Barbie, Kundera i umělá inteligence. Co hýbalo kulturou v roce 2023

Kultura se letos rozloučila s hercem Matthewem Perrym, spisovatelem Milanem Kunderou nebo zpěvačkou Sinéad O’Connor, pop definitivně ovládla zpěvačka Taylor Swift. V Praze se řešila budoucnost architektury, respektive neochota pečovat o to, co ve městě už stojí (a chátrá). Z návštěvy kina se díky „Barbieheimerovi“ opět stal svátek, nebo, v případě Kazmova filmu, jarmark marnosti.

Letos jsme také byli svědky několikanásobného návratu literatury do středu pozornosti. Nejen kvůli kauze Mornštajnová versus ToyBox nebo úmrtí světově nejznámějšího spisovatele naší poválečné historie, ale také díky jedné výjimečné sbírce básní. Nejen o ní se dočtete v deseti nejdůležitějších kulturních událostech roku 2023.

Nový román nejúspěšnější české spisovatelky současnosti Aleny Mornštajnové, Les v domě, poznamenala jen pár dnů po vydání kauza údajného plagiátorství. Příběh knihy, v jehož jádru stojí sexuální zneužívání, se podle literární kritičky Evy Klíčové až příliš nápadně podobal textu české ilustrátorky a komiksové autorky ToyBox.

Diskuze se rozjely na všechny strany. Někdo řešil, jestli ještě v dnešní době postmoderní literatury plné intertextuality existuje ještě něco jako plagiátorství, jiný (včetně autora tohoto článku) etickou rovinu psaní a zodpovědnost, kterou s sebou nese (nebo by mělo nést) autorství.

Trochu méně se rozebíralo samotné trauma, které z podobné zkušenosti plyne. Největší literární kauza za poslední léta má ale na konci roku 2023 jednu nepřímou a pozitivní dohru: Vláda schválila novou definici znásilnění. Můžeme doufat, že podobných příběhů (ať už od ToyBox, nebo od Mornštajnové) bude v literatuře ubývat.

Vypadá to jako docela nenápadná zpráva, ale má svůj význam. Ocenění Kniha roku Magnesia Litera získala po dlouhých čtrnácti letech sbírka básní. Jmenuje se Jana bude brzy sbírat lipový květ a jejím autorem je rozhlasový dokumentarista, básník a spisovatel Miloš Doležal. Knihu roku, i když tenkrát od Lidových novin, už před lety získal za svůj dokumentární román o faráři Toufarovi.

Cenu si na pódiu pražské Nové scény přišel převzít Doležalův syn, děkovnou řeč zahájil slovy: „Bohužel jsem knihu nečetl.“ Chvíli to vypadalo, že mluví za většinu národa, která na básně dávno rezignovala. Pak se ukázalo, že čtení otcovy knihy by bylo pro syna příliš bolestné.

Doležalova sbírka básní je totiž rozloučením s jeho náhle zemřelou ženou. V krátkých básních se koncentruje nevyslovitelný smutek ze ztráty, ale i hluboká láska. Poezie není mrtvý žánr a není ani tak nesrozumitelná, jak si občas myslíme, spíš mluví jazykem, který nechceme slyšet. Její cenu je dobré si jednou za pár let (nebo i desetiletí) připomenout.

Ve StarDance se dotančilo a na přetřes přišly peníze. Kolik mají dostat moderátoři? A kolik si vlastně vydělávají tanečníci? Dá se vůbec důstojně uživit uměním? Režiséři, herečky, ilustrátoři a překladatelky, ale i kulturní publicisté se kvůli těmto otázkám začátkem léta sešli před Ministerstvem kultury, aby upozornili na nepříznivé pracovní podmínky v uměleckých oborech a popohnali úředníky, kteří se v rámci Národního plánu obnovy zavázali k vytvoření zákona nazvaného Status umělce. Ten by měl špatné podmínky narovnat, vytvořit v jinak chaotickém oboru nějakou infrastrukturu. Jestli se to povede, to uvidíme v následujících měsících. Podobný zákon už si v Evropě odhlasovalo více zemí, Česko má tedy spoustu míst, kde se inspirovat. Po desetiletích legislativního strádání by kultura opravdu potřebovala vzpruhu.

Na druhé straně světa umělci protestovali také - konkrétně hollywoodští herci a scenáristé. Proti nim přitom stál novodobý stávkokaz: umělá inteligence. Majitelé studií tuší, že s její pomocí by dokázali nahrazovat jak oblíbené herce, tak tvůrce příběhů. Je jen otázka času, kdy se z AI stane naprosto zásadní hráč kultury. A další hrozba pro umělce protestující nejen v Hollywoodu, ale i před pražským Nosticovým palácem.

V květnu přišla vláda se zprávou, která měla na první pohled potěšit všechny čtenáře. DPH na knihy, noviny a časopisy se má od nového roku snížit z deseti procent na nulu. Nepochybně je to zásadní událost, ale jestli bude mít tak pozitivní dopad, jak předpokládá například Svaz českých knihkupců a nakladatelů, se teprve ukáže.

Uvolněné peníze nakladatelé mohou využít na pokrytí nákladů za papír, jehož cena po covidu rapidně vzrostla, nebo na zaplacení již zmíněných autorek, překladatelů či ilustrátorek na volné noze, ale i na pokrytí výdajů za další a další vydané tituly (loni jich bylo 14 500). Peníze se ale mohou „ztratit“ i mezi distributory nebo knihkupci.

Jednoduše řečeno: Jestli se premiér Petr Fiala divil, že po snížení potravinové DPH nebylo jídlo levnější, čeká ho možná u knih podobné překvapení.

Nemohlo jít o odlišnější filmy. Jeden technikolorově barevný, druhý zčásti černobílý, jeden je explozí pozitivity, druhý… o atomové bombě. Možná proto jejich fanoušky podpořená marketingová kampaň tak skvěle zafungovala a vyvolala nečekaný jev i v českých kinech. Najednou byla zase plná lidí, kteří navíc návštěvu kinosálů opět vnímali jako zásadní kulturní zážitek. Bylo skvělé sledovat kluky v růžových tričkách a holky v šedých kloboucích, poslouchat v nedalekých barech a hospodách zaujaté diskuze mezi týmy Oppenheimer a týmy Barbie.

Barbieheimer.

Nejen kvůli covidu definitivně přestalo být důležité, jestli nejnovější komedii či drama sledujete doma, nebo v kině. Díky Gretě Gerwig a Christopheru Nolanovi se ale z filmů alespoň na chvíli opět stala kultura, kterou je nutné zažít společně.

Jen o pár týdnů později se o pozornost diváků přihlásil proslulý český mystifikátor Kazma. Dlouho před premiérou jeho velkofilmu ONEMANSHOW: The Movie kinaři (a také Kazmův distributor) přiživovali zprávu o předem vyprodaných sálech, sám tvůrce pak tvrdil, že půjde o naprosto výjimečný zážitek, u kterého prostě musíme být. ONEMANSHOW: The Movie o premiérovém víkendu opravdu překonal domácí rekordy návštěvnosti. O několik dní později ale nepochybně pokořil další statistiku: Tím, jak divácký zájem brutálně poklesl.

Avizovaná hra s obří výhrou vyšuměla do ztracena a nakonec skončila kdesi v polích, kam tvůrci filmu (spíš ale neúměrně dlouhé reklamy) nahnali hrstku lidí a z kontejneru na helikoptéře na ně sypali dolarové bankovky.

Vlastně to od Kazmy bylo férové gesto. Za zhlédnutí jeho filmu diváci vážně měli dostat zaplaceno.

Ve světě popu jednoznačně dominovalo jméno americké zpěvačky Taylor Swift, která letos zahájila koncertní šňůru, s níž opanovala nejen obří stadiony, ale i kina. Bylo totiž jasné, že Taylor naživo bude pro většinu planety nedostupná záležitost. Kvůli vstupenkám na show (mohly stát v přepočtu i 25 tisíc korun) kolabovaly prodejní systémy a političtí představitelé přicházeli o nervy, když se zpěvačku snažili přemluvit, ať tour prodlouží i o návštěvu jejich země, nebo kvůli problémům s lístky museli zahájit vládní vyšetřování.

Málokdy se v historii popu stalo, aby jediná zpěvačka měla tak silný vliv, že by dokázala nejen cloumat s emocemi milionů fanynek a fanoušků, ale také zásadně ohýbat zdánlivě nezničitelné struktury hudebního průmyslu. Taylor Swift se povedlo vymanit z vlivu kohokoli, kdo se jí snažil diktovat podmínky, ať už to bylo její bývalé vydavatelství, nebo streamovací giganti.

Právě streamovací služby mají po letošku o konkurenci méně. O tom, že platformy jako Spotify hudebníkům platí mizerné peníze, se mluví už dlouho. Ještě donedávna nabízel internet řešení v podobě webu Bandcamp, online obchodu, kde si fanoušci mohli kupovat hudbu přímo od svých oblíbených hudebníků. Ti si od roku založení Bandcampu (2007) vydělali skoro 1,2 miliardy dolarů. První hrozbou pro budoucnost webové platformy byl nedávný prodej původních majitelů do rukou herních gigantů Epic Games. Letos byl osud Bandcampu svěřen dalšímu majiteli, společnosti Songtradr, která hned po podepsání papírů vyhodila polovinu zaměstnanců webu a vyslala tak do světa nezávislé hudby jasný vzkaz: I u Bandcampu půjde v první řadě o zisk investorů, nikoli hudebníků.

Další letošní zářez do online kultury, který se dotkl hlavně českých uživatelů, je konec portálu Ulož.to. Nejoblíbenějšímu webu na stahování filmů, e-knih, ale i vysokoškolských skript, studentských poznámek nebo zapomenutých kulturních klenotů, přistřihlo křídla nové nařízení Evropské unie jménem Digital Services Act. Na jednu stranu to dává smysl. Je s podivem, že Ulož.to nepoložila žádná žaloba a že se webu podle slov jeho provozovatelů dařilo držet krok s českou i evropskou legislativou. Tedy až doteď. Na druhou stranu přicházíme o unikátní archiv kultury, tvořený takzvaně odspodu, ne editory nebo algoritmy, ale fanoušky. Dobře význam Ulož.to vysvětlila kapela Midi Lidi: „Zmizí obrovský archiv mnoha našich hovadin, které byly doteď k volnému stažení.“

Diskuze se koncem roku strhla i kolem navrhované přestavby vestibulu Hlavního nádraží z dílny studia Hennig Larsen. Původní stavbu ze 70. let by měla nahradit extravagantní pergola, a přilehlý park, jazykem místních přezdívaný Sherwood, by prý opustili bezdomovci nebo drogově závislí. Jenže místa jako Anděl už dávno ukázala, že sama moderní architektura hlubší problémy města nevyřeší (luxusními obchodními centry bezdomovce nevyženete) a majestátní pergola spoustě Pražanů navíc nepřijde kdovíjak úžasná.

Z debaty o návrhu nového nádraží nakonec opět vyplynulo téma, které v Česku řešíme už dlouhá léta a pořád jako bychom se neuměli dobrat odpovědi: Proč tak neradi pečujeme o architekturu? Po letošku to pořád vypadá, že se raději přikláníme k bourání (Hlavák) nebo dokonce přemísťování (železniční most na Výtoni) a moderní, bezproblémovou Prahu umíme vyrobit jen ve vyretušované virtuální realitě budoucnosti.

Rok 2023 patřil Milanu Kunderovi - a nejen proto, že se navždy zapíše jako datum jeho skonu. Před svou smrtí totiž světově proslulý spisovatel pokračoval ve svém symbolickém návratu do vlasti. V dubnu byla v Brně otevřena knihovna, které Kundera věnoval více než tři tisíce svých autorských publikací, korespondenci nebo recepci svých děl. V češtině také vyšla jeho esej Unesený Západ a ukázalo se, že i čtyřicet let po svém vydání podává důležité svědectví o současné kulturní situaci nejen ve střední Evropě, ale i o problematice národní identity.

Svět - a potažmo i Česko - zasáhla úmrtí mnoha kulturních osobností. Zemřela hvězdná Tina Turner, rebelující bojovnice proti samotě Sinéad O’Connor, básník punku Shane MacGowan, japonský mistr Rjúiči Sakamoto nebo legendární americký spisovatel Cormac McCarthy. Svět zasáhla i smrt herce Matthewa Perryho.

Česko se rozloučilo s operní pěvkyní Soňou Červenou, hercem Ladislavem Županičem, herečkou Zdenou Hadrbolcovou nebo zpěvačkou Yvonne Přenosilovou. A velká ztráta přišla i s úmrtím Jiřího Černého, hudebního publicisty, který celý život neúnavně dokazoval důležitost kultury. Pouštěl Čechoslovákům Beatles i Krylův protestsong, v devětaosmdesátem vodil hudebníky na balkon Melantrichu, a hlavně nikdy nepřišel o nadšení, kterým stačil nakazit několik generací posluchačů i čtenářů.