Barbie je podvratná pohádka o lepším světě pro ženy. Bude z ní klasika

Masivní marketingová kampaň dlouhé měsíce útočící ze všech mediálních kanálů i nejasnosti kolem toho, o čem a pro koho je film vlastně určen, udělaly z nového snímku režisérky Grety Gerwig jeden z nejvyhlíženějších počinů letošního roku. Barevný muzikál o ikonické panence v upoutávkách sliboval nejen vizuálně vypiplanou zábavu s Margot Robbie a Ryanem Goslingem v titulních rolích, ale i existenciální přesah. Blonďatá kráska s dlouhýma nohama (Robbie) musí opustit idylický Barbieland a objevit realitu skutečného světa, což ji pochopitelně navždy změní – a nejen ji.

Po jejím boku totiž vždy stojí věrný přítel Ken (Gosling). Když společně zjistí, že život za hranicemi Barbielandu se ani vzdáleně nepodobá tomu, jak to chodí v jejich růžovém ráji, kde vzkvétá ženské přátelství a solidarita, ženy mohou být, čímkoliv chtějí, a zastávají všechny významné společenské posty, zatímco muži slouží pouze jako jejich metaforické i doslovné roztleskávačky, hodnotové žebříčky ústřední dvojice se převrátí vzhůru nohama a oba se to rozhodnou řešit po svém.

Rozčarování, které Barbie zažívá ve filmové novince, připomíná reálnou zkušenost současné ženy, jež se svoje emancipované postoje a názory snaží aplikovat v praxi nebo je třeba jen prezentovat na sociálních sítích. Téměř vždy to provází zástupy horlivých konzervativních mužů (ale i žen), které i samotné slovo „feminismus“ dokáže ve vteřině rozpálit a dohnat k vulgárním urážkám a oplzlým připomínkám. Chvíli je to úsměvné, po čase se ale začne vkrádat únava z toho, že základní věci je potřeba neustále opakovat, navíc bez zjevného výsledku. Něčemu věříte, každý den se za to snažíte bojovat, ale ono se pořád nic nemění a jenom dokola posloucháte, že jste tupá kráva. Tak jaký to má vlastně smysl?

Gerwig naštěstí netočila Barbie proto, aby aktivní bojovnice za rovnoprávnost uvrhla do ještě větší frustrace, než v jaké už se nacházejí. Snímek, který napsala spolu se svým manželem Noahem Baumbachem, není pohádkou pro malé holky, ale pro ty velké – zavádí je totiž do utopického světa, ve kterém vše, o čem sní, funguje naprosto přirozeně. I když pak scénář místy sklouzává k lekcím feminismu pro začátečníky, stále je v něm dostatek vtipu a autenticity, aby výraznou část publika dokázal upřímně pobavit – pravda, někdy s trpkou pachutí; je to sranda, škoda, že je to náš život.

Proto je v pořádku, že postavy přímočaře opakují stokrát řečené pravdy – je to prostě stále potřeba. Gerwig má na kontě teprve čtyři celovečerní režijní počiny, i tak už ale stihla vypilovat svoji schopnost točit o všedních věcech aktuálně, chytře a s lehkostí. V Barbie plně projevila ambice dělat umění hravě, proto si nedělá těžkou hlavu s tím, zda by v některých momentech neměla jít víc do hloubky. I když by mohl být ještě o něco ostřejší, komentář současné společnosti, který tvůrkyně ve filmu nabízí, je v duchu filozofie filmu „Kenough“.

V čem už ale téměř dvouhodinový film trochu ztrácí dech, je samotný jeho komediální rozměr. Gerwig a Baumbach si dělají legraci úplně ze všeho včetně své protagonistky, již nechávají hledat smysl vlastní existence, ale zároveň při tom podkopávají její představu, že nějaký smysl existence má. V první třetině je to zábavné a stejně zábavné je pozorovat, jak tento přístup kontrastuje s dokonalou technickou stránkou filmu: je to tvrdě a poctivě odvedené, zcela vážné filmařské řemeslo. Většina objektů od panenčina Domu snů přes rekvizity v podobě plastového jídla či psích bobků až po postavy v davových scénách je skutečná. V kombinaci s citlivým využitím počítačových animací a pestrým obsazením vedlejších rolí, mezi nimiž vyniká Michael Cera v roli Kenova přehlíženého kamaráda Allana, vzniká sice fiktivní, ale výrazný a téměř hmatatelný svět.

Problém ale je, že po úvodním aktu toho najednou začíná být příliš i málo zároveň. Tvůrci opakují vlastní vtipy a nevyhnou se patosu, který se k celku vlastně trochu překvapivě vůbec nehodí a zbytečně sráží čerstvost snímku. Vyvažuje to především výkon Ryana Goslinga, v souvislosti s nímž se už nyní mluví o oscarové nominaci. Jeho Ken je ztělesněním křehké maskulinity, kterou zkoumá opravdu zevrubně. Některé obrazy – třeba scéna, v níž za nadšeného potlesku svých polonahých, do prsou se divoce bijících souputníků sám sobě udělí Nobelovu cenu za koně (ano, za koně), načež začne zuřivě mávat béžovou vlajkou průměrnosti – jsou dotaženy k dokonalosti a otevírají Barbie cestu ke kultovnímu statusu.

K tomu může přispět i perfektní načasování. Ve společnosti Nolanova Oppenheimera, nového Mission: Impossible i závěrečného dobrodružství Indiana Jonese působí barevná, legrační a burcující Barbie navzdory svým nedostatkům jako poctivě vyrobené zjevení. A pro samozřejmost, s níž vzývá rovnoprávný svět, také jako skoro podvratná záležitost, která ladně propluje aktuální hollywoodskou krizí k tomu, že si ji jako klasiku budeme skrze tematické růžové projekce a filmové kluby připomínat i za desítky let.