Hlavní obsah

Básník všech pankáčů. Shane MacGowan z The Pogues dal špíně vznešenost

Miloš Hroch
Hudební publicista
Foto: Profimedia.cz

Shane MacGowan zemřel 30. 11. ve věku 65 let.

McGowanova kapela The Pogues přenesla v 80. letech irské legendy do ulic Londýna, kde punková generace oslavovala úpadek. Přestože se mluvilo o jeho alkoholických excesech, Shane MacGowan byl jedním z velkých rockových vypravěčů.

Článek

V roce 1989 svolal britský hudební časopis NME k jednomu stolu „tři jezdce apokalypsy“. Nick Cave, Mark E. Smith z post-punkové kapely The Fall a Shane MacGowan z folk-punkové skupiny The Pogues byli všichni tři svým vlastním způsobem outsideři. Jeden pocházel z bývalé britské kolonie, další z upadajícího post-industriálního města a poslední byl potomkem irských imigrantů. „Takže NME si myslí, že jsme poslední tři hrdinové rokenrolu, že jo?“ pokládal Cave řečnickou otázku. „Patolízalští sráči,“ odsekl MacGowan, „ve skutečnosti nás mají za tři případy s nejtěžším poškozením mozku v dějinách rokenrolu“.

Každý u stolu přinesl do rockové hudby zvláštní druh vypravěčství. Cave vyprávěl mordýřské balady o zdecimovaných duších, které hledaly spásu; Smith posílený psychedeliky a amfetaminy si v písních představoval, jak se jeho rodného Manchesteru v noci zmocňují gobliny a skřeti, přičemž stvořil vlastní verzi severoanglického psychického realismu.

MacGowan uměl do písní vměstnat příběhy z předkřesťanské irské mytologie, bojovníky IRA za nezávislost Irska, nebojácné námořníky a pábitele z londýnských putyk, přičemž s kapelou Pogues našel způsob, jak skloubit dvě nejvíc proletářské hudební formy: irskou lidovou hudbu a anarchický punk. MacGowan se skupinou, kde hrálo banjo i akordeon, přenesl irský folklor do města – imigrantům písně Pogues připomínaly domov a apokalyptické vize se podivuhodně hodily do Londýna, kde punková generace se sebedestruktivními sklony oslavovala úpadek západní civilizace a divoce tančila na jejím hrobě.

Když MacGowan zemřel 30. listopadu ve věku pětašedesáti let, Cave přispěchal jako první se vzpomínkou: „Navzdory našemu svéhlavému chování jsme oba měli romantickou povahu. Rozpoznali jsme to jeden v druhém – a sdíleli jsme taky lásku ke slovům a psaní.“ Cave zpíval MacGowanovy písně jako „Rainy Days in Soho“, stejně tak je zpívala Sinnead O’Connor a další. Hudba Pogues se proslavila díky pijáckým hymnám jako „Streams of Whiskey“ z debutového alba Red Roses for Me z roku 1984, které alespoň na chvíli udělaly z excesivního pití půvabnou a vznešenou činnost. V knize Těžkej nářez o něm hudební kritik Nick Kent řekl: „Má vzácný talent spojovat v sobě Byrona a idiota.“

Svůj průlom do mainstreamu a hitparád zaznamenali Pogues v roce 1987 se skladbou „Fairytale of New York“ – stala se nepravděpodobným vánočním hitem, kde se MacGowan ve zpěvu střídá s písničkářkou Kirsty MacColl a hrají rozhádaný pár o Štědrém večeru. Jeho vypravěčský talent se projevil především na první trojici desek včetně Rum Sodomy & The Lash z roku 1985 a následující If I Should Fall from Grace with God z roku 1988, kde přistál taky jejich jediný vánoční song. O pár let později dostal MacGowan z kapely padáka, protože se jeho chování díky nadměrnému pití a drogám stalo nepředvídatelné – a od téhle chvíle se tisk soustředil víc na jeho chatrné zdraví, vypadané zuby, pochybný životní styl.

Na truc si založil kapelu The Popes, nahrál několik sólovek a hostoval všude možně. Možná nejvýstižnější pro období devadesátých let je záznam z MTV, kde se MacGowan objeví v černých brýlích po boku Caveovy kapely Bad Seeds a zpěvačky Kylie Minogue v písni „Death is Not the End“. Doprovází je smyčcový kvartet a všichni sotva artikulují, až člověk přemýšlí, kolik si toho dali „na posilněnou“ – že se tito lidé potkali na jednom pódiu a píseň vůbec dozpívali, zůstává malým zázrakem v dějinách hudební televize MTV.

Vůle žít a přežít

MacGowan se narodil v roce 1957 v městečku Pembury na jihovýchodě Anglie nedaleko Kentu. Jeho rodiče se do Anglie přestěhovali s největší poválečnou migrační vlnou a doufali, že si v zemi přilepší, vydělají peníze a vrátí se zase do Dublinu. Žili s dvojím vědomím, pracovali v Anglii, ale jejich srdce zůstávalo v Irsku – tahle vykořeněnost, kdy jejich „doma“ bylo neustále jinde, se podepsala taky na MacGowanovi. Často ale jezdili na chatu v opuštěné oblasti v hrabství Tipperary nedaleko města Nenagh. Rodinný domek z matčiny strany měl doškovou střechu a mohl by dnes klidně sloužit jako muzeum – a skrze tyto zdi absorboval folklor a tradice, které se měly o slovo přihlásit až o něco později.

Když vzpomínal na dětství, většinou si vybavil, jak s rodinou zpívali lidové písně a tančily se folklorní tance. MacGowan odešel ze školy v šestnácti letech a začal střídavě pracovat jako barman a prodavač v obchodu s deskami, což byly jeho dvě největší životní vášně. Život se mu změnil v roce 1976, když se Velkou Británií přehnala smršť jménem punk – jako Irovi mu ve své době muselo imponovat, jak se punk vysmíval monarchii a hanobil národní symboly (i když později paradoxně plakal, když zemřela královna Alžběta II.). Užíval si punkovou dekadenci i jistou porci násilí na koncertech. Fotka devatenáctiletého MacGowana z koncertu The Clashobletěla stránky hudebního tisku a fanzinů: blaženě se na ní usmívá a z odstávajícího ucha mu teče krev, protože mu ho někdo ve řvavě natrhl rybářským háčkem. Nedlouho nato založil první kapelu Nipple Erectors, kterou poháněla tahle neřízená energie, ale už se projevoval jeho talent pro psaní balad.

Pogues založil v roce 1982 a původní název zněl Pogue Mahone (v keltském jazyce to znamená „polib mi zadek“). Už první singl „Dark Streets of London“, který se objevil na debutu Red Roses for Me, dokonale vystihuje, v čem MacGowan vynikal. V písni čerpá ze své epizody, kdy jako teenager strávil nějaký čas v psychiatrickém ústavu – mluví o temných věcech, ale zároveň jeho slova doprovází rozjuchaný pochodovací rytmus: „Pokaždé s prvním jarním dnem se vracím na místo, kde mě léčili elektrickým proudem,/ Kde jsem vídal smrt v očích zdrogovaných šílenců… Jsem prokletý a mám hluboko do kapsy.“ Podobně temná a veselá je skladba „If I Should Fall from Grace with God“ ze stejnojmenného alba: „Kdybych upadl v nemilost Boha,/ Kde mi žádný lékař neuleví,/ Kdybych byl pod drnem,/ Ale andělé mě nepřijmou.“ V takových písních Pogues je vzdor a naštvání, ale taky vůle žít a přežít.

Stala se z něj mytická postava rozměrů Keitha Richardse a neustále se spekulovalo, jestli už MacGowan zemřel, nebo jak na tom je – vzhledem ke svému životnímu stylu se dožil úctyhodného věku a vzdorovitost dokazoval do posledních chvil. Když v roce 2018 přebíral cenu za celoživotní dílo z rukou irského prezidenta Michaela D. Higginse, musel tak učinit z invalidního vozíku. Loni měl dokonce ještě první výstavu svých ilustrací, které by se daly řadit k art brut. Pokud se mluví o odkazu jeho kapely Pogues, často se říká, že ovlivnily jiné folk-punkové skupiny jako Flogging Molly nebo Dropkicks Murphy.

Bezpochyby to je pravda, ale Pogues nebyli estrádní kapela: MacGowan měl úctu k tradičním písním a rozhodnutí spojit punk s lidovou hudbou bylo na začátku 80. let radikální gesto. V tomhle světle jejich odkaz dnes spíš ožívá v kapelách jako Lankum z Dublinu, kteří zemitost lidové hudby propojují s experimentálními postupy hraničícími s drone metalem. Je to pro ně dnes prostředek, jak mít vztah ke své zemi a minulosti bez nacionalistické pachuti. Kapela taky kondolovala na twitteru se slovy „sbohem titánovi“. „Všechno, co se dalo udělat s tradičním formátem rockové kapely, už někdo udělal. My děláme muziku od kořenů, silnější, naštvanější, emocionálnější,“ komentoval hudební styl Pogues MacGowan v 80. letech pro NME a jeho slova znějí – v době, kdy si nezávislá scéna hledá cestu k folkloru – stále aktuálně.

Související témata:
Shane MacGowan
The Pogues

Doporučované