Bridgertonovi: Kýčovitý fenomén, který klame tělem

Rok 1814, soumrak regentské éry britské monarchie. Mladý vikomt Anthony, hlava mocné londýnské rodiny Bridgertonových, se rozhodl oženit. Vybírat si může z dlouhé řady vdavekchtivých nápadnic, nakonec se však rozhoduje mezi dvěma ženami, Edwinou a Kate. Je tu však jeden problém – jsou to sestry, jedna z nich ho nesnáší a on ji jakbysmet. Jak celá tato peripetie dopadne?

Zápletka druhé řady netflixovského seriálu Bridgertonovi nemůže být na první pohled banálnější. Obsahuje všechny klasické propriety červené knihovny a celý seriál by šlo šmahem označit za sladkobolný laciný kýč, který si nezaslouží hlubší pozornost. Bylo by tomu tak nebýt jedné věci – seriál se už takřka měsíc drží ve většině zemí světa v žebříčcích sledovanosti na prvních příčkách.

Jde tak ve stopách první série, která byla na sklonku roku 2020 fenomenálním úspěchem, když ji sledovalo 82 miliónů domácností. Na nějakou dobu byli Bridgertonovi vůbec nejsledovanější sérií Netflixu, dokud je o prvenství nepřipravila Hra na oliheň. Máme tu tedy obrovský popkulturní fenomén, který se ovšem daří v nemalé části mediálního prostředí shazovat jako něco nedůležitého, jako svého druhu anomálii.

Zatímco jihokorejský hit o vražedném soutěžním klání se dočkal v českém i zahraničním prostředí mnoha a mnoha rozborů a takřka filozofických statí, které poukazovaly na značně okatou kritiku kapitalismu, konzumerismu a jakéhokoliv jiného -ismu, Bridgertonovi jsou v očích nejednoho řadového diváka bráni jen jako tuctové spotřební zboží pro ženy, „telenovela“, „slaďárna pro ženské“, jak se můžeme dočíst v komentářích uživatelů na ČSFD.

Namísto hlubší analýzy či snahy o pochopení, proč se i mnohdy nepříliš dobře napsané nebo natočené kusy stávají mezi ženami tak populární, následují odsudky, zpochybňování inteligence příznivkyň a samozřejmě i schopnosti tvůrců, kteří se něčemu takovému upíší. S tím má zkušenost prakticky každý herec, který prorazil v „ženském“ filmu. Po premiéře posledního Batmana se to jen hemžilo memy o Robertu Pattinsonovi, který byl za své účinkování v titulní roli ve Stmívání pranýřován a zesměšňován jako hezká tvářička z pokojíčků teenagerek, zatímco za role Bruce Waynea nebo hlídače v Majáku je – převážně – mužskými fandy veleben jako hvězda své generace.

Bridgertonovi, podobně jako dříve Stmívání, k obdobným sžíravým vtipům ze strany mužské části publika přímo vybízejí tím, jak si nehrají na nic složitého. Divačkám předkládají příběh ze staré dobré Anglie plný krásných a mužných herců, vizuál od kostýmů po dekorace hýří všemi pastelovými barvami, které si lze představit. Jednotlivé dějové příběhy a zvraty jsou vyloženě rodokapsových kvalit. Hlavními tématy jsou láska, zrada, intriky, postelové hrátky a zase intriky, vše samozřejmě odlehčeno špetkou humoru, aby se neřeklo. Může to znít jako něco, co se v obdobné formě objevuje v televizi desítky let.

Jedním z takových televizních úkazů byl i seriál Dallas. Tím ve své době snad všechny kulturní autority opovrhovaly jako paskvilem, který by neměl kdokoliv s důstojností sledovat. Opak byl pravdou a Dallas přepisoval na přelomu 70. a 80. let televizní dějiny prakticky ve všech zemích, kde ho vysílali. Česko pak nebylo výjimkou, jak co do úspěchu, tak i do veřejné debaty, byť si to zažilo až o dekádu později.

Dichotomie mezi kritickým přijetím a diváckým úspěchem zaujala etnoložku Ien Angovou k sepsání proslulé mediální studie Divákem Dallasu (Watching Dallas). Na základě průzkumu mezi nizozemskými divačkami popsala a analyzovala pocity, které dotyčné zažívají při sledování televizních melodramat.

Čteme-li toto zásadní dílo kulturálních studií i takřka 40 let po jeho vydání, můžeme prakticky všechny zjištěné poznatky vztáhnout i na Bridgertonovy. Koncept rozvětvené a mimořádně bohaté rodiny, okolo níž se vše točí, pocity ohrožení, které přicházejí zvenčí v podobě neznámých partnerů, střídající se roviny tragiky, komiky, úspěchů i proher – to vše umožňuje divačkám (i divákům) „rozpustit se“ v imaginativním světě, který má všechny tyto vlastnosti namixovány natolik chytře, aby se z toho nestala pouhá komedie, drama či porno.

Angová rovněž uváděla, že mnohé divačky Dallasu nebyly schopné popsat, proč se jim vlastně seriál líbí. V diskuzích a ohlasech k Bridgertonovým nalezneme podobnou absenci argumentů: „Prostě se mi to líbí.“ „Je to fajn.“ „Hezky se to sleduje.“ Bridgertonovi vyvolávají rozkoš, jejíž původ je na první pohled zbytečné řešit.

Komu ale nestačí lakonické „je to fajn“ jako důvod úspěchu druhého nejsledovanějšího seriálu v historii Netflixu, nemusí přitom dlouho hledat. Předně je to samotný bridgertonský fikční svět. Atmosféru staré Anglie miluje každý, obliba Panství Downton nebo Koruny mluví za vše. V Bridgertonových se ovšem navíc pohybujeme v oblasti alternativní historie. Tvůrci si vybrali málo známou, avšak zábavnou konspirační teorii, že královna Šarlota, vládnoucí tehdy v zastoupení psychicky nemocného krále Jiřího III., měla černošské předky, což mají dokazovat negroidní rysy na obrazech.

Tyto soudobé klevety jsou ve světě Bridgertonových brány jako holý fakt. Jiří III. se zkrátka zamiloval do černošky a jiné rasy tak byly postaveny na roveň bělochům. V seriálu se to proto hemží černošskými lordy nebo hraběnkami asijského původu. A sestry Sharmovy, hrdinky letošní série, jsou zase Indky. Co se týče rasy, neexistuje ve fikčním světě Bridgertonových žádná segregace, žádná xenofobie, žádný rasismus. Mezirasové interakce včetně manželství a sexu jsou zcela běžné a nikdo se nad nimi nepozastavuje.

Tato multikulturnost má zajisté lví podíl na celosvětovém úspěchu — prostředí anglické šlechty se tak otevřelo širokému publiku, které jinak nemá moc zájem sledovat „bílé problémy bohatých bílých lidí“.

Dalším zdrojem obliby mezi divačkami jsou silné ženské hrdinky. Objevovaly se sice i kritické hlasy, že protagonistky první série (zejména nejstarší dcera Bridgertonových Daphne) jsou hloupé nány pasivně přijímající úlohu matek a manželek. Šlo spíš ale o nepochopení celé zápletky.

Přestože totiž ve světě seriálu neexistuje rasismus, genderové a třídní rozdíly běžné pro vrchol průmyslové revoluce zůstaly zachovány. Jedná se nadále o patriarchální společnost, v němž za sňatky svých dcer zodpovídají mužští příslušníci rodiny a jestliže se chce některá dívka tomuto osudu vzepřít, musí být připravena na mnoho úskalí. Daphne tak do dospělosti, jakož i do manželství, vstupovala jako naivní děvče, postupem času si však dokázala silou vůle vymoci své.

Hrdinové druhé série, vikomt Anthony a Kate, jsou také zajímaví hlavně svým neortodoxním přístupem ke společenským normám. A vzhledem k vývoji druhé série se zdá být pravděpodobné, že v dalších sezónách (chystány jsou další dvě, knižních předloh je celkem osm) se budou ještě více akcentovat témata spjatá s třídní nerovností, rodící se proletářskou společností a jejím konfliktem s aristokracií. Vždy se tak ovšem bude dít ve druhém plánu, hlavní budou vždy milostné vztahy.

Bridgertonovým se ani ve druhé sérii nedá upřít hravost, s jakou přistupují ke klasickým schématům červené knihovny. Odváží se navíc jít proti fanouškovským očekáváním. Namísto zápletky plné nadrženého sexu, jakou jsme viděli v první sérii, se odbočilo více k psychologii postav a zdůrazňování citových konfliktů.

Přezíravost vůči fenoménům, které jsou cíleny primárně na ženské publikum, bylo možné v současné popkultuře sledovat dlouhodobě. Všichni si jistě vzpomenou na čočku, kterou dostávaly fanynky Stmívání, 50 odstínů šedi, anebo právě zmíněného Dallasu. Zdá se však, že tento postoj je pomalu na ústupu, čemuž napomohli právě Bridgertonovi. Od valné většiny filmových publicistů dostali palec nahoru, o čemž svědčí i nadprůměrné skóre na agregátu recenzí Rotten Tomatoes. Fanynky melodramatických seriálů by v tom mohly cítit určité zadostiučinění. Kdyby jim to ovšem nebylo úplně fuk.