Atomovka budoucnosti. Román vypráví o vědci nebezpečnějším než Oppenheimer

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„V očistci je jistě zvláštní oddělení pro profesory kvantové mechaniky!“ napsal v dopise Albertu Einsteinovi vědec jménem Paul Ehrenfest. Svému geniálnímu příteli si stěžoval na novou generaci myslitelů, kteří podle něj zničili fyziku. Zmařili projekt kompletního pochopení vesmíru a místo toho nabídli lidstvu nesrozumitelný svět, v němž intuici nahradily matematické formule a chladná racionalita. Přesně taková, jakou představoval Ehrenfestův úhlavní nepřítel – maďarský génius nového střihu John von Neumann.

Ehrenfest umřel v depresích. Než se zastřelil, sprovodil ze světa i svého vlastního syna. Génius nové generace von Neumann naopak vymyslel spoustu způsobů, jak sprovodit ze světa veškeré lidstvo.

Chilsko-nizozemský spisovatel Benjamín Labatut se do povědomí čtenářstva po celém světě dostal díky předchozí knize Strašlivá závrať (2020, č. Paseka 2022) – románu, který se vymykal literárním a formálním škatulkám a v němž jeho autor zkoumal mozky nejrůznějších myslitelů na poli fyziky, matematiky či kvantové mechaniky. Pokoušel se zachytit okamžiky, kdy se Werner Heisenberg, Erwin Schrödinger nebo Niels Bohr ocitli na samé hranici myslitelného, balancovali na hraně šílenství. Někdy se jim podařilo posunout lidstvo o několik století dopředu, někdy ho skoro zničit, někdy „jen“ přijít o rozum nebo alespoň pocítit strašlivou závrať, kterou může přinést i chvilkové nahlédnutí na skutečnost, která je pro křehkou mysl příliš nebezpečná.

V nové próze nazvané Maniac Labatut pokračuje ve zkoumání myšlenek na hraně geniality a destrukce. Hlavní hrdina knihy John von Neumann by mohl zaujmout fanoušky filmu Oppenheimer. Von Neumann byl členem projektu Manhattan, a stál tedy po boku slavného vědce při ničivém výbuchu první atomové bomby a zažil také děsivou explozi vodíkové pumy, po níž vědci ještě několik dní trpěli pocitem, že spálili celou atmosféru planety. Po válce se podílel na vývoji prvních počítačů ENIAC a MANIAC. Zajímal se o symbiogenezi, tedy vývoj umělého života, a v neposlední řadě se zásadně podílel na vývoji umělé inteligence – kterou mnozí vnímají jako další způsob, jak si lidstvo může rozmetat vlastní budoucnost.

„Vypadá to, že jsme naprosto neschopní, co se týče uvažování o budoucnosti,“ řekl Labatut v rozhovoru pro americké NPR. „Vždycky ji náhle zastře něco temného, co nás oslepí. Považuji to stejnou měrou za fascinující jako za děsivé.“ V románu Maniac se s pomocí geniální mysli Johna von Neumanna pokouší nahlédnout za slepou skvrnu lidstva. Počítat s věcmi, které se mohou stát, přestože si je zrovna teď nikdo na planetě nedokáže představit. Včetně vynálezu umělé inteligence, která je tak odlišná od té lidské, že „otevírá dveře, o nichž jsme dosud nevěděli, že tam jsou“.

Formálně se Maniac jeví jako kubistický mnohotvar. Román je rozdělen do tří asymetrických částí a spousty podkapitol. Zpočátku věnuje prostor Ehrenfestovi, aby se najednou přesunul k von Neumannovi, jehož osudy a myšlenky líčí mnohohlasem, ve kterém se střídají pohledy rodičů, přátel, partnerek, vědeckých kolegů i soupeřů. Vypadá to jako skvělý způsob, jak se vyhnout vystavení monolitu. Na druhou stranu připomíná Labatutova forma tradiční vyprávění mluvících hlav v dokumentu. A vždycky je přitom potřeba mít na paměti, že výpovědi postavám vkládá do úst sám Labatut.

V závěru se Maniac vydává do nedávné minulosti – k napínavě popsanému zápasu ve hře go mezi slavným Jihokorejcem I Se-tolem a umělou inteligencí nazvanou AlphaGo. V pasážích o rozklepaném hráči nejsložitější hry na světě, kterého právě porazil umělý potomek von Neumannova bádání, lze opravdu pocítit strašlivou závrať – je zřejmé, že před sebou máme úplně neznámou, nekontrolovatelnou entitu.

Pocit závrati ale u Labatuta nefunguje vždycky. Zahraniční kritika jeho knihy označuje jako non-fiction romány. Těžko zařaditelné texty na pomezí literatury faktu a fikce, v níž si nikdy nemůžete být jistí, kdy autor skutečnost přibarvuje, překrucuje, nebo jen umělecky stylizuje. Pravda je, že se Labatut přes všelijaké formální experimentování nedokáže zbavit určitého břemena literatury faktu – vždycky se nakonec musí vyrovnat s prokletím odvozenosti. Nikdy nebude tak invenční jako mozky, o kterých píše. A to ani na poli literatury.

Možná o to ani nestojí. Romány prý nečte už něco přes dekádu. „Většina lidí si pod skvělým psaním představuje talent pro hlasy a charaktery. To mě nezajímá,“ přiznal Labatut v letošním rozhovoru pro britský The Guardian. Literatura se podle chilsko-nizozemského spisovatele málo zabývá skutečně zajímavými myšlenkami a místo toho se věnuje lidské každodennosti nebo zkoumáním proměnlivosti lidské povahy. Od toho tu ale máme televizní sitcomy, tvrdí Labatut.

Nakonec ale sebekriticky uzavírá: „OK. Prostě nejsem tak dobrý spisovatel. Proto musím psát o těch nejzajímavějších a nejzvláštnějších věcech.“

Lépe paradox románu Maniac vystihnout nelze.