Bob Dylan v Praze ukázal, jak hledat Boha po hotelových pokojích

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kdybyste lidem v půlce 60. let řekli, že bude Bob Dylan absolvovat celosvětová turné ještě v roce 2024, málokdo by vám věřil. Naopak se našli tací, kteří čekali, že každou chvíli zemře. „Upřímně jsem si myslela, že klepe na nebeskou bránu,“ řekla francouzská zpěvačka Françoise Hardy v květnu 1966 poté, co se ji Dylan pokoušel svádět po koncertě v pařížské Olympii. Na hotelovém pokoji jí měl prý hrát dva své ještě nevydané love songy.

Tehdy měl Dylan za sebou frenetickou šestiletku, během které chrlil text za textem, píseň za písní. Část jeho publika ho zbožňovala, část ho odsuzovala za to, že se opovážil doprovázet svůj folk elektrickou kytarou.

Na nebeskou bránu tehdy dost možná opravdu klepal. Ostatně chvíli po ostudě před Hardy se vyboural na motorce a dodnes se spekuluje o tom, jestli to nebylo trochu naschvál – aby mohl vyskočit z kolotoče celosvětového turné a drog.

Když teď Dylan zavítal do Prahy a odehrál první ze série tří zdejších koncertů, působil životaschopnějí než před půlstoletím v Paříži. Vystoupení odpálil s vervou prověřenými skladbami All Along The Watch Tower a It Ain’t Me, Babe, která bývá interpretována jako jeho odmítnutí prorocké role, kterou mu mnozí v 60. letech přisuzovali. Během skoro dvouhodinového koncertu to byl 83letý Dylan, který táhl kupředu svou z velké části mladší a skvělou doprovodnou kapelu. Byť ze zdravotních důvodů už dnes písničkař hraje takřka výhradně na piano, kytaru mu dlouhodobě nedovolí záněty šlach v rukou.

I ve svém pokročilém věku se Dylan vrhá do nových sfér a jeho vášniví fanoušci tráví v posledních týdnech čas čerstvou zábavou - zpěvákovým účtem na sociální síti X. Dylan má bezmála půl milionu sledujících, zatímco on sám neodebírá tweety od nikoho.

Na první pohled je to nepřekvapivý marketingový kanál, který rádoby ústy Boba Dylana propaguje nové desky, kompilace starších materiálů nebo aktuální koncerty. Občas se tam v uplynulých letech objevily nějaké postřehy přímo od Dylana, ale bylo zjevné, že starcova slova na sociální síť překlápí mladší a agilnější spolupracovníci.

Stačilo ale pár záhadných tweetů a rozjela se šuškanda: Netweetuje tohle přímo Bob Dylan?! Ať už šlo o oplakání smrti amerického herce, srdnaté doporučení restaurace v New Orleans – opravdu je sám ťuká do telefonu mnohdy mediálně skoupý básník? Novinářům New York Magazinu se to podařilo potvrdit. Z Prahy zatím netweetoval.

Chaotická energie Dylanových tweetů přesně kopíruje jeho jevištní personu. Jeho koncerty jsou pověstně nepředvídatelné. Na tom včerejším měla ostatně velká část fanoušků v sále v ruce notesy, do nichž si zapisovali pořadí odehraných písniček, které porovnávali s minulými setlisty.

Stejně tak jeho doprovodná kapela prošla v posledních letech mnoha obměnami. V jejím středu už mnoho let stojí baskytarista Tony Garnier. Okolo něj se vystřídal nespočet muzikantů, po nedávných odchodech několika spoluhráčů aktuální zbytek sestavy doplňuje nashvillský kytarista Doug Lancio, bubeník Jim Keltner a kytarista Bob Britt.

Bůhví, jaké instrukce dává tvrdohlavý Dylan svým spoluhráčům před vystoupeními. Ve vzácném rozhovoru pro New York Times v minulosti uváděl, že hotely jsou pro něj prostorem pro hudební kreativitu. „Hotelový pokoj je nejblíž, co se dostanu k soukromému nahrávacímu studiu,“ vtipkoval.

Jeho kapela každopádně moc dobře ví, kdy má stát v pozadí a dát prostor Dylanovu zpěvu a samotným písním. Ty jsou hnacím motorem všeho, co se na pódiu odehrává. Dylan zahraje motiv na piano, ozve se zpěv. Kytarista Lancio čeká na příhodný moment, aby vyplnil prázdná místa mezi zpívanými frázemi rozloženými akordy. Všechny pohledy jsou upřené na Dylana, který se v jednu chvíli otočí na Garniera. Ten kývne baskytarou na Keltnera, jeho bicí začnou píseň postupně gradovat.

Je to banální, ale funkční schéma, které během koncertu nasvítilo legendární i obskurnější písně. Obdobně jako divadelní reflektory v O2 Universu nasvěcovaly těžké rudé závěsy lemující pódium. Člověk si nemůže nevzpomenout na podobné výjevy ze seriálu Twin Peaks. Dylan si uprostřed této personálně i vizuálně pečlivě kurátorované „černé lóže“ žije také ve svém vlastním čase.

Dylan si prošel mnoha obraty. Vyrostl na rock & rollu, sotva dvacetiletý přichvátal do newyorské Greenwich Village a smetl zdejší folkovou scénu. „Tutti Frutti a Blue Suede Shoes fungovaly jako báječný hlášky, ty písničky měly skvělej dravej rytmus. Nebyly ale dost vážné a nepopisovaly život realistickým způsobem. Proto jsem se začal věnovat folku, věděl jsem, že popisuje svět z vážnějšího úhlu pohledu,“ říkal Dylan o několik dekád později.

Ze své slávy se pak v druhé půli 60. let pokusil uniknout a teprve po necelé dekádě se pořádně vrátil ke koncertování. A trvalo mu až do přelomu tisíciletí, než si vypiloval způsob, jakým může stále koncertovat, hrát i po mnoha dekádách dokola své proslulé písně a z celého toho cirkusu se nezbláznit. Klíčem k tomu mu jsou muzikanti, kteří se umí intimně naladit na jeho aktuální náladu.

Tekutý charakter Dylanových vystoupení s sebou samozřejmě přináší notnou dávku chaosu v dobrém i zlém. Každý večer se některé písně povedou méně, či více. A sebedrobnější změna si vyslouží obdivné tleskání internetem pevně propojených celosvětových fanoušků. Jako třeba když se před několika týdny Dylan rozhodl v New Yorku doprovodit svou Desolation Row tím, že klepal do mikrofonu malým maticovým klíčem.

V Praze tento táhlý závěr alba Highway 61 Revisited zahrál také, i když tentokrát bez provokace zvukaře nářadím. A po několika silných i zmatečných momentech si chemie kapely nejlépe sedla v poslední písni a vrcholu koncertu. Tou byla Every Grain of Sand, kterou se Dylan ohlíží za svým takzvaným „křesťanským obdobím“.

V roce 1978 na hotelovém pokoji v Tucsonu v Arizoně už Dylan nesváděl žádné francouzské zpěvačky. Dle svých vlastních slov v pokoji vyloženě fyzicky ucítil přítomnost Krista. „Boží sláva mě srazila na zem a zase mě zvedla,“ popisoval zpětně zpěvák.

Něco z té síly se zjevně dotklo i jeho kapely v závěru pražského koncertu a 83letý Dylan se tak se zdejším publikem loučil v podmanivé formě. Jeho obrat k Bohu je dnes už jen jednou z mnoha zákrut na jeho zamotané životní cestě. Na tu starý básník, který v 60. letech prokopl světu dveře do vědomí, vzpomíná večer co večer a vybírá pro publikum, co se mu zrovna zamane. Materiálu má víc než kdokoliv jiný. Ostatně jak sám zpíval v druhé písni prvního letošního evropského koncertu: „Obsahuju mnohost.“