Bez fantazie nepřežijeme. Nikdo to nechápe tolik jako Hajao Mijazaki

Hajao Mijazaki za více jak šest dekád své kariéry natočil dvanáct celovečerních snímků a na mnoha dalších se podílel jako scenárista či autor storyboardů a vizuálních návrhů. Krom jiného obdržel i Oscara (za Cestu do fantazie z roku 2001) a dvakrát na něj byl nominovaný. Díky precizní ruční animaci si získal přezdívku japonský Disney. Jeho vliv na japonskou animátorskou scénu jako režiséra i spoluzakladatele studia Ghibli je možné přirovnat ke vlivu Káji Saudka na český komiks - kdo tvrdí, že nikdy nekreslil jako Mijazaki, kreslí tak dodnes. A kruh se nakonec uzavřel, když jeho snímky použili jako studijní materiál jak v Disneym, tak v Pixaru.

V Mijazakiho filmech narazíme na mluvící zvířata, podivuhodná magická stvoření jako slavný totoro či kočkobus, průchody do tajemných světů, často inspirovaných japonskými romantickými představami o „zlaté“ Evropě (vždy však vykreslené na základě vyčerpávajících poznávacích cest). A velmi často jsou hrdiny děti. Ne proto, že by točil pohádky, ale protože právě děti dokážou přirozeně a hlavně aktivně reagovat s nadpřirozenem a vydávat se cestami, kterými by se dospělí svázaní předsudky nebo společenským očekáváním nikdy nevydali. Přesto jeho filmy milují lidé bez ohledu na věk. Díky důrazu na hrdinky navíc přilákal k anime hned několik generací divaček, které opakovaně přesvědčoval, že mohou dělat cokoliv, k čemu je povede jejich srdce.

Po finanční krizi z roku 2008 a děsivém zemětřesení ve Fukušimě o tři roky později se nicméně Mijazaki zařekl, že už nemůže točit fantasy, protože „by to byla lež“. Výsledkem odklonu k realitě byl životopis Džiróa Horikošiho. Tento skutečně žijící mladý inženýr měl zásadní podíl na vývoji nejlepšího stíhacího letounu své doby – Micubiši A6M. Snímek Zvedá se vítr (2013).

Mijazaki, který v příběhu takřka kompletně vymazal, že slavná „Zera“ byla především válečnou zbraní a přispěla k smrti desetitisíců lidí, se dočkal před odchodem do tvůrčího důchodu i obvinění z fašismu. Ve skutečnosti ovšem jen pokračoval v tom, co je jakousi spojnicí jeho příběhů – nabízel alternativu. Svět, kde lidé napínají své síly nikoliv proto, že chtějí něco zničit či ovládnout, ale stvořit cosi krásného a vznešeného.

A nakonec se tedy vrátil ještě s jednou fantasy. Hrdinou jeho aktuálního filmu Chlapec a volavka je desetiletý Mahito, kterého mluvící volavka vláká do polozřícené věže. V té se ukrývá nejen portál do světa tyranizovaného gigantickými lidožravými andulkami, ale dost možná i chlapcova matka, která měla rok před tím zemřít během amerického náletu na Tokio. Ve filmu, v němž částečně čerpá i z osobních vzpomínek na válku a složitého vztahu s otcem, který vydělával velké peníze díky dodávkám leteckých součástek armádě (právě pro zmíněná „Zera“), Mijazaki částečně rekapituluje jak svůj život, tak oblíbené motivy a témata.

Už jako řadový animátor v šedesátých letech na sebe Mijazaki strhával svými nápady pozornost kolegů, kolem kterých se hnal jako vítr. Ten mimochodem patří k jeho animátorským trademarkům – stačí si vybavit všechny scény vlnící se trávy nebo létání. Postupně se dostal k čím dál důležitějším pozicím a nakonec i k režii.

Po úspěchu snímku Naušika z Větrného údolí (podle vlastní mangy) z roku 1984 založil spolu s Isao Takahatou a producentem Tošio Suzukim studio Ghibli. Jeho první dva filmy pod touto značkou nicméně nebyly okamžité hity. Druhý z těchto snímků, Můj soused Totoro (1988), ovšem přinesl studiu Ghibli jeho emblematického maskota známého dnes nejen v podobě plyšáků, ale i nejrůznějších japonských pekárenských a cukrářských výrobků.

Definitivní průlom pak přišel s Doručovací službou čarodějky Kiki (1989), jedním z nejvíc feel good filmů historie. V době vzniku snímku hodně pomohla promyšlená marketingová kampaň a dnes jsou jeho postavy hrdiny reklamních spotů JR West (Japonská železniční společnost zajišťující dopravu na západním Honšú, s kterou Ghibli spolupracuje opakovaně). Skvělá dívčí hrdinka, sympatický kocourek Džidži a fiktivní přímořské městečko Koriko každopádně upevnili Mijazakiho pověst dobrotivého strýčka, jehož filmy si opakovaně mohou vepsat na štít slogan z plakátu k Totorovi: „Vracíme vám něco, co jste už zapomněli“.

Mijazaki je ovšem osobností plnou paradoxů. I když jsou jeho díla plná chvil radosti a volnosti, jeho pracovitost opakovaně hraničila se sebezničením (a byla vykoupena i tím, že se vlastní kariéry vzdala jeho manželka). O méně výkonných kolezích (včetně Takahaty) i zaměstnancích se neváhal vyjadřovat jako o lenochodech či líných hlupácích. Ostatně tvorba Naušiky dala vzniknout manze „Záznam bitvy o zrod Naušiky aneb Jeden den v životě Mijazakiho: ,Promiň, že jsem na tebe křičel.´“ A aby dokázal nadřazenost autorské vize nad komercí, neváhal některé filmy distribuovat v podstatě bez marketingu.

S přibývajícími lety se režisérovo mrzoutství spíše zhoršovalo. Jak připomíná japanoložka Susan Napierová, jejíž česky právě vydaná kniha Mijazaki a jeho svět se zaměřuje především na rozbory režisérových celovečerních filmů a to, jak se v nich odráží jeho osobnost, i v Ghibli po dokončení některých náročných filmů řada jeho spolupracovníků prostě odpadla či odešla jinam. V dokumentu, který je k vidění na stránkách NHK (Japonská telekomunikační společnost), zase hodnotí první celovečerní film svého syna Góroa (Příběhy ze Zeměmoří, 2006) nekompromisně jako „dílo dítěte“.

Zároveň Mijazaki dlouhá léta vyjadřoval nahlas svou skepsi ve vztahu k Japonsku, jeho historii a morálce. Režisérovo silné ekologické cítění bylo zase formované bezuzdnou poválečnou industrializací země. Vzhledem k tomu, jaké oblibě se u něj těší kočky, je třeba připomenout únik rtuti v Minamatském zálivu a smrtící „horečku tančících koček“ (otravě tehdy padlo za oběť i téměř tisíc lidí). Proto opakovaně trousil poznámky, že by bylo milé vidět Tokio pod vodou.

V mládí se přiklonil k levicově smýšlející mládeži, která se cítila zklamaná změnami v japonské poválečné politice. Aktivně se zajímal o odbory a posléze se snažil s Takahatou a Suzukim vytvořit v Ghibli animační studio nového typu, kde by měli nejen všichni spolupracovníci trvalé zaměstnání, ale také třeba školku pro děti. V mnohém čerpal i ze svého rodinného zázemí. Podle Napierové se v řadě Mijazakiho silných ženských postav odráží jeho matka (na druhou stranu, podle mnohých dalších kritiků se v nich minimálně částečně zrcadlí i sám tvůrce).

Mijazakiho příběhy jsou podobně paradoxní jako on sám. Na jedné straně vykreslují nostalgické a eskapické světy. Na straně druhé čerpají ze vzteku na okolní každodenní realitu, kde dochází k plundrování přírody, zavírání očí před válečnými zločiny a opěvování konzumu, takže řada Japonců prožívá slovy Napierové „vyhnanství z vlastní historie“. S pnutím mezi těmito dvěma rovinami souvisí i to, že v jeho filmech najdeme pouze minimum ryze záporných postav. Jeho hrdinové a hrdinky jsou komplexní, stejně jako jejich motivace a často i traumata.

Atmosféru oslavy „dětské radosti“, tedy film Můj soused Totoro, v jednu chvíli zcela změní výron frustrace a strachu, že matka hlavních hrdinek léčící se s tuberkulózou může zemřít. Odvážný letec Marco z filmu Porco Rosso (1992) netrpí tím, že se ze záhadných důvodů proměnil v prase, ale protože přežil všechny své přátele. Slavná Princezna Mononoke (1997) obsahuje nejen nádherné záběry divoké přírody, ale také hororové scény. Přírodu i její božstva totiž ničí lidé. Výsledkem je brutální konfrontace, kde mají ovšem obě strany logické důvody, proč pokračovat v krveprolití, zato minimální k uzavření míru. Právě v Princezně Mononoke proto zazní naléhavá výzva „hledět na svět očima nezatíženýma nenávistí“.

Aby toho dosáhl sám Mijazaki, musí se stát tím, čím je podle některých kritiků jeho slavná hrdinka Naušika – šamanem. Tím je podle antropoložky Joan Halifaxové ten, kdo se zaobírá „jak hrůzou, tak jasem dne“ a jeho osoba je „těžištěm základních lidských hodnot, které určují vztahy mezi lidmi i vztah (našeho společenství) k vesmíru a životnímu prostředí“.

Mijazaki se proto ve svých filmech opakovaně snaží najít způsob, jak smířit člověka s přírodou. U nás jsme přitom v podstatě všichni naočkováni díky Erbenově Kytici představou, že hybris, překročení hranice mezi lidským světem a tím nadpřirozeným, je nutné předejít, případně trestat. Mijazaki po takovém překročení naopak volá, protože dobře ví, že člověk nemůže existovat bez přírody a lidský rozum bez fantazie. A i kdyby už skutečně žádný celovečerní film nenatočil, nevadí. Kdysi totiž vznikla odborná publikace „Pro ty, kteří už viděli Totora stokrát, a stále se jim neomrzel“ a my můžeme jen dodat, že podobnou si zaslouží každé Mijazakiho dílo.