Bob Dylan: Úplně neznámý je úplně doslovný. I s osmi oscarovými nominacemi

Točit životopisný film o Bobu Dylanovi je ošemetné. Své o tom ví režisér Todd Haynes, který před necelými dvěma dekádami natočil mozaikový snímek Beze mě (I’m Not There, 2007). Všemožně protichůdné polohy legendárního zpěváka se v něm snaží postupně postihnout hned šest různých herců i hereček – Dylana tu až překvapivě přesvědčivě ztvárnila i Cate Blanchett.

Režisér James Mangold se ve svém aktuálním filmu Bob Dylan: Úplně neznámý rozhodl vydat zcela opačnou cestou. Místo toho, aby z Dylanova života vytáhl několik rozličných epizod, vrhl se přímo do té odjakživa nejvíce propírané. Neuvidíte tu Dylanovo stažení do ústraní, obrat k víře ani jeho excentrické stařecké vrtochy, ale ten nejznámější příběh: Ukazuje jeho vzestup od příchodu na newyorskou folkovou scénu až po jeho okolím hořce oplakaný odklon od akustického písničkářství a kontroverzní elektrifikované vystoupení na Newportském folkovém festivalu v roce 1965.

Dylan sám se na snímku podílel a s výsledkem je dle všeho spokojen. „Brzy bude mít premiéru film o mně s názvem Úplně neznámý (to je název!). V hlavní roli se objeví Timothée Chalamet. Timmy je skvělý herec, takže jsem si jistý, že bude uvěřitelný jako já. Nebo mé mladší já. Nebo ještě mladší já,“ tweetoval zpěvák na konci loňského roku.

Dylan svoje já celý život opakovaně vynalézal a obměňoval. Ruku v ruce s tím vždy šlo spoustu fabulací, které sám o své minulosti vypouštěl. Aktuální snímek se zakládá na deset let staré knize Dylan se dal na elektriku!, ale také na materiálech a konzultacích přímo od Dylana. Ten se netají tím, že si jednu z historek, která je ve filmu zobrazena, zcela vymyslel. Odmítá ale říct jakou.

Mangold toho ve filmu Bob Dylan: Úplně neznámý samozřejmě v rámci dramatizace pozměňuje mnoho. Jedna z nejviditelnějších změn je postava Sylvie Russo (Elle Fanning) – která má zobrazovat skutečnou přítelkyni mladého Dylana, Suze Rotolo. Ta zemřela na začátku minulé dekády a Dylan si měl pozměnění její identity pro účely snímku sám vyžádat z respektu, který k ní dodnes chová.

To neznamená, že by snímek Bob Dylan: Úplně neznámý byl z velké části fikční. Spíš je osekaný až na dřeň a dějově zahuštěný. Z pestrého podhoubí newyorské folkové scény v Greenwich Village vyzdvihuje primárně právě Dylana a spoustu okolních neméně pozoruhodných postav buďto úplně maže, nebo ohýbá tak, aby hlavně podpíraly Dylanův vzestup k až božské slávě.

Tato mytologizace Dylana semele pro účely snímku postavu Russo/Rotolo, která je ve filmu zobrazena jako slávě obětovaná přítelkyně bez přílišné vlastní vůle. O něco lépe než ona z pohádkové verze zpěvákova mládí vychází jeho kolegyně a milenka Joan Baez (Monica Barbaro) se svým sympaticky tvrdohlavým kontrováním sebestřednému a ze stoupající slávy rozpolcenému Dylanovi.

Přesto se schéma jejích scén až příliš opakuje. Ze zákulisí sleduje osamoceného Dylana na pódiu, chvíli s obdivem, chvíli se smutkem z nevyhnutelného rozchodu. Stejně tak návodná scéna, kdy Dylanovi dává jeho road manažer Bob Neuwirth vybrat, jestli chce podat akustickou, nebo elektrickou kytaru, by stačila zobrazit jednou, nikoliv dvakrát.

Mimo romantické linky je hlavním hybatelem děje vztah Dylana a jeho svým způsobem mentora: dalšího velikána amerického folku Petea Seegera (Ed Norton). Ten tu slouží jako hlavní představitel folkové scény, která v úvodní fázi Dylanovy kariéry spatřovala naději, která přinese Spojeným státům, rozhádaným o občanská práva, morální spásu.

Bob Dylan: Úplně neznámý je ve vykreslování tohoto základního dějového oblouku chvílemi až nesnesitelně přímočarý. „Tohle je tvůj sen, Pete, folková hudba se dostane ke všem,“ říká jedna z postav dojatému Seegerovi, který s ještě větší láskou než obě partnerky sleduje, jak Dylan hypnotizuje publikum.

Jenže z tohoto nadšení se postupně stává děs a zklamání, když mladý Dylan odmítá roli folkového mesiáše, vrací se k lásce k elektrifikovanému rokenrolu a od nabroušených protestsongů se v textech ubírá směrem k surreálnější a zmatenější introspekci.

„Vyhrál si, konečně ses od nás osvobodil,“ říká Baez v závěru filmu Dylanovi, zatímco ten sedá na svou motorku a opouští Newport, který se ještě nevzpamatoval z jeho bouřlivého vystoupení.

Je trochu absurdní, že je fáze Dylanova života, kdy odmítá přímočarost dobových politických textů, podávána tak doslovnými filmovými prostředky. Ale to už je holt úskalí „biopiců“.

Není těžké si představit skutečného Dylana, jak se při sledování snímku potutelně usmívá. Nejen kvůli fabulaci, kterou do filmu propašoval. Zjednodušený příběh musí umělci, který si vždy hlídá své soukromí, vyhovovat i proto, že toho o jeho skutečném osobním životě paradoxně až tolik neprozrazuje. Místo toho spíše dál buduje jeho kult, který nemá v americké popkultuře obdoby.

Třiaosmdesátiletý zpěvák mnoha tváří si na stará kolena takovouto ódu asi zaslouží. My ostatní si můžeme užít zkondenzovanou filmovou jízdu, která v mnohém připomíná tematickou dylanovskou atrakci v jakémsi šedesátkovém lunaparku. Na čemž samozřejmě samo o sobě není nic až tak špatně. A třeba v budoucnu zase přijde nějaký další film o Dylanovi, který bude zase formálně trochu odvážnější a zaměří se na méně zprofanované a o to zajímavější období jeho života.