Článek
Zákaz shromažďování, vypnuté telefony, večerní zákaz vycházení. U moci vojenská junta, přes deset tisíc lidí bez soudu uvězněno v internačních táborech. Krvavé potlačování protestů, desítky lidí zabitých. Právě takhle vypadala realita začátku osmdesátých let v Polsku.
V Nezanechat stopy režiséra Jana P. Matuszyńského sledujeme Polsko těsně po nejdrsnějším období stanného práva, při kterém se tehdejší garnitura v čele s Wojciechem Jaruzelským snažila zamést s opozicí, sdružené v odborovém hnutí Solidarita.
Grzegorz Przemyk, syn básnířky a disidentky Barbary Sadowské, se společně s kamarády vydává do centra Varšavy oslavit úspěšnou písemnou maturitu. Když je na Staroměstském náměstí zastavuje policejní hlídka a ptá se po občankách, Grzegorz dobře ví, že povinnost nosit doklady už odpadla, a odmítá. To se policistům nelíbí a za tvrdého bití obušky ho i s kamarádem Jurkem zatýkají a odváží na služebnu. Tam bití ještě nabírá na brutalitě. Obušky, pěstmi, lokty i těžkými botami. „Bijte ho do břicha, ať nezanecháte stopy!“ křičí nadřízený.
Zápletka, která položí základ celému až 160 minut dlouhému snímku, se odehraje rychle. Je odvyprávěná úsporně, ale precizně, uběhne asi za deset úvodních minut. Pak už sledujeme ostatní postavy a to, jak se s nastalou situací vyrovnávají.
Básnířku Sadowskou, matku, kterou zločinný režim po všech osobních svobodách připravil i o jediného syna. Disidenti plánující pohřeb a burcující opozici. Ministr vnitra Kiszczak, snažící se všechno zamést pod koberec. Sanitář Wysocki, na něhož se komunistický systém snaží svalit vinu. A především Grzegorzův kamarád Jurek, který jako jediný celou událost viděl a přesně ví, co se v policejní služebně stalo. Ač je zpočátku šokovaný a zdrcený, rychle pochopí, co musí udělat, aby byla naděje na dosažení spravedlnosti.
Celým filmem prostupuje tísnivá atmosféra, vytvářená táhlými záběry studené nemocnice, malých panelákových bytů, sterilních chodeb úředních budov, šedivých měst. A navíc je tu všudypřítomný kouř z cigaret, kterými jako by si postavy chtěly trochu odlehčit nebo aspoň zkrátit pobyt ve světě, kde nezáleží na pravdě, ale mnohem víc na tom nemít se špatně a nestarat se o nějakou politiku.
Konflikt hodnot na diváka dopadá během celého sledování, díky krátkým odlehčenějším pasážím i trpkému humoru ho ale úplně nezdrtí. „Na jednoduché V přece v polštině žádné slovo nezačíná,“ říká jeden z komunistických pohlavárů, když vidí ruce lidí na Grzegorzově pohřbu s ukazováčky a prostředníčky vztyčenými do véčka.
Vzepřít se zvůli, která se neštítí zabíjení a uvězňování nevinných lidí, nebo odvrátit zrak a užívat si relativního pohodlí a doufat, že za nás bude bojovat někdo jiný? Tohle dilema je i čtyřicet let od Grzegorzovy smrti aktuální a Matuszyńský si je toho napříč filmem dobře vědom.
Snímek Nezanechat stopy, který vznikl také v české koprodukci, měl premiéru v hlavní soutěži Benátského filmového festivalu. V českých kinech ho diváci mohou vidět od 5. května.
