Recenze: Bridget Jonesová se vrací. Chytřejší, než jsme si ji pamatovali

Už týden před premiérou aktuálního snímku Bridget Jonesová: Láskou šílená, což zní jako velmi rozvité příjmení, bylo jasné, že bude mít větší nástup než předloňská Barbie. Ta je dosud nejúspěšnější komedií všech dob a předznamenala novou éru, kdy tzv. chick flicks přešly z kategorie středně velkých hitů do kategorie megahitů roku. To, co mělo pejorativní nádech, se proměnilo v exkluzivní zboží a za „zábavu pro holky“ se ženy všeho věku přestávají stydět. A vskutku, víkendové tržby čtvrté Bridget v Británii jsou rekordní a při startu v USA a v Česku tento čtvrtek nebude mít bývalá paní Jonesová - a nynější vdova Darcyová - nejspíš žádnou konkurenci.

Smrt Marka Darcyho, ztělesněného charismatickým Colinem Firthem, jenž se i ve čtvrtém díle objevuje ve fantazijních přeludech, mohli skalní fanynky a fandové oplakat už v roce 2013, kdy vyšla třetí (!) kniha, jejíž děj je předlohou čtvrtého (!) snímku.

Autorka série Helen Fielding se ale v roce 2016 nechala uvrtat do filmového mezidílu (Dítě Bridget Jonesové), v němž hrdinka ve svých třiačtyřiceti počne první dítě a není si jistá otcovstvím. Pro publikum, co nečte knihy, tím vzniká lehký zmatek v časové lince vyprávění, jenž ve výsledku vede ke zvláštnímu následku, jak je celá série přijímána.

Bridget její věrné čtenářky a čtenáři sledují vlastně již od první poloviny 90. let, kdy vycházel její fiktivní deník coby sloupek v novinách, a časový posun od vydání jednotlivých knih a vzniku filmů je vždy kolem jedné dekády. Proto první snímek z roku 2001 pořád působí velmi devadesátkově, a proto, aby i poslední díl Láskou šílená dával smysl a Bridget nebylo kolem šedesátky, musíme si uvědomit, že dějiště je potenciálně posunuto o dvanáct let zpět, před období uprchlické krize (2015), brexitu (2020), covidu nebo války na Ukrajině (2022).

Film tak nabízí mnohem idyličtější verzi Británie než tu, o níž nám vypráví velká část současné ostrovní kinematografie. Mark Darcy tudíž může být ve vzpomínkách hrdinným humanitárním pracovníkem zabitým na misi v Africe a nebýt podezíraný z toho, že je bláznivým pseudohumanistou, který se podílí na „imigrační invazi“. Bridget nezažívá ekonomickou krizi a může být čtyři roky sama doma s dětmi, aniž by trpěla finanční nouzí, byť bydlí ve vlastním domě v superdrahém Londýně, a do práce na poměrně prestižní místo televizní produkční ji vezmou sotva se dostaví na plac.

Samozřejmě, právě tato hřejivost a idyličnost jsou oněmi kvalitami, které cílové publikum vyhledává. V romantické komedii má být něco útěšného a nereálného, není chybou, že jde o bezpečný prostor, v němž je možné oddávat se dennímu snění. Film přitom nekonkretizuje, kdy se odehrává, ale rozhodně se netváří, že je zasazený do minulé dekády. Bridget se ocitne na Tinderu, Netflix ovládá hlasovými příkazy a otevřeně se tu říká, že toto je průměrný životní styl víceméně všech lidí, což před více než deseti lety nebyl.

Onen rok 2013 je pouze potenciální, fakticky se ale děj vznáší v bezčasí, jako bychom všichni ztratili paměť a posledních pár let byl jenom zlý sen.

Než se dopracujeme ke komedii a romanci, chvíli to trvá. Bridget je tak zaseknutá ve svém smutku a koloběhu starostí o děti, že si ani nepíše svůj příznačný deník, jenž by ji posouval dále. Rekapituluje si jen v duchu, že přestože vám lidé rádi dávají rady do života, jak překonat ztrátu, nelze se jimi řídit, protože si navzájem protiřečí. Pro Bridget je nutné nechat se uvrhnout do chaosu života, aby přestala být fixovaná na Marka, ale vlastně i na svého dřívějšího milence Daniela (Hugh Grant), který jí už jen hlídá děti, devítiletého Billyho a čtyřletou Mabe. Novou dvojicí vzdálených rivalů se stávají ani ne třicetiletý student Roxster (Leo Woodall) a seriózní učitel přírodovědných oborů pan Wallaker (Chiwetel Ejiofor).

V souladu s tím, jak se množí filmy o ženách vyššího středního věku, v nichž hrají herecké hvězdy, jež by v předchozích dekádách už byly „po sezoně“, se i padesátnice Bridget oddá vztahu s mužem, který by už mohl být jejím synem. Není to hořká komedie jako Hodně štěstí, pane Veliký (2022) s Emmou Thompson o šedesátnici, co si najme gigola, ani drama jako Představa o tobě (2024) s Anne Hathaway o čtyřicátnici, co si začne s členem boy bandu, ani thriller jako Babygirl (2024) s Nicole Kidman o padesátileté šéfové velké technologické firmy, která se spustí se stážistou.

Pro Bridget je vztah s Roxsterem sám o sobě filmový, nadreálný. Nechce si připustit, že by mohla prožívat filmovou lásku a většina Roxsterových zjeveních na scéně v sobě má až parodický nádech. Tuto dokonalost si snad nikdo nezaslouží a zároveň jí v kouzlu nelze nepodlehnout; smějeme se právě tomu, jak se ironický film proměňuje v přiznaný kýč.

Bridget Jones vždy byla hrdinkou, která touží po romanci jako z filmu, ale sama sebe vidí horší – tlustší, hloupější nebo nešikovnější, než jak ji vidí muži okolo ní. Ona je tou průměrnou, zoufalou divačkou romantických filmů, kde si hrdinky za svou štíhlost a spanilost zaslouží lásku. V některých dílech – zvláštně nepovedené a kaši nastavující dvojce – to mohlo vyvolávat až zmatení. Proč by měl být Bridget Jonesovou někdo okouzlen? Ve čtvrtém díle se přitom Bridget projeví duchapřítomnější, vzdělanější a schopnější, než jsme si ji pamatovali. Orientuje se ve světě celebrit i v politické situaci, dovede vést duchaplnou konverzaci a nevyvolávat dojem, že je zastydlou puberťačkou toužící pouze po princi, jenž ji zachrání.

Stejně jako u Babygirl s Nicole Kidman i Bridget Jones: Láskou šílená (neboli Mad About the Boy) vypráví bezděčně příběh o stárnutí hlavní herecké představitelky a o její snaze zastavit čas. Snad kromě Jennifer Grey, kterou si lidé pamatují mladinkou z Hříšného tance (1987), ale potom už z ničeho dalšího, se i Renée Zellweger vlivem kosmetických a operativních zásahů proměnila natolik, že je prakticky k nepoznání od toho, jak vypadala v první éře své kariéry (Sestřička Betty, Já, mé druhé já a Irena, Chicago, Návrat do Cold Mountain).

Zatímco v Babygirl ale inscenují výjev s aplikací botoxu do tváře, aby se naznačilo něco o masochismu hlavní hrdinky, v poslední Bridget Jones se zapomene na vše. Jestliže první dva díly s námi hrály předstírání na to, že Bridget je tlustá, ačkoli měla zcela průměrnou postavu, v tomto už nikdo nemluví o minulosti a neutrousí na vzhled protagonistky jedinou poznámku. Pro Zellweger je přitom stejně jako pro Kidman komplikované vyjadřovat složitější emoce, protože napjatá kůže na tváři s vyhlazenými vráskami neumožnuje plynulou mimiku.

Vedle komedie o obyčejné ženě tak sledujeme i drama hvězdy, která sice díky sérii Bridget Jones pomohla dostat na plátno realističtější ženskost, ale v pozdějším věku prohrává souboj s mýtem věčné krásy. Smích u jednotlivých scén či pocity nostalgie ze setkání s oblíbenou postavou se mísí s lítostí nad tím, že snaha uchovat mládí ústí do věkově nerozlišitelného vzhledu. Záleží, samozřejmě, na úhlu pohledu - možná je i na nás, na publiku, abychom se naučili nesoudit, jak se herečky vyrovnávají se stárnutím.

Možná tím, že u současné Bridget Jones nejde určit, zda jí je třicet, čtyřicet či padesát, může oslovovat širší publikum, neboť se s jejími obecnými problémy (ať už je to výchova dětí, návrat do práce či navazování nového vztahu poté, co jste se toho předchozího nechtěli vzdát), mohou identifikovat různorodější vrstvy lidí. Bridget Jones je druh širokospektrálně zacíleného produktu, který o sobě ví, že nám poskytuje snadná a líbivá potěšení, a všem slibuje „I vy můžete být střední třídou v Británii“, onen dávný globální ideál, jenž se pomalu rozplývá. Britskost byla dříve spojována s vyšší kvalitou života a dodávala romantickým komediím kultivovanější ráz v kontrastu s americkou ukřičeností. Bridget Jones však už zůstává jen vzpomínkou na dřívější éru.

Filmu v jeho lehkosti škodí pár scén, kdy se postavy snaží říkat hluboká moudra, protože zbytek snímku se naopak snaží vše zpovrchnět a převrátit ve vtip. Je těžké si představit, kdo by měl být ohromen dialogy a monology o smrti, vesmíru a duši, ale je pravda, že i u nás máme Halinu Pawlowskou.

Čtvrtá Bridget Jones působí jako návštěva u známých, s nimiž jsme se neměli šanci nějaký čas potkat a nehodláme u nich řešit jejich nedostatky. Svým způsobem je to nekritizovatelné dílo, u něhož neřešíme soudržnou dramaturgii nebo předvídatelnost zápletky, ale které používáme jako dočasnou náplast na naše skutečné bolesti. Překvapivé vzhledem k celosvětovému zájmu ale je, že tuto potřebu už nemají jenom ženy. Nejen Mark Darcy, ale i chick flick je mrtev.