Být jinde než ostatní. Mystický písničkář Janota předával vnitřní zážitky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Písničkář, skladatel a básník Oldřich Janota (1949-2024) patřil k nejdůležitějším hudebním osobnostem, jaké nezávislá a alternativní scéna za uplynulé půlstoletí měla, ale po většinu času tvořil v tlumeném světle pozornosti. Přijal úděl osamoceného mystika, který skládá v tichosti navzdory očekáváním a trendům. Jeho hudební kariéra je patřičně nomádská, nicméně o to dobrodružnější je se v ní ztrácet.

Pohyboval se na místech, na kterých by ho nikdo nečekal, stejně tak jeho hudba promlouvala k o několik generacím mladším posluchačům napříč subkulturami. Vypovídá o tom i moje osobní zkušenost: s Janotou jsem se seznámil na jaře v roce 2014 u ohniště pod Hlubočepskou skálou. Vystoupení pořádal kolektiv Hluch Crew, který jinak dělal koncerty noise-rockových a punkových kapel.

Muselo se dojít za město do „podkovy skal“, nasbírat dřevo a zapálit oheň. Už z letáků a pozvánek bylo cítit očekávání silné romantiky, ale Janota – jehož písně byly poznamenané pohanstvím, křesťanskou mystikou i hnutím new age – se rozhodl raději uspořádat „básnickou dílnu“. Zpíval svoje slabikové písně, zapojoval publikum do tvorby rýmů a svými hrátkami je uváděl do rozpaků, jako by píseň neměla nikdy být hotovým dílem.

Tihle „hlukaři“ z kapel ve společenství kolem táboráku se ale do pár let ztišili a začali – snad také na základě formativního zážitku – tvořit temný folk, ať už třeba v kapele Tábor, nebo pod jmény Dimitar a Mava.

Jen o pár měsíců později Oldřich Janota vystoupil na hardcore-punkovém festivalu Fluff, na scéně příznačně nazvané Psych Tent. Přijel vlakem jen s batohem a kytarou a z nádraží došel procházkou do areálu rokycanského letiště. Jeho koncert doprovázela silná bouřka a on si podmanil dav potetovaných lidí, kteří se schovávali před deštěm. Stanem lomcovala bouřka a on zpíval píseň „Březový háj“ z jednoho ze svých nejsilnějších alb Žlutě z roku 1994: „Kývá se březový háj,/ kolem se kývá,/ březový háj.“

„Hudba mnohdy postihne sdělení přímo jako vnitřní zážitek. V tom je úžasná oproti slovům, protože nevysvětluje, ale přímo vyvolá vnitřní stav vědomí,“ nechal se slyšet Janota v roce 2001 a tyto vnitřní zážitky si návštěvníci jeho koncertů odnášeli. „Hudbu cítím jako určité předávání obrazu světa. Není určené k teoretickému rozboru, ale je na koncertě přítomné,“ dodal Janota.

Proplouval mezi kontexty a zároveň se vznášel nad nimi. S nezávislým punkem sdílel pohled na svět a hudbu, která se dělá bez sponzorů, mimo zábavní průmysl a umělecké ceny. Bránil se škatulkování a v sedmdesátých i osmdesátých letech nechtěl být propojený s takzvanou šedou zónou a alternativou, s folkem ani s undergroundem. „Je pěkné být někde jinde než všichni ostatní,“ říkával prý a toho se držel.

Narodil se v srpnu 1949 a vystudoval fakultu žurnalistiky, ale během normalizace se zaměstnání mohl jen těžko věnovat svobodně. Místo toho se živil jako poštovní doručovatel, noční hlídač, topič. Na kytaru začal hrát už v šedesátých letech a byl ovlivněný folkovou vlnou v čele s Vladimírem Mertou, Dášou Voňkovou, Vlastimilem Třešňákem a Jaroslavem Hutkou, s nimiž byl generačně spřízněný. Od poloviny sedmdesátých let hrával sám na folkových festivalech nebo se skupinou Pentagram, kde působil taky Jakub Noha.

Z této doby pochází píseň „Speedy Gonzales“, která existovala ještě spíš v zárodcích a kterou posléze Janota s jinými uskupeními rozvíjel. Podle jednoho jejího verše pojmenoval Janota taky výbor z textů Kytaru s palmou vydaný nakladatelstvím Torst v roce 2015. „Je to dávno,/ jeden můj kamarád měl kytaru s palmou,/ a sám se na ni učil hrát,/ jednu skladbu, pořád tu samou,“ zpívá v ní.

Oldřich Janota & Mozart K.: Speedy Gonzales:

Oslovoval a přitahoval část folkového publika, ale také z něj byli lidé zmatení – měl jakousi dvojí existenci, kdy hrál pro „kotlíkáře“, a zároveň experimentoval. Projevilo se to ve skupině Mozart K., se kterou začínal kolem roku 1978 a hrál v ní vystudovaný kunsthistorik Miloš Vojtěchovský na harmonium a mandolínu, saxofonista a básník Jan Štolba, taky bubeník Martin Rychta dodávající zvuku rockovější ráz – a střídavě v sestavě působil i kytarista a hráč na sitár Emil Pospíšil.

Bylo to období Janotova hledání a společně s Mozart K. překomponovávali některé jeho starší skladby, například „Chodci v nočním městě“ byli výsledkem společného hledání. Už tady Janota nacházel způsob, jak splétat přírodní lyriku s normalizační realitou a městskou krajinou, kde svítí výlohy železářství a „cementový ještěr dotýká se oblohy“. Jak Mozart K. zněli v této fázi, dokumentuje soubor záznamů z koncertů mezi lety 1979-1983 Jako měsíc, na který si museli posluchači počkat dvacet let a vyšel na CD s velkým odstupem.

Ve skladbě „Třešňový sad“ se „experimentálně“ ozývá bublavý zvuk rádiové rušičky a Janota to komentoval pro časopis UNI následovně: „Ze stožárů na Strahově vysílal generátor do všech středočeských domácností pravidelný bublavý rytmus na jedné frekvenci, jakousi obdobu tehdejších avantgardních pokusů amerického minimalisty La Monte Younga, který bavil své přátele tím, že jim nepřetržitě pouštěl z generátorů jeden tón. Ačkoliv Pražáci poslouchali tón z Petřína celé dny, ba roky, do dějin moderní hudby nevstoupili, přestože bublání tehdy šprýmovně překrývalo vysílání Rádia Svobodná Evropa z Mnichova a vytvářelo inspirativní koláž hluků a slov,“ dočteme se v článku ze série Rizikové hobby o předrevoluční alternativní rockové scéně od znalce Janotovy tvorby Jaroslava Reidela.

Oldřich Janota & Mozart K.: Jinonický dvůr:

V první polovině osmdesátých let Janota pod vlivem amerického minimalismu a avantgardy měnil hudební směřování a radikálně se vzdaloval folkovému publiku, až to někomu mohlo přijít jako provokace. Měl obdivuhodný hudební rozhled a propisovalo se to do toho, jak o hudbě mluvil. Zaposlouchal se především do skladatele Steva Reicha na albu Octet/Music for a Large Ensamble/Violin Phase, které se do Československa dostalo v této době a úzký okruh posluchačů se jím nechal ovlivnit.

„Nějakým způsobem je minimalismus přítomný v samotné hře na kytaru, protože člověk nacvičuje rozložené akordy, nacvičuje si je vybrnkáváním pořad dokolečka,“ vysvětloval Janota v roce 2016 pro UNI.

V roce 1983 rozpustil Mozart K. a posouval se dál, když navázal spolupráci s rockovými experimentátory Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem, kteří dříve působili ve skupinách Stehlík a Švehlík. Janota přišel se způsobem, jak zapojit do koncertů přednahrané minimalistické kytarové smyčky, a publikum často netušilo, že kromě elektrických a akustických kytar na pódiu slyší ještě alespoň čtyři další kytary z pásků.

Do toho při živých koncertech používali rádiový šum nebo vykuchané gramofony, ze kterých vypreparovali motorky a manipulovali rychlost manuálně. Na folkových festivalech hráli dlouhé nepředvídatelné skladby: rozčarované tisícovky lidí pískaly a nesouhlasně hučely, až to muselo trojici na pódiu připadat děsivé.

„Největší skandál nastal na Folkovém kolotoči, kde Oldřich nezazpíval ani tón a rozezleným posluchačům jsme hráli čtyřicetiminutovou fantasmagorickou směs přednatočených pásků a scratchování gramofonů,“ vzpomínal Pavel Richter na nejdivočejší fázi. Záznam z břeclavského Folkového kolotoče je „provokativně“ umístěný na archivní osmidiskové kolekci Ultimate Nothing z roku 2016. Patří to mezi nejradikálnější gesta, která se na místní alternativní scéně odehrála.

Janotova minimalistická etapa pokračovala. Koncem 80. let se spojil se v akustickém triu s křehkými instrumentalisty Irenou a Vojtěchem Havlovými, kteří napojovali renesanční hudbu na minimalismus – vedle Janotova hlasu s kytarou zněla v průzračných kompozicích renesanční viola de gamba, jako na albu Mezi vlnami z roku 1996. K tomu působil v minimalistickém ansámblu Jiná rychlost času, kde se po odmlce potkal s Lubošem Fidlerem a dalšími.

Zatímco komunistický režim nepřál spiritualitě a východní učení se šířila samizdatem, po revoluci zažívaly různé proudy mystiky a new age velký rozmach – v něčem Janotova hudba vyhovovala „čajovnové alternativě“, ale když ji posloucháme zpětně, je v ní mnohem víc.

„Pokud vím, od roku 1978 do roku 1985 se Oldřichovi podařilo oslovit širokou komunitu lidí, kteří měli nějakou jinou citlivost, v níž se propojoval metafyzický a realistický koncept světa,“ hodnotí po telefonu Janotův bývalý spoluhráč Miloš Vojtěchovský. „Podařilo se mu v písních vyrovnávat se svojí duševní i duchovní podstatou. Měl pověst osamoceného šamana, který svoje osobní věci předával tak, že sám sebe vymazal a lidi se s tím, co zpíval a hrál, ztotožnili.“ Podle Vojtěchovského u Janoty nelze oddělit hudební od literárního: „Dokázal fenomenálně snoubit zvuk a melodii s básní. On stejně jako Třešňák měli cit zapojit slovo do hudebního tvaru.“

Souhlasí také hudebník Jára Tarnovski ze skupiny Gurun Gurun, který sestavil Janotovu retrospektivu Ultimate Nothing. „Pro mě je Oldřich především nejzásadnější český básník současnosti. A pevně věřím, že bude doceněn i jako spisovatel, protože v posledních letech vydával možná víc knih než alb. Vždycky jsem obdivoval, jak nestál na místě a s jakou lehkostí se v hudbě stále posouval jinam.“ Už v devadesátých letech ho uhranul Janotův „přísný minimalismus“ na albu Žlutě a dodnes ho to nepustilo: „Tuším, že tehdy na desku vyšla pouze jedna recenze; tedy obdobná situace, jako když Ladislav Klíma vydal vlastním nákladem svůj Svět jako vědomí a nic – opravdoví velikáni to u nás nemají lehké.“

Janotovy písně se rádiové slávě přiblížily, až když je tam dostal v podobě cover verzí Petr Fiala s Mňágou a Žďorp – nejslavnější je předělávka skladby „Zrychlený vlak“ z doby Mozart K., kterou proslavil Fiala pod názvem „I cesta může být cíl“. Fiala ale „coveroval“ taky třeba „Speedy Gonzales“.

Mňága a Žďorp: I cesta může být cíl:

Ta česká hudba s jinou citlivostí, která na sebe nechala působit minimalismus, ambient a new age, se dnes zaslouženě dostává k mezinárodnímu posluchačstvu. Odstartoval to nejspíš výběr z díla Havlových Melodies In The Sand vydaný u nizozemského labelu Melody As Truth z roku 2021 – k tomu má letos v září vyjít vinylová reedice alba Smetana od Richter Bandu u londýnského vydavatelství Infinite Expanse a chystají se další věci. Janotu zase hraje ve svých pořadech londýnské rádio NTS, které je zásadním rozcestníkem pro mezinárodní alternativní scénu.

Pro místní „ezoterický undreground“ byl Oldřich Janota klíčovou postavou a jeho nejlepší nahrávky mají světový formát. I když jsou zpívané česky, mají v sobě cosi univerzálně srozumitelného a nekomunikují pouze na rovině slov. Janota fascinovaný rušivým tónem z Petřína – jako je slyšet v „Třešňovém sadu“ – si zaslouží vstoupit do dějin moderní hudby víc, než by o to sám stál.