Všichni nebyli jako Standa Pekárek. Kniha líčí dětství v normalizaci

Období upachtěného budování rozvinutého socialismu, který byl „tak rozvinutý, že jej provázel všeobecný nedostatek“. Doba temná a beznadějná a zároveň naivní i trochu legrační.

I tak charakterizuje novinář a reportér Jaromír Marek (1967) roky svého dětství, jak je popsal v knize Doba chemlonová: Jak jsem přežil svoji rodinu, socialismus a Brno.

Líčí v ní stěhování z centra Brna na okraj sídliště Lesná, které je dnes považováno za jedno z nejzdařilejších sídlišť, ale v době jeho dětství patřilo k „dobrému tónu“ se mu vysmívat (dodejme, že k jeho obyvatelům přitom patřily i významné osobnosti jako sociolog Ivo Možný nebo překladatel Antonín Přidal). Autor dále přibližuje své rodinné kořeny či to, jak jeho starší příbuzní reagovali na přistání člověka na Měsíci („Mirečku, podívé se. To só lidi na Měsícu!“). Vypráví, jak nekonvenčně řešili rodinné krize: když si jeho babička našla milence, navrhla svému manželovi, aby si také někoho našel, a dokonce mu doporučila jistou rozvedenou sousedku.

Hlavně ale kniha rekapituluje, jak se autorova svérázná rodina vyrovnávala s všudypřítomným nedostatkem zboží, u kterého státní plánovači určovali nejen počty kusů, ale i cenu. Jak uvádí třeba kniha Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967, na počátku padesátých let pracovníci ministerstva vnitřního obchodu „nedoporučovali stanovit cenu praček příliš nízko, protože by to mohlo ohrozit podniky socialistického sektoru jako třeba komunální prádelny“.

Tehdy ještě Jaromír Marek ani nebyl na světě, ovšem automatická pračka byla i v době, o které píše, „extravagantním přístrojem pro bohaté“. Pračka, k níž se dostala jeho rodina, byla takzvaně „vířivá“. Na dně měla cosi jako lodní šroub, který dokázal prádlo „splést do jednoho dlouhého zámotku“. K praní se tedy přístroj příliš nehodil, takže sloužil jako „odkladiště špinavého prádla, které se pak pralo ručně“. Pokud už nějaký přístroj skutečně řádně fungoval, byl prý uctíván skoro jako kultovní předmět: „Pokaždé když se televize vypnula, důkladně se přikryla přehozem. Jako monstrance.“

Ovšem ani tento vzácný artefakt nebyl bezporuchový, naopak, porouchaný byl prakticky pořád, díky čemuž se opraváři stávali de facto „součástí rodiny“. Jen oni prý měli nepsané právo vstupovat do bytů bez zouvání: „Mnozí muži od televizorů si byli svého statusu vědomi a chovali se podle toho s patřičným sebevědomím“. Pravda ale je, že obtíže s využíváním nově získaných výrobků byly ve vypravěčově rodině způsobeny i tím, že jeho otec zásadně odmítal číst návody k jejich použití.

Prohlédněte si retro výstavu socialistické spotřební kultury v Obchodním domě Kotva:

Zvláště tragikomicky pak může působit autorovo líčení, jak s rodiči navštěvoval mezinárodní veletrhy, kam chodili vystavené zboží okukovat: „Tak jako jde dnes člověk do galerie obdivovat obrazy, my jsme chodili na veletrhy a kochali jsme se pohledem na tavené sýry v lákavě barevných obalech, na čokolády a hračky, které se na domácím trhu nikdy neobjevily.“ Nejen děti, ale i dospělí stáli „potupně“ před stánky a žadonili o jakoukoli propagační drobnost, odznáček, propisku nebo barevně potištěnou igelitovou tašku. Čas od času někdo z vystavovatelů vyšel a do shromáždění vhodil jednu dvě propisky, o které se pak „nervali teenageři, ale tátové a mámy od rodin“.

A kdo se neúčastnil brněnského veletrhu, ale měl štěstí, že se dostal k západoněmeckému katalogu zásilkového obchodu Neckermann, mohl si prohlížet alespoň ten: „To se pak s posvátnou úctou sesedla celá rodina, listovala katalogem a snila. Snila o tom, jaké by to bylo, kdyby si člověk mohl objednat třeba tuto bundu nebo boty nebo vrtačku!“ Na katalog prý dokonce existovaly neformální pořadníky.

Při dětských hrách ale nikdo nechtěl zastávat roli (přirozeně zlého) německého vojáka. Zato autor vyrůstal s představou chrabrého sovětského partyzána, ostatně podobně jako hlavní hrdinka slavného románu z období normalizace Hrdý Budžes. Československá televize totiž „nevysílala jednu dobu nic jiného než válečné filmy velebící sovětské hrdiny, kteří večer co večer slavně vítězili nad nacisty… I vlivem této masáže pak bylo snem každého kluka vlastnit přinejmenším pistoli, případně pušku nebo dětský plastový samopal“. Nemluvilo se ovšem ani o vyhnání dřívějších obyvatel města, Němců, o kterém tedy autor jako malý nic nevěděl.

Svoje vzpomínání končí autor rokem 1989, takže nepokrývá celý život jako Annie Ernauxová ve svých Rocích (Host 2022). Přitom výchozí podmínky, kdy byla „o vše nouze“, byly, zdá se, u obou autorů podobné. Marek ovšem také nepíše tak analyticky a s takovým sociologickým přesahem jako Ernauxová. Ta ukazuje, jak se v průběhu jejího života funkce každodenních předmětů měnila, například na začátku a konci jejího manželství. (Nejprve byl její vztah s partnerem utužován seznamem věcí, které bylo potřeba koupit, od kuchyňských hrnců až po prostěradla, při rozchodu se „konkretizoval výčtem věcí k rozdělení“.)

Ve zdejším československém prostředí může Markova kniha připomenout třeba texty slovenského spisovatele (přeložené i do češtiny) Juraje Šeba, a to svojí sebeironičností. „Každý den a každou hodinu jsem bojoval za mír; toto mé jednání bylo těžkou ranou ,válečným štváčům‘, o čemž svědčí to, že třetí světová válka se nekonala“, píše Šebo. Společné je i jasné odsouzení tehdejšího režimu spojené s lehkou nostalgií.

Nejrůznějších podob normalizace, těch fiktivních i vzpomínkových, líčených z hlediska řadových občanů, dnes ve veřejném prostoru najdeme mnoho. Ten poslední přinesl seriál Volha, v němž protagonista Standa Pekárek reprezentuje typ cynického prospěcháře chovajícího se krajně individualisticky. Když zjišťuje, že má příbuzné v jižních Čechách, vnímá to jako „ohrožení svého statusu quo“ (jak říká Pavel Turek): Standa se bojí, že by po něm snad mohli něco chtít, například možnost ubytování v Praze.

Chování svých rodičů, především otce, líčí Marek vlastně jako dokonalý protiklad fiktivního Pekárka. Jeho otec-stavbař byl „starý dobrák“, který při „stavbě svépomocí“ ochotně pomáhal zdít a s fortelem omítat byty budoucích sousedů, zatímco jejich vlastní byt stavěl zřejmě někdo méně kvalifikovaný. Podle toho také jejich omítky vypadaly. A když k nim na léto přijeli náhodní známí z Rumunska, které sotva znali, ochotně je ubytovali a hostili…

Normalizace prostě měla mnoho odlišných tváří. Marek sugestivně vypráví o jedné z nich, přičemž jeho líčení má v něčem snad i obecnější platnost. Pro dnešní mladší čtenáře, kteří to nezažili, můžou některé pasáže knihy působit až neuvěřitelně. I když vlastně nejde o tolik vzdálenou dobu, žil Marek v mentálně zcela odlišném světě. Ještě zajímavější by kniha možná začala být v okamžiku, kdy by kladla otázky, co se z tehdejších mentálních návyků zachovalo dodneška; případně co by zachováno být mělo a co rozhodně ne. Marek stručně zmiňuje, že si v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu uvědomil, jak je celý postsovětský prostor stále poznamenán militarismem. To je ale jen částečně odpověď na to, v čem všem zůstáváme – v dobrém i zlém – „poznamenáni“…