonalí a nechceme to po nich.“

Marek Torčík se před vydáním debutového románu profiloval jako básník. V roce 2020 získal hlavní cenu v soutěži Básne CZ/SK. Svými publicistickými texty také přispívá do kulturní rubriky Seznam Zpráv.

V letošním ročníku Ceny Jiřího Ortena bylo přihlášeno 29 titulů. Kromě románu Marka Torčíka se do finálové trojice dostala sbírka Flavedo Vasiliose Chaleplise z nakladatelství Bílý Vigvam a sbírka Dům U Orobinců Ondřeje Krystyníka, která vyšla v edici Mlat nakladatelství Větrné Mlýny.

Kromě výše zmíněných nominací zaujaly porotu svými kvalitami další čtyři knihy, které jsou zařazeny na tzv. longlist. Jedná se o knihu Hany Ditrichové s názvem Pokojně (Pikador Books), Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent) Eleny Pecenové, sbírku Marie Jehličkové Hořím v kameni (Větrné mlýny) a knihu Marto Kelbl Ani holka, ani kluk (Paseka).

Vítěze vybrala odborná porota, kterou v 37. ročníku tvořili: spisovatel, básník, kulturní organizátor a překladatel Ondřej Buddeus, spisovatel, básník a novinář Karel Škrabal, redaktor a básník Jonáš Hájek, básník a literární teoretik Libor Staněk a literární historička a kritička Alena Šidáková Fialová, jež se stala předsedkyní poroty.