Článek
Také budeme nostalgičtí, říká o své generaci hudebník Mat213. Na novém albu to působí, že se pasoval do role mluvčího mladých lidí. Jednoduchým odpovědím se ale dál vyhýbá.
Hudebník, výtvarník a podcaster Mat213 se loni proslavil singlem, který českou hudební kritiku rozdělil na dva tábory. Pro jedny představovala tvorba mladého písničkáře to nejhorší z povrchního popu, druzí nadšeně kvitovali způsob, jakým Matěj Čech nevšedně míchá vysokou a nízkou kulturu. „Baví mě, že když lidé poslouchají mou hudbu, nevědí, jestli to je ironie, nebo jestli je to na vážno,“ říká mladý umělec, u kterého nikdy není jasné, jakou zrovna hraje roli.
Na nové desce Nesu oheň koketuje i s rolí mluvčího generace, i když si pořád zachovává auru mystifikátora, pro kterého je nejdůležitější zůstat ambivalentní. A to i v případě názorů na vlastní generaci. „Na naše úzkosti budeme vzpomínat. Také o nich vzniknou sentimentální, nostalgické písničky,“ říká v rozhovoru Mat213 a myslí přitom na klimatickou krizi, nedostupné bydlení i sociální neprostupnost.
Co bere bez výjimky vážně? A ve kterých generačních sporech neustupuje?
Změnil se už pohled na tvou tvorbu, nebo dál rozděluješ lidi na dva tábory?
Doufám, že se to nezměnilo. Bylo by dobré, kdyby tohle napětí kolem mě panovalo pořád. Myslím, že se mi daří konvertovat víc a víc lidí. Že je má misionářská mise čím dál úspěšnější. Pořád mám ale své škarohlídy a mrchy, co na mě plivají a já ty sliny stírám.
Začalo to, když jsi vyhrál cenu Apollo za nejlepší singl. Jmenoval se 7teen a kulturní publicisté se nemohli shodnout, jestli je to „kolotočářská blbost“ nebo velmi sofistikovaný pop.
Do určité míry to je kolotočářská blbost. Můj song se nelíbil kumštýřům. Narušil jsem jejich safe space. Vtrhl jsem na ceny Apollo jako darebák. Lidé si myslí, že ten song je sra*ka.
Tvůj nejslavnější singl je kolotočářská blbost?
Nechci si hrát na skromného. 7teen je song, který jsem chtěl udělat chytlavě. Vycházel jsem z myšlenkového prostoru hyperpopu, chtěl jsem, aby se v songu objevily přesaturované hudební postupy, ale zajímala mě celá ta filozofie žánru. Hyperpop se inspiruje v nízkém umění a ještě to všechno přehání. Přijal jsem to za své. Líbí se mi, že posluchačům to připadá jednoduché, i když já k tomu přistupuji víc konceptuálně. Možná, že právě tohle porotci ocenili.
Proč tak rád kombinuješ vysoké a nízké?
Je to kouzlo post-ironie a nové upřímnosti. Pocházím z výtvarného prostředí a vždycky jsem měl rád, když jsi přišel k surrealistickému obrazu a působil na tebe nejednoznačně. Bavilo mě za těmi obrazy hledat nějaký metafyzický moment, něco mezi tebou a autorem – snažil ses přijít na to, o co jde. U obrazů mi přišlo, že to nakonec vždycky šlo vyřešit. V hudbě je pro mě mnohem více rozměrů, kterými můžeš vytvořit napětí. Baví mě, že když lidé poslouchají mou hudbu, nevědí, jestli to je ironie, nebo jestli je to na vážno.
Máš pocit, že s deskou Nesu oheň se diskuze kolem tvé tvorby ustálí? „No jo, to je ten Mat213, intelektuál v mainstream, který si z toho dělá srandu, to je ta post-ironie.“ Myslíš, že už ti lidé víc rozumějí?
Myslím, že jo. Měl jsem za to, že ten statement uděláš s jednou deskou, ale není to tak. Musíš prostě vydat tři, čtyři. Ten styl se tříbí s každým dalším releasem. Lidé už ale vědí, co čekat.
A ty už víš, co od sebe čekat? Máš to promyšlené?
Deska Nesu oheň byla vlastně první, kterou jsem neměl konceptuálně připravenou dopředu. Byla to jediná deska, která měla kontrolu nade mnou, ne naopak. Měl jsem hodně turbulentní rok, zpětně jsem pak musel přemýšlet, kým jsem se za ten rok stal. Ty songy jsou pro mě jako indicie k tomu zjistit, co jsem se snažil říct a kdo teď jsem.
Časem to vyústí v apatii. Pokud neshoří planeta
Co je přesně post-ironie?
Je to druh komunikace, při které překračuješ hranice ironie. Posluchač neví, jestli si děláš srandu, jestli mluvíš vážně. Definice se liší, pak máš meta-ironii a tak podobně. Pro mě je ale post-ironie nástroj, jak smazávat, kdy jsi upřímný a kdy si děláš srandu.
V čem je to tak zábavné?
Je v tom nejednoznačnost. Když jsi pořád vážný, tak lidi nudíš. Když jsi post-ironický, lidé musí udržovat mnohem větší pozornost. Je to zábavnější styl komunikace.
Je něco, co bereš fakt vážně? O čem se potřebuješ vyjadřovat transparentně, srozumitelně a bez ambivalence?
Asi ne. Přijde mi to nudné. A jsem pořád moc mladý, než abych něčemu přikládal takovou váhu. Asi to přijde s věkem.
Mat213 (*1998)
- Hudebník, umělec a podcaster Matěj Čech.
- V roce 2023 získal cenu Apollo za singl 7teen. Ocenění rozdělilo domácí hudební publicisty.
- Vydal čtyři desky, na kterých míchá pop a hyperpop a inspiruje se také v rapu nebo v písničkářství.
- Moderuje podcast Swag, ve kterém stírá hranice mezi vážným a humorným. Hosté pořadu nikdy nevědí, na co se při nevyzpytatelných rozhovorech připravit - ať už jde o novinářku Lindu Bartošovou nebo marketéra Marka Prchala.
- Matěj Čech je vnuk českého textaře a hudebníka Františka Ringo Čecha a režiséra Michaela Čecha.
„Teď máme deprese a taky úzkosti /prej tím, že máme moc svobody, anebo tím, že naše generace si nemůže skoro nic dovolit.“ Zpíváš v tracku Christos Zafeiris z nové desky. To je vážné, nebo ironické?
Věděl jsem, že narazíš na tohle. Pokud jde o nějaké generační statementy nebo společenskou kritiku, tak tam samozřejmě mluvím vážně. Pro mě je ta komunikace pořád ambivalentní v tom, že je ten text zasazený do písničky o fotbalistovi (Christos Zafeiris je hráč pražské Slavie, pozn. red.). Dělám si legraci z písní spojených s fotbalem, takže ve finále ten song zní pořád ironicky.
Jak se má generace Z v Česku?
Myslím, že to sami nevíme. Obrovské téma je psychické zdraví. Jelikož jsem si sám prošel takovými problémy, strašně těžko se mi to nějak analyzuje. V naší generaci je ale hrozně moc různých úzkostí, hrozně moc různých podnětů. Přesto si myslím, že naše generace fakt není houževnatá. Je to boomerský pohled. „Hej, vždyť máte, co jste chtěli. Žijete si fakt skvěle.“ Ale trochu se bojím, že je na něm něco pravdy.
Každá generace ale vyrůstá v tak specifickém prostředí a myšlenkovém nastavení, že se to nedá jednoznačně říct.
Možná není houževnatá a na druhou stranu, možná je to první generace, která otevřeně řeší svůj psychický stav. A mluví o něm.
Je to možné. A taky je tu další věc, která se k tomu váže: obrovský přísun informací, ke kterým mají tedy i starší generace přístup. Rozdíl je ale v tom, že má generace s nimi vyrůstá. Je plno rozhovorů, které tohle tematizují a myslím, že jsou povolanější lidé, kteří se k tomu vyjadřují lépe. Na té desce jen vypichuju nějaké pocity a říkám… nemám na to vlastně odpověď.
Mě zajímá, o jakých pocitech na desce Nesu oheň vlastně mluvíš.
Určitě je to nějaká úzkost. Pořád se to ale váže k popu. Přijde mi zajímavé mít texty, se kterými se lidé dokážou dobře identifikovat. V naší generaci jsou to nová témata. Monkey Business udělali s Fanánkem píseň Homo Sovieticus, ve kterém se zpívá o společném traumatu generace Husákových dětí. I my budeme jednou vzpomínat na svoje generační úzkosti. Budeme o nich taky psát sentimentální, nostalgické písničky.
O úzkostech, že nemáte kde bydlet, že nemáte dobrou práci?
Přesně tak. Mluvím o tom, že řešíme, jak se zorientovat na trhu práce, jestli studium vysokých škol opravdu něco přináší. O tom, že vnímáme akce spolků typu Fridays for Future a že je v nás environmentální úzkost.
Když v sedmnácti sleduješ světové konflikty, samozřejmě, že tě to víc trefí, než když to vidíš jako třicátník. Tematizuje to třeba seriál Sopranos. Syn Tonyho Soprana procházel něčím podobným. Viděl, co se děje na Blízkém východě, co se děje v Íráku, byl z toho zničený, kdežto z jeho otce to steklo a nebyl s to pochopit, co se jeho synovi děje. V mládí si zvláštním způsobem internalizuješ tyhle těžké pocity, všechny druhy úzkostí. Časem to podle mě vyústí v absolutní apatii.
Proč apatii?
Nevím, tak to vnímám já. Těch úzkostí je tolik a tak málo je máš pod kontrolou, že se to nejdřív snažíš ventilovat, pak to zkoušíš ignorovat. Nakonec to zakoření ve tvém podvědomí a jediné, co ti zbývá, je hledat jednoduché způsoby, jak bojovat s depresí nebo úzkostí. Ve finále jdeš cvičit a řešíš, jak se starat o své psychické zdraví, ale rozhodně neřešíš problémy, které ti ty úzkosti způsobily. Jdeš k individuálnímu řešení. Je to smutné. Ale samozřejmě nevím, jestli to prostě není součástí dospívání. Jsem pořád dost mladý, než abych mohl poznat, co se týká dospívání obecně a co se týká mé generace.
Která z těch krizí, o kterých jsi mluvil, se tě dotýká nejosobněji?
Asi krize, které se týkají společenské dynamiky. Kulturní války.
Když jsi mluvil o té nostalgii – myslíš, že o krizi bydlení, o sociální neprostupnosti nebo o environmentální krizi natočíme podobně laskavé filmy jako byly Pelíšky o komunismu?
Je to dost možné. Lidé dneska mohou vnímat sentiment jako kýč. Sentiment a nostalgie ale časem převáží, zakalí nám mysl. Pelíšky o klimatické krizi mohou vzniknout. Pokud tedy neshoří planeta.
Vždycky bych to dělal po svém
Když jsi zmínil kulturní války – vedeš je třeba s dědečkem, textařem Františkem Ringo Čechem? Nebo jsou díky němu mezigenerační rozdíly naopak srozumitelnější? Diskutujete spolu o kulturních tématech?
Upřímně jsem to radši vzdal. Snažím se kulturním válkám vyhýbat. Snažím se samozřejmě tátovi i dědovi vysvětlovat, jak některé věci naše generace vnímá. Když se bavíme nekonfliktně, třeba o postupech v hudbě, můj děda nechápe, že už není místo pro kytarová sóla. Můj táta zas chápe, že moje generace vyrůstá ve zrychlené době. To jsou takové milé konflikty, někdo by je ani nechápal jako generační války. Ale když se pak bavíme o úzkostech nebo psychickém zdraví v naší generaci, tak se samozřejmě naše názory liší.
A tady se s tátou a dědou neshodnete?
Dokážeme najít kompromis. Že naše generace není odolná, ale že vyrůstala v informačním přehlcení.
Také vyrůstala s pocitem, že čelí krizím, které nikdy nebude schopná vyřešit.
Mně to neříkej. Já vím, že to tak je.
Tvůj táta, režisér Michael Čech, přerušil proslov filmařky Darji Kaščejevové na Českých lvech. O tom jste doma diskutovali?
To jsme řešili hodně. Třeba rovnoměrné zastoupení žen ve filmovém průmyslu a co se pro to dá dělat. Samozřejmě se na všem neshodneme. Je tam vidět ten generační rozdíl. My se sestrou jsme řešili hlavně téma, které zvedla Darja Kaščejevová.
Vnímal spíš, a tam je taky vidět ten generační rozpor, že my třeba s mojí sestrou jsme řešili jako hodně to téma právě, které zvedla Darja Kaščejevová, táta řešil téma svobody projevu. Přišlo mu to nespravedlivé vůči ostatním. Táta je velký liberál a určitě se chce bavit i o tématu, které Kaščejevová přinesla, ale fakt se soustředil na to, jakým stylem to podá.
Vnímal jsi, jak se tahle kauza řešila v médiích?
To bylo právě to nejzajímavější – sledovat, jak se to extrémně redukuje. Táta si dělal srandu, že se na jeden den stal mesiášem mizogynů, anebo totálním zlem. Vstupovala tam do hry nějaká ekonomie zajímavosti kauzy na sociálních sítích a to, jak pracují jejich algoritmy. Ta debata mohla být úplně v pohodě, konstruktivní.
Na desce je ještě jeden moment, kdy se jasně vymezuješ, a to vůči iniciativě Česko bez hluku.
Nejsem fanoušek neokonzervativních tendencí. Připomíná mi to věci, které se děly v minulém století. Ať už to byl Elvis Presley, který měl zakázáno hýbat se na pódiu, ať už to byla segregace lidí, kteří směli chodit na koncerty a těch, kteří nesměli, ať už to bylo utlačování marginalizované komunity, když se rozjíždělo disko a techno. Tyhle neokonzervativní kruhy se vždycky snažily ostrakizovat nějakou nově bující kulturní scénu nebo alternativní projevy v kultuře. Přijde mi, že tohle je hodně podobná věc, která se jenom převléká za kabát toho, že lidé chtějí klid.
Já to samozřejmě respektuju, chápu, že někomu může vadit hluk. Ale Kasárna Karlín byly komunitní prostor, kde se lidé mohli v pohodě scházet. Vnímám to prostě jako nepochopení kulturní scény.
Kvůli čemu bys ještě vyšel ven s politicky laděným trackem?
Vždycky bych to dělal po svém. Politicky laděné tracky zatím moc dělat neumím, není mi to úplně vlastní. Muselo by to být téma, které se mě bezprostředně týká. Přijde mi to patetické, na hraně kýče. A přitom s kýčem pracuju rád.
Tvůj kamarád Zdeno, se kterým děláš podcast Swag, o tobě napsal bakalářskou práci. Popisuje v ní tvůj pokus posunout se z alternativy do hudebního mainstreamu. Už se ti to podařilo? Je to vidět na číslech poslechovosti tvé nové desky?
Řeknu ti to takhle. Dřív byl na Spotify for Artists takový nástroj, který ti ukazoval umělce, se kterými ses mohl porovnávat. Teď už ta čísla začínají mířit k mainstreamu, ale pořád to rozhodně mainstream není. Představ si stocentimetrovou cestu ke dveřím. Jsem tak deset centimetrů od těch dveří.
A co je za těmi dveřmi?
To je ten mainstream. Tam už to je: hraješ v rádiích, jezdíš na festivaly jako Colours of Ostrava a Metronome.
To je tvoje hlavní meta?
Moje meta je živit se tím. Tohle jsou nutné součásti k tomu, abych se hudbou mohl živit.
Budeš umělec na full time? To je tvůj plán?
Určitě. Chtěl bych dělat i volné umění. To mě baví taky. Celý život jsem byl trénovaný k tomu, abych byl umělec. Tak bych se tím chtěl živit.
Díky za rozhovor.