„Bakalův architekt“, který změnil tvář Karlína

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Pět let jsem pracoval v jednom z nejhezčích newsroomů na světě. Do vydavatelství Economia v Karlíně ho jezdili obdivovat šéfredaktoři i manažeři z největších světových novin. Ano, ten prostor byl možná až neodpovídající významu a hlavně ekonomickému výkonu titulů, které jsme tam „vyráběli“. Ale to nic nemění na tom, že byl elegantní, inspirující a zároveň vysoce funkční. Byla radost v něm trávit čas. Katalánský architekt Ricardo Bofill, který pod ním je podepsaný, letos 14. ledna zemřel ve věku 82 let na covid.

Až mě překvapilo, jak málo se o něm v Česku po jeho smrti napsalo. Přitom Bofill, s nímž v Česku hodně spolupracoval majitel Economie Zdeněk Bakala, významně proměnil tvář pražského Karlína v posledních deseti letech. Vedle budovy Economie a sousedního sálu Forum Karlín byl autorem také kancelářského objektu Corso. V obou případech jde o originální hledání nového účelu pro staré industriální budovy, což se stalo jakýmsi „trademarkem“ nového Karlína.

Bofill má v Praze realizaci i na Starém Městě, je to obytný dům Obecní dvůr nedaleko Anežského kláštera. Udělal také projekt plánovaného sídla Knihovny Václava Havla na Loretánském náměstí, ten se však nerealizoval. Podrobně všechny stopy Bofilla v Praze mapuje magisterská diplomová práce Mariky Hankiewiczové, obhájená na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2017. Bofill samozřejmě do Prahy poměrně často jezdil, sám jsem se s ním velmi krátce setkal právě v Economii při jeho návštěvě v newsroomu. To bylo někdy v roce 2015.

Bylo mu v té době už 75 let, ale byl plný energie. S delšími prošedivělými vlasy působil jako charismatický bonviván. Říkalo se o něm, že je zároveň velmi dobrý obchodník, který se svým anglickým obchodním partnerem Peterem Hodgkindonem uměl vydělat peníze. A najít si zajímavé klienty. V nekrologu v londýnských Timesech je popsané jeho jednání se Saddámem Husajnem, kterému v osmdesátých letech slíbil postavit největší mešitu na světě. Irácký diktátor se pro projekt nadchl a měl prý od něj takové očekávání, že z něj Bofill nakonec raději vycouval. Bál se, že kdyby megalomanského politika zklamal, mohlo by se to obrátit proti němu.

Bofill se narodil v roce 1939, jeho otec byl architekt a stavitel. Architekturu začal studovat v Barceloně, ale jako mladý marxista byl režimem generála Franka krátce vězněn a dostudoval v Ženevě. V roce 1963 si založil vlastní architektonické studio v Barceloně a svými originálními projekty se stal rychle známým. Ikonickým dílem z té doby je obytný projekt nazvaný Kafkův zámek, inspirovaný stejnojmenným románem. Budova vypadá jako hromada rozházených kostek.

Koncem sedmdesátých let se přesunul do Paříže, kde se stal zejména v osmdesátých letech módním a vyhledávaným architektem. Nejčastěji vymýšlel bytové projekty. Příznivci a obdivovatelé milovali jeho kreativitu a odvahu, kritikům se mnohé jeho stavby zdály příliš podbízivé a kýčovité. Obojí vlastně dobře shrnuje další velmi známý projekt, obytný komplex Arcades du Lac na předměstí Paříže, kousek od Versailles. Je také někdy nazýván „Versailles pro lidi“ a je inspirován jak středověkými stavbami (zámek Chenonceau či Avignonský most), tak moderní architekturou Le Corbusiera.

V devadesátých letech se Francie architekta Bofilla už celkem nabažila, a tak o to triumfálnější mohl být jeho návrat do Barcelony. Tam také vytvořil jednu ze svých nejviditelnějších staveb, hotel W Barcelona v přístavu a kousek od slavné sochy Kryštofa Kolumba, dokončený v roce 2009. Má tvar plachty velké jachty, připravené vyplout na moře, a trochu tvarem i posazením na pobřeží připomíná dubajský hotel Burdž al-Arab.

Bofill, který se nikdy neoženil a má dva syny (oba pracují v jeho studiu), si udržel vysoké pracovní tempo skoro až do smrti. Poslední dekáda jeho života byla ve znamení jeho možná nejlukrativnějších zakázek. Jak píší Timesy, byly od „megabohatých klientů“ v Číně, na Blízkém východě i v Rusku. Bofill se dočkal i trochu zvláštního popkulturního uznání, když se v loňském netflixovém hitu Squid Game objevil design evidentně inspirovaný postmoderním bytovým komplexem La Muralla Roja (Červená zeď). Architekt ho vytvořil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na španělském pobřeží.

„Pražské dobrodružství“ je součástí zmíněné poslední dekády Bofillova života, kdy ho víc zajímaly sumy na smlouvách než místo v učebnicích architektury. Žádná z jeho pražských budov se nezařadí mezi ty, na které se chodí dívat turisté. Ale minimálně ty v Karlíně představují na pražské poměry hodně vysoký standard a pomohly téhle čtvrti dát její současnou atmosféru i vzhled.

Postskriptum: Mám osobní vztah k jedné ze zmíněných Bofillových staveb, k hotelu W Barcelona. Když jsem v něm spal v listopadu v roce 2013 poprvé, dostal jsem telefonicky nabídku stát se šéfredaktorem ihned.cz v Economii. Tím jsem pak byl pět let. Když jsem v něm v únoru 2019 spal podruhé, dostal jsem den po návratu v Economii výpověď. Těch pět let mezi tím jsem strávil v Bofillem navrženém newsroomu.