Ceněná architektura ostravské galerie PLATO nás učí mít vlastní názor

Rekonstrukce ostravské budovy bývalých jatek z 19. století na galerii PLATO se letos dostalo mezi pět finalistů prestižní Ceny Miese van der Rohe za současnou evropskou architekturu. Přestože ostravská galerie nakonec nevyhrála, je doposud jediným projektem v Česku, který postoupil do užšího výběru soutěže.

Její architekt Robert Konieczny z polského studia KWK Promes o konverzi mluví jako o způsobu, jak demokratizovat umění. Částečně rozpadlou industriální budovu (poblíž známé Stodolní ulice a stejnojmenné železniční zastávky) doplnil o současnou přístavbu, interiéry proměnil na funkční galerijní prostory a popadané zdi vyplnil šesti obrovskými otáčivými dveřmi z betonu. Ty slouží nejen jako vstup do galerie, ale umožňují i samotné výstavní místnosti otevřít do přilehlých venkovních prostor.

Tyto rychlé cesty dovnitř a vně galerie slouží nejenom návštěvníkům, ale i kurátorům a vystavovaným umělcům, kteří mohou vyjít divákovi vstříc i mimo klasickou galerijní „bílou krychli“. Okolí galerie je navíc doplněno o nové loučky, záhony a jezírka. Architekt se totiž podíval na Ostravu jako celek a rozhodl se nahradit původní ideu betonového „náměstí“ pro venkovní akce zelení.

Architektonické kvality stavby a s tím spojená nominace projektu v evropské soutěži jsou na první pohled jasné. Já ale za úspěchem galerie PLATO vidím kromě skvěle zvládnuté rekonstrukce i další důvod.

Většina „obsahu“, který ve svém každodenním životě konzumujeme, je generovaný tak, aby vyhovoval našim nejvíce očividným potřebám. Algoritmy nás zasazují do věkových, genderových a dalších škatulek a nabízejí nám to, co by se nám údajně mělo líbit. Design je do velké míry tvořen tak, aby odpovídal současným trendům a vypadal dobře na instagramu. Nová architektura se tvoří, aby neurazila, ta starší se rekonstruuje prakticky a obecně vzhled jakýchkoli veřejných prostor nejvíce ze všeho ovlivňují peníze – ať tak, aby nebyly vidět, nebo aby byly naopak vidět co nejvíc. Galerie PLATO ale do českého kontextu přináší jasný, vytříbený názor, který se nebojí, ale současně není provokativní ani populistický.

Podívejte se, jak galerie PLATO vypadá uvnitř i zvenčí:

Staré tmavé cihly jsou tu kontrastně doplněny o moderní materiál ve světlé barvě betonu, který ale respektuje původní architektonické prvky. Vnitřní prostory jsou radikálně proměněny v místnostech, kde bylo potřeba vytvořit co nejlepší podmínky pro vystavování uměleckých děl. Původní podoba stavby, tedy městských jatek, je naopak zachována v obslužných prostorách vstupu nebo kavárny, kde má člověk čas ji docenit.

Konvertovaná budova k návštěvníkovi přistupuje s důvěrou a dává mu možnost plynule přecházet zevnitř ven, aniž by se paranoidně obávala, že si třeba část uměleckých děl odnese s sebou. Už jen tento poslední detail – tedy důvěra, že když dám návštěvníkovi svobodu, tak neudělá něco, co by neměl – působí v českém kontextu osvěžujícím dojmem.

O to víc je skvělá zpráva, že odvážný názor architekta Roberta Konieczného, ale i kurátora galerie Marka Pokorného a investora statutárního města Ostravy byl oceněn výběrem projektu do prestižní soutěže. Je totiž zodpovědnost každého z nás hledat si mezi generickým obsahem takový, který nás z naší algoritmické škatulky vytrhne, pomůže nám utřídit si myšlenky a vytvořit si názor vlastní. Podobné projekty – ale i soutěže, které je doceňují – jsou k tomu skvělým nástrojem.