Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Žijeme v digitálně silně propojeném světě, ve kterém obvykle není problém rychle si ověřit, co znamená pro nás neobvyklý výraz, jak sestavit koupený výrobek a jak se vlastně správně používá.
Ovšem po většinu lidské historie tomu bylo jinak. Mnohé příklady najdeme i v rámci dějin jediné země. Jak uvádí třeba egyptolog Miroslav Verner, egyptští Koptové brzy poté, co přijali řecké písmo, začali starobylé hieroglyfy mylně považovat za zavrženíhodné čarodějnické symboly, „vždyť se mezi nimi vyskytovaly obrazy hadů, štírů, krokodýlů, šelem a dalších nestvůr.“ A znovu je po staletích museli rozluštit Evropané.
Pro nás vděčným příkladem je tzv. Remešský evangeliář, staroslověnský iluminovaný rukopis, který daroval Karel IV. klášteru v Emauzích v Praze. Později se přes Cařihrad dostal do Remeše, kde se stal součástí chrámového pokladu, a podle některých legend prý dokonce jako zvláště cenná památka figuroval při korunovaci francouzských králů. Jeho autorství totiž bylo z neznalosti a z neschopnosti jej přečíst připisováno svatému Jeronýmovi, jednomu ze čtyř velkých západních církevních Otců. Až v 18. století ruští učenci, či prý dokonce car Petr Veliký, písmo správně identifikovali jako cyrilici.
Komunikaci také občas ztěžovaly politické poměry. Překladatelé dodnes vzpomínají na dobu, kdy je od svobodného světa dělila železná opona, kvůli níž pro ně bylo někdy dost obtížné či zdlouhavé ověřovat si třeba americké reálie.
K nepochopení ohledně fungování konkrétních reálných věcí ale mohlo docházet i v rámci tzv. východního bloku samotného, respektive na územích, která se měla záhy stát jeho součástí. Například když roku 1939 sovětští vojáci obsadili (polský a předtím rakousko-uherský) Lvov, mnozí si prý nebyli vždy vědomi funkce určitého výrobku, na který tam narazili, a zabavili ho. Jak píše novinář Lutz C. Kleveman v knize Lvov: zapomenutý střed Evropy, jeden voják Rudé armády byl údajně viděn, jak se snaží používat podprsenky jako chrániče sluchu; jiný si pověsil na krk budík a celý rozzářený se šel hrdě projít do parku. Další si kupovali klystýrové stříkačky na zalévání květin, jiní jedli zubní pastu nebo používali toalety jako umyvadla. K ohromnému údivu lvovských občanů si některé manželky sovětských důstojníků kupovaly hedvábné noční košile, které si nic netušíce oblékaly jako večerní róbu do opery. Podobné historky, i když v jemnějším provedení, se vyprávěly i o sovětských vojácích v Československu od srpna 1968.
Nepochopení se mohlo týkat i počítačů a počítačových her při jejich přechodu přes železnou oponu. Jak v knize Jak obehrát železnou oponu: Počítačové hry a participativní kultura v normalizačním Československu (Akropolis 2023) vysvětluje odborník na poli nových médií a games studies Jaroslav Švelch, počítačové hry se k nám ze Západu dostávaly s malým zpožděním, ale obvykle bez jakékoliv dokumentace a v různě modifikovaných verzích. Navíc znalost angličtiny u nás byla omezená (a u mnohých nulová) a i hráči ovládající jazyk často stejně nechápali odkazy na anglosaskou popkulturu. Ze všech těchto důvodů českoslovenští hráči importované hry často mnohdy nehráli tak, jak jejich tvůrci zamýšleli, ale přistupovali k nim jako „k materiálu pro vlastní experimentování a další programovací akty“: někdy záměrně, jindy nechtěně, když například nepochopili zamýšlený cíl hry.
A u některých předmětů, které se k nám v téže době ze západních zemí dostávaly, jako džíny či Coca-cola, sice byla jejich funkce zcela zřejmá, ale získávaly u nás zcela jiný, mnohem vyšší status: byly vnímány a oceňovány jako symboly západního světa hojnosti a svobody.
Cosi podobného, jen v mnohem větším měřítku, se dělo a děje v případě tzv. cargo kultů. Ty vznikaly v Tichomoří od poslední čtvrtiny 19. století do poloviny století dvacátého. Domorodí ostrované se tehdy setkávali s lidmi ze západu a jejich vyspělou technikou. Viděli je používat pro ně zázračné předměty, ale neviděli jejich výrobu. A viděli, že když něco potřebovali opravit, poslali to pryč; mezitím dostávali stále nové věci, náklad („kargo“) v lodích a pak i v letadlech. Domorodci si nevšimli, že by kterýkoli běloch dělal nějakou smysluplnou práci. Místo toho stavěli vysoké stožáry a připevňovali na ně dráty, seděli a poslouchali zvláštní krabičky vydávající zvuky a hlasy. Nebo seděli za stolem a šustili papíry. To vše si prý domorodci vysvětlili jako náboženské rituály, jimiž bílý muž dokáže přesvědčit bohy, aby poslali kargo.
Základním prvkem těchto kultů tedy bylo nepochopení skutečného účelu a kontextu, ve kterém byly předměty původně používány, a jejich transformace do náboženského uctívání s nadějí na získání bohatství a zázraků.
Následoval z jejich hlediska logický krok: domorodci začali činnosti bělochů napodobovat. Takže si například začali vyrábět „antény“ z bambusu a „sluchátka“ z kokosových skořápek a imitovali přivolávání letadla. Doufali, že zásobovači přiletí i k nim a přivezou náklad.
Dodejme, že zmíněné události se ale mnozí odborníci snažili popisovat v širším kontextu nebo odlišně (například že tolik nešlo o získání hmotných statků, ale o vytváření a obnovování sociálních vztahů), pojem cargo kulty zpochybňují, nebo zcela odmítají. Existují i teorie, že obdoby najdeme i v naší evropské historii nebo i v současnosti: kupříkladu zemědělské technologie se mezi lovci a sběrači možná kdysi šířily také spíše z důvodů kultovních než praktických. A metaforicky se o obdobě cargo kultů mluví také při kritice nejrůznějších úředních či vědeckých experimentálních praktik, které jen vnějškově dodržují zavedené postupy.
Někteří autoři přitom vykazují značnou vynalézavost. Jako antropolog Ivo T. Budil, který kdysi o cargo kultech napsal jeden z mála obsáhlejších českých textů, ale pak se začal angažovat ve hnutí Trikolora a cargo kulty dost svérázně politicky aktualizuje: „Část obyvatelstva, především z řad vyšších a středních vrstev, se myšlenkově přimkla k oficiální vládní a mediální rétorice, v níž vidí záštitu svého společenského statusu a zbytků blahobytu. Je to v zásadě útěk… akt nepřiznaného zoufalství a obdoba magických rituálů přírodních národů, například kultu cargo v Tichomoří. Tito lidé věří, že budou-li opakovat určitou mantru…, nemohou věci dopadnout špatně. Ubezpečili je přece o tom šamani či čarodějové, v našem případě vysocí bruselští byrokraté, experti, aktivisté a mainstreamová média“.
Podstatnější z hlediska našeho tématu je existence slavného filmu Bohové musí být šílení (1980), který formálně vychází z představy civilizačně výrazně zaostalých domorodců, v tomto případě afrických Křováků, kteří láhev Coca-coly, náhodně vyhozenou z letadla, rovněž pojímají jako dar od bohů. Vyznění filmu je ale polemické: zmíněná věc se sice hodí na vykonávání nejrůznějších činností, ale právě proto se o ni všichni začnou hádat. Což do komunity vnáší napětí a vnitřní rozklad. Hlavní hrdina, Křovák Xi, se proto rozhoduje, že nevyžádaný dar bohům vrátí. A jelikož nepomáhá, když láhev prostě vyhodí vzhůru, vydává se s ní na „konec světa“, kde ji shazuje ze srázu. A předtím ještě demonstruje, že si ve své praktičnosti dokáže poradit s nástrahami a nebezpečími, na které by byli běloši krátcí.
Komplementárním případem je způsob, jakým Evropané zacházeli s původně kultovními předměty domorodců, které vystavovali ve svých muzeích a galeriích coby doklady jejich života nebo jako umělecká díla. Každopádně je vytrhávali z původního kontextu a zbavovali je jejich posvátné aury. Některé tyto předměty se postupně vracejí do zemí svého vzniku, což bývá doprovázeno obřadem, jak ale vysvětluje antropoložka Kateřina Veleta Štěpánová, v případě Afriky pak většinou končí v expozicích či depozitářích muzeí. U předmětů ze Severní Ameriky podle ní „dochází k jejich opětovnému kultovnímu užití častěji, ale repatriační procesy u nich nejsou tak časté a medializované jako v případě Afriky“.
V současném světě se výše zmíněná nedorozumění tak často nestávají. Ale to neznamená, že nemůžeme narazit na překvapivé objevy. Jako v případě univerzitních insignií, u nichž už dnes jejich posvátnou hodnotu příliš nevnímáme. O takovém odhalení psal biolog a esejista Stanislav Komárek: „Právě promující mladý kolega z Angoly se za živý svět nechtěl dotknout fakultního žezla a své poněkud cize vyslovované spondeo ac policeor pronášel bez tohoto magického aktu, a tudíž striktně vzato, neplatně. Ne že by snad mocnému předmětu, sídlu neznámé síly, mající moc měnit obyčejné lidi v magistry pouhým dotykem, nevykazoval náležitou úctu – ze všech čtyř stran se mu poklonil, ale sáhnout na něj přes veškeré pobízení po dobrém i po zlém nechtěl.“
Díky zmenšenému světu je to v tomto případě člověk z jiného civilizačního okruhu, který nepřičítá posvátnou auru předmětu pro nás profánnímu, ani neprofanuje předmět pro nás posvátný, ale pomyslně upozorňuje na posvátnou hodnotu tam, kde jsme na to my domorodí Češi již zapomněli.
