Recenze: Nový seriál Boží plán je příjemné překvapení v rámci televizní zábavy

Mirek řídí tramvaj a má svatou trpělivost. Jinak by ve svém velkém pražském bytě nemohl poskytnout útočiště dosti svérázným spolubydlícím. Tři spolužáci z gymnázia Adam, Hynek a Lukáš jsou docela rozdílné povahy. Všichni se však z různých důvodů právě nacházejí ve stejné životní situaci: čeká je rozvod.

Nový seriál Boží plán, který v úterý večer začíná vysílat TV Nova, jen zdánlivě vypráví o komplikovaných partnerských vztazích. Ve skutečnosti je jeho hlavním tématem přátelství.

Tvůrci nezastírají, že natočili tak trochu pohádku pro dospělé. Mirek v podání Tomáše Jeřábka není jen nekonečně trpělivou, dobrotivou až otcovskou figurou, hned během prvních dílů této čtyřiadvacetidílné série je zřejmé, že Mirek dost možná bude sám bůh. A ten revizor, s nímž po večerech po šichtě rozjímá třeba o hříšných černých pasažérech, nejspíš představuje ďábla.

Navzdory tomuto rámci působí Boží plán sympaticky především tím, že jeho postavy se drží celkem při zemi. Snad jen Adam, jehož hraje Marek Lambora, je až přehnaně nadutým ztělesněním obřího ega. Kdysi úspěšný a bohatý, nyní žije v přesvědčení, že všechny ženy jsou ztělesněním zla a jeho jedinou fixací je vyštípat manželku z domu, který sám zaplatil a kde se nyní žena roztahuje s novým partnerem a dětmi.

Úplně jinak to mají bývalí spolužáci Hynek a Lukáš. Tomu druhému v podání Václava Matějovského je všechno jedno. A když ne, tak si zapálí jointa. Hynka hraje Filip Březina coby skautíka, který jako jediný odmítá přijmout, že se ocitl ve stejné lapálii jako druzí dva kamarádi. Stále miluje manželku, je ochoten jí odpustit nevěru, ale už si nedokáže připustit, že právě tato povahová vlastnost ho dostala do současné situace.

Do „mládeneckého“ spolužití záhy vnese novou dynamiku Julie, jež se shodou náhod ocitne uprostřed této křehké rovnováhy se svou bruntálskou upřímností.

Boží plán je seriál, který si dává na čas. Představuje to jeho výhodu i nevýhodu. Sází na sympatické, uvěřitelné postavy. Tvůrci nepotřebují laciné vtípky na fakt, že do Prahy přijel kdosi z křupanské Moravy. Naopak Michaela Petřeková kromě lehkého, ale zřetelného akcentu coby Julie působí přirozeně, lehce živelně, přímě.

Právě vzhledem k tomu, že dává dost prostoru většímu množství postav, je ovšem Boží plán místy poněkud rozvleklý – jako by se autoři ne zcela rozhodli, jestli se pohybují ve formátu sitcomu, nebo odlehčené soap opery. Hodinová stopáž sugeruje to druhé. Naštěstí právě lehký tón a důraz na přátelské vztahy víc než na ty milostné ze seriálu zatím činí spíše příjemné překvapení v rámci mainstreamové televizní zábavy.

Z Mirkova bytu, jemuž vévodí kulečníkový stůl, se stává proměnlivý prostor, kde se částečně střídají nájemníci, a zároveň dějiště událostí, které mísí komediální nadsázku s uvěřitelností.

Julie si přijela do Prahy odpočinout od svého bohatého a majetnického snoubence Vojty – Martin Donutil mu vtisknul sveřepý výraz a drsnou náturu, za níž se může skrývat ledacos. Julie ale není jedinou postavou, jež hledá sama sebe.

Boží plán se vlastně podobá příběhům o dospívání, jen jeho hrdinové docházejí k sebereflexi v poněkud pozdějším věku. Je to seriál o tom, jak jsou lidé nepoučitelní. Chvílemi se sice hrdinové zdají být až příliš uvázlí ve svých stereotypních úvahách, jenže pak přijde dobře načasovaný vtip, k němuž leckdy nestačí jen přesný herecký timing, ale třeba i práce se scénou.

Po prvních čtyřech dílech převládá pocit, že seriál pracuje s až příliš velkorysou stopáží na to, co vypráví. Ale zároveň je cítit, že tvůrci chtějí dát hrdinům čas, aby se vyprofilovali a prošli nějakým vývojem. Nejsou to jen věšáky na vtipy či laciné dojetí.

Místy dovede být Boží plán nečekaně obyčejný, umí si najít prostor na běžný, všední dialog. A zároveň dává najevo, že se postavy pohybují v bezpečném, fiktivním světě, na nějž dohlíží Bůh převlečený za tramvajáka – se svou nekonečnou trpělivostí. Bůh, který sice všechno ví, jak se ukáže hned v úvodu, kde vyhraje soutěž Na lovu. Ale nikdy toho nezneužívá. Jen nechává věci plynout.

Samozřejmě se stále pohybujeme v jistých televizních limitech. Někdy je až úsměvné, když k ilustračním předělovým záběrům na Vyšehrad a další pražské lokace zní úderná hudba Jana P. Muchowa, aby pak vyprávění zase zpomalilo o několik rychlostních stupňů.

Jindy je zápletka tlačená na sílu a aby události nabraly další směr, trochu se občas zapomene, co se mezi postavami stalo, načež se najednou ocitají v úplně jiné situaci. A některé postavy typu šéfa tramvajáků Roberta Nebřenského jsou čisté figurky. Hlavní pětici hrdinů se nicméně daří představit jako živé a uvěřitelné charaktery, jakkoli uvázlé v typizovaných povahových vlastnostech.

Boží plán je prozatím sympatický v tom, že si na nic nehraje a přesto hledá cestu, jak oddychovou televizní zábavu udělat o kousek vkusněji, než bývá standardem.