Mám digitální i vesnické kořeny, říká Tichý, básník z online generace

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvaadvacetiletý Lubomír Tichý může získat Magnesii Literu za debut roku se sbírkou básní nazvanou Místní. Ale upřímně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šance má téměř mizivé. Pohled do statistik nejpopulárnější české literární ceny mluví jasně. Poezie se v kategorii určené pro nadějné talenty objevila od roku 2002 dvacetkrát, básníci však nevyhráli ani jednou. Předběhli je autoři románů, memoárů i dětských knih. A jednou také turecký nobelista Orhan Pamuk, respektive jeho překladatel Petr Kučera.

I kdyby však Tichý potvrdil statistiku a nominaci neproměnil, stojí za pozornost. Potvrzuje to i další čerstvé uznání jeho talentu, tentokrát od porotců Ceny Jiřího Ortena, která hledá literární naděje mezi autory do třiceti let. „Dlouho se v české poezii neobjevil básník s tak ryze nesmělým a zároveň lyricky suverénním jazykem,“ shodli se její porotci.

Debutovou sbírku Místní, kterou loni vydalo nakladatelství Fra, chválí za to, že z periferního mikrosvěta vytváří něco univerzálního a současného. Tichého básně popisují dospívání na vsi (autor dodnes žije v Rozběřicích nedaleko Hradce Králové), ale také dobu, kdy jde i v tom nejzapomenutějším koutě světa na telefonu nekonečně „scrollovat“ mezi klipy na TikToku nebo v myšlenkách „renderovat“ krajinu do podoby počítačové hry.

„Za pár let už nebyly kameny třeba / mobily zatížily deku i nás / a tys mi vleže na zádech řekl / že v minecraftu ty stromy vypadaly jinak,“ stojí v jedné básni z Tichého debutu. Než zmíní populární videohru, jejíž filmová adaptace aktuálně vzbuzuje poprask v kinech, působí jako univerzální vzpomínka na dětství oproštěné od technologií. Dětství, jak si ho představují starší generace. Sbírala se jablka, pod stromem rozprostřená deka a na ní „ábíčko mateřídouška časopisy formule jedna“.

Venkovská lyrika se u Tichého potkává s nekonečností digitálního věku.

„Oba ty světy mě zajímají. Sepětí digitálního a vesnického prostředí. Jsou to zdánlivě neprostupná území, která do sebe ale různě narážejí, střetávají se,“ říká Lubomír Tichý, vysoký, hubený typ, jemuž kolem tváře splývají dlouhé, tmavé vlasy.

Student třetího ročníku polonistiky a bohemistky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mluví rychle, ale jemně, jako by se v něm prala stydlivost s nadšením. Při hodinovém rozhovoru v pražské kavárně Kolektor několikrát opakuje slova zvědavost a zvídavost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to jsou prý hlavní motory jeho psaní. V jediné hlásce vnímá rozdíl: zvědavost je vědecká, zvídavost spíš intuitivní jako pátrání ve slepé mapě. U Tichého se kombinují oba typy. S bedlivostí vědce pozoruje obyčejné věci, jako by je viděl poprvé.

Poezii začal číst až v šestnácti. Do té doby se věnoval pouze čemusi, co sám nazývá „slovním nerdstvím“, jak říká. „Opisoval jsem si chalupářský slovník. Je tam spousta výrazů, u kterých si člověk najednou rozpomene, že je slyšel někdy u babičky,“ vypráví mladík. Těžko říct, jestli publikace venkovského slangu neexistuje jen v jeho fantazii. Zní to trochu jako mystifikace na způsob Petra Borkovce, o dvě generace staršího básníka, který měl na Tichého zásadní vliv. Právě Borkovcova sbírka ho dostala k poezii.

V knihkupectví v Hradci Králové, největším městě poblíž Tichého rodné vsi, jako šestnáctiletý narazil na tajuplně vypadající knihu. Borkovcův Herbář k čemusi horšímu, ve kterém se míchaly drze překopírované verše staročeské přírodní lyriky s počítačem generovanou poezií nebo odkrojky nepovedených pokusů básnicky popsat škebli říční. „Něco mezi atlasem a skládkou,“ charakterizoval sbírku, která si v roce 2019 vysloužila nominaci na Magnesii Literu, kritik Tomáš Gabriel.

„Ta kniha mě fascinovala hned, jak jsem ji otevřel. Nerozuměl jsem tomu, měl jsem potřebu se v tom nějak hrabošit a šachrat,“ vypráví Tichý, který v nadšení sahá po slovech jako z chalupářského slovníku. Potkat Herbář coby mladý člověk bez zkušenosti s básněmi znamenalo okamžitě rozšířit možnosti poezie. Oblíbená školní otázka „co tím chtěl básník říct“, která tolika generacím zničila intuici při čtení veršů, tu ztratila veškerou vážnost. A stejně tak dogma, že poezie se přece musí rýmovat, nebo že básním patří jen vážná témata, rozervané srdce, symboly.

Tichému se otevřela cesta k psaní o trigonometrických bodech v krajině i šnečích závodech. Kruh se uzavřel, když Borkovcovi poslal své rukopisy. „Obdivuju Tichého zvířata, která v jeho verších zůstávají plachá a jiná a zároveň jako by mu všechna seděla na ramenou. A myslím na to, že Lubomír Tichý umí psát úsporně a pregnantně a vroucně: talent se leskne tak neopakovatelně i samozřejmě; skoro nikdo ho nemá (to jen lidi blbnou a utěšují se), ale když se objeví, každý ho nějak rozpozná (a ti, co ne, se jenom dál a s vervou utěšují),“ napsal Borkovec na adresu mladého básníka v časopise A2. Společně s Tomášem Gabrielem pak připravil k vydání Tichého debut.

„Na kraji remízu leží / vyvrácený trigonometrický bod / s nápisem / POŠKOZENÍ SE TRESTÁ // z úvozu vcházím do vsi / nikoho rozvážně nezdravím / bude mě jen zajímat // kdo z nich,“ píše Tichý v básni nazvané Remíz. Ve vůbec prvním textu, vytvořeném nedlouho po setkání s poezií Petra Borkovce, ustavil hned několik důležitých motivů.

Jednak se ukázalo, že v psaní Lubomíra Tichého bude hrát zásadní roli prostor. Jeho básně opravdu tvoří mikrosvěty, jak naznačují porotci Ceny Jiřího Ortena. Ohledávání nejbližšího okolí si debutující literát do poezie přinesl z orientačních běhů. Miloval detailní mapy v měřítku 1:10 000, které slovy Tichého zobrazovaly „každý záchvěv vrstevnici, každou meliorační rýhu i posed“.

I texty ve sbírce Místní fungují jako mapy. S knihou by se dala obejít Tichého rodná ves a najít konkrétní místa z básní. Třeba to, kde kdysi potkal srnku zamotanou v pletivu. Píše o ní s odtažitostí, která ale působí sugestivněji než vztek nebo smutek.

U spousty Tichého textů se člověk neubrání úsměvu. „Vyrovnání šneků do řady na lavičku / připravit pozor start,“ začíná báseň Lavička. Když se z otevřeného okna ozve zavolání k obědu, od lavičky přichází lakonická odpověď: „Počkej až dojedou mami.“

V jeho textech je přesně tolik dětského okouzlení, aby z něj čtenář měl pocit pravého básnického debutu. Nadsázka, která občas vystupuje z líčení bezelstných momentů na vsi, zase sbírce Místní přidává vyzrálost. A pak je tu odstup. Tichý ale nepíše cynicky, ani depoetizovaně. Jen rád zkoumá věci, jimž nerozumí. To je ta zvídavost, o níž tak často mluví v rozhovoru a která je i pro čtenáře nesmírně nakažlivá. Přesně to popisuje kritik Gabriel: „Tichý zprostředkovává nevšední vidění.“

Svými básněmi jako by se spíš ptal než odpovídal. A protože vyrůstal s mapami v rukou, souvislosti hledá nejčastěji v prostoru. Na to jsou básně lepší než próza, zvyklá na časovou posloupnost a nekompromisní pravidlo akce a následku. Když Tichý putuje po mapě vesnice, často se zastavuje na místech, kde se lokální míchá s nekonečností online světa.

„Nikdo se nechce takhle generačně zařazovat, ale je fakt, že jsem vyrostl v digitálním světě,“ říká autor narozený roku 2003. „Moje kořeny jsou vesnické i digitální. Vztahuju se ke dvěma prostorům naráz.“

Tichý ale dodává, že v mysli tyto prostory nejde tak snadno oddělit. I proto se mu stává, že když mu řidič autobusu neodpoví na pozdrav, nepovažuje to za nezdvořilost. Řekne si prostě, že mu autobusák dal jazykem instantních messengerů pouze „zobrazeno“.

Sám tvrdí, že vyrůstal v době, kdy „algoritmy ještě nebyly tak dobře seřízené“. Když v dětství natáčel videa na YouTube, kde si v rámci tehdy trendujících internetových výzev nacpal do pusy co nejvíce bonbonů marshmallow, dostal maximálně jeden lajk. Jeho video skoro nikdo neviděl.

O deset let později je všechno jinak. Dokonale promazané algoritmy teď hvězdy internetu dokážou vytvořit i z hrstky mladých tanečnic nacvičujících sestavu na vesnickém fotbalovém hřišti - i o nich se píše ve sbírce Místní.

Dívat se do displeje telefonu je jako zírat do propasti, která o nás všechno ví, láká nás do nekonečné hlubiny instantní slávy i kolektivní nostalgie po starých dobrých časech. Zažívají ji všichni, i ti nejmladší z nás, jak ostatně Tichý trefně popisuje v nedávném sloupku pro literární časopis Host. Každá generace má své zhoubné „skibidi“.

Z neustále opakovaných starostí, že mladá generace si plete online svět se skutečností, se mladý básník nehroutí. „Digitální svět mi umožňuje nahlédnout na skutečnost. Jako by se tím otevřela nějaká nová perspektiva,“ říká.

Tichý každopádně dokáže to, za co by údržbáři algoritmů trhali ruce. Lokální zkušenost převést do globálně srozumitelné podoby, která přesahuje hranice místní i věkové příslušnosti. Nehraje přitom na nostalgii, ale na zvídavost. Kdo ji má, nemůže při četbě Lubomíra Tichého zažít zklamání.