Beetlejuice, Beetlejuice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a stačilo. Burtonův retro hit patří do hrobu

Say it once, say it twice, third time's a charm. Tedy: Řekni ho jednou, řekni ho podruhé a do třetice všeho dobrého. Beetlejuice, Beetlejuice, Beetlejuice.

Od doby, kdy poprvé zazněla tato dnes už kultovní slova, uplynulo více než třicet šest let. Příběh o manželském páru Adama a Barbary Maitlandových, který náhle zemře a nedaří se mu strašit nové, nesnesitelné nájemce svého domu, rodinu Deetzových, se tehdy stal jedním z trháků roku a ve Spojených státech vydělal něco přes 73 milionů dolarů. Jen pro porovnání: Tehdy premiérová Smrtonosná past utržila 83 milionů dolarů. Beetlejuice se tak podle statistik Box Office Mojo stal desátým nejvýdělečnějším filmem roku.

Kritika se nicméně neshodla, co si o snímku myslet. Recenzenti napříč médii uznávali, že teprve třetímu snímku Tima Burtona chybí jakýkoli příběh. O tom, jestli je film zábavný a zda pelmel barevných kostýmů a nesourodých žertů má něco do sebe, ale vedli spory.

Například list New York Times Beetlejuice považoval za „triviální podívanou“, které chybí to první, co od ní diváci očekávají: vtip. Naopak The Hollywood Reporter ho označil za „rozkošně ztřeštěný a nekonečně vynalézavý“ a dokonce se nebál ani označení „originální vizuální bonanza“. Nenamáhejte se. Vygooglila jsem to za vás –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bonanza označuje ložisko drahokamů.

Musím se přiklonit spíše k první skupině recenzentů. Beetlejuice nebyl bonanza, ale blbinka. A jeho pokračování je blbinka nadruhou.

Osmdesátková obliba Beetlejuice ještě v hrubých obrysech dávala smysl. Byl to barevný svět plný šíleností v podobě pruhovaných hadů v písku a groteskně vyhlížejících duchů ve světě nedodržujícím filmová pravidla. Zkrátka vesmír Tima Burtona, se kterým se diváci tehdy teprve seznamovali. Zároveň šlo o příjemnou, nekonfliktní a snadno zapomenutelnou podívanou vhodnou jako zábava na sobotní večery.

Téměř shodný zážitek ale režisér nabízí i po 36 letech. Maitlandovi sice už našli klid, ale do obrovského domu na kopci se po smrti hlavy rodiny Charlese opět vrací Deetzovi. Z malé gothic dívky Lydie Deetzové (Wynona Ryder), kterou si Beetlejuice chtěl v roce 1988 vzít, se stalo světoznámé médium. Z její macechy Delie (Catherine O'Hara) je nekonvenční umělkyně. A ke známé dvojici se přidává i Lydiina dcera Astrid (Jenna Ortega), která matce nevěří, že vidí duchy.

A do toho všeho pochopitelně vnese trochu chaosu bio-exorcista Betelgause (Michael Keaton). Jinak téměř všechno zůstává stejné: pruhovaní hadi v písku po vzoru Duny, zelená dušice za přepážkou posmrtného světa, Banana Boat Song i nepříliš vtipné žerty.

Dnes už ale takový přístup neprojde. Plochých filmů, kde se hloubka neustále nahrazuje zástupem nových postav a přebujelými kulisami, má současný filmový svět až dost. Jen Marvel vyprodukuje po Endgame dva až tři takové snímky ročně, o DC Comics ani nemluvě. A nestačí to o to spíš, že od vizionáře typu Tim Burton by se čekalo, že najde způsob, jak udělat pokračování Beetlejuice zábavně.

Zajímavé ale je sledovat, jak si režisér největší limity původního snímku uvědomoval –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pokračování Beetlejuice je patrná snaha o zápletku. Vtipy už nestojí tak úplně samy o sobě a některé se v ději dokonce posouvají. Patrná je i daleko větší práce s postavami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ divák má totiž v pokračování pocit, že občas nad celým tím bláznivým světem přemýšlí a jen v něm nepřežívají. Dokonce se diváci dočkali i jedné pobočné linie s herečkou a partnerkou Tima Burtona Monicou Belluci, která sice hlavním příběhem příliš nehýbe, ale alespoň přináší závan nových nápadů.

Přesto musí Beetlejuice Beetlejuice bojovat s nesnesitelnou nudou. A daří se mu to díky jediné postavě: Astrid Deetzové v podání Jenny Ortegy. Ta za sebou nového Beetlejuice táhne, stejně jako to udělala před dvěma lety v Burtonově seriálu Wednesday (navazujícím tentokrát na skutečnou duchařskou klasiku Addamsova rodina). Rozdíl je ale v tom, že tehdy jí zdatně sekundovali Catherine Zeta-Jones a Luis Guzmán, kdežto nyní sobě rovného nenajde. A úplně sama se tak pokouší protáhnout diváka 104 minutami filmu, které mu přijdou jako dvě a půl hodiny.

Když se jí to konečně povede, nezbývá snad nic jiného, než se dát na modlení. A prosit všechny filmové bohy nebo bio-exorcisty, aby Tim Burton nevyslovil jméno „Beetlejuice“ potřetí a nepřivolal tak další vyčpělé pokračování osmdesátkového hitu.