Domácí násilí je ve Vietnamu běžné. Drogy pro mě byly útěk, říká rapper Anki

Vyrůstal na vietnamské tržnici v západočeských Sudetech a první texty psal za pokladnou ve večerce. Na desce I Want To Feel Safe otevírá traumata, s nimiž se mnohým nedaří vyrovnat celý život. Zatímco jiní rappeři se vychloubají, co všechno si mohou koupit, a oslavují nespoutaný noční život, jednatřicetiletý Anki nachází štěstí ve zdánlivých maličkostech – čistých záclonách, bydlení mimo sídliště nebo dovolené na horách. „Momentálně mi připadá, že žiju na nejhezčím místě na světě,“ říká čerstvý držitel hudební ceny Vinyla, který se před časem přestěhoval na pražský Břevnov.

Scházíme se pár dní po udílení Vinyl, kde jsi uspěl v hlavní kategorii pro desku roku. Letos přitom můžeš proměnit nominace i na cenách Anděl a Apollo. Mohl by tvůj úspěch povzbudit i další české Vietnamce, kteří by se rádi věnovali umělecké tvorbě a zatím k tomu třeba nenašli odvahu?

Těžko říct. Českou hudbu stále poslouchá jen hrstka vietnamského publika a moje tvorba je navíc dost alternativní. Na koncertech samozřejmě potkávám i mladé Vietnamce. Jenom se mě většinou neptají, jestli mě rap baví. Spíš se zajímají, jestli se tím uživím. Pořád se bojí, že by v uměleckém prostředí neměli takové jistoty. Pokud bych se potřeboval živit primárně hudbou, přemýšlel bych o tom možná stejně. Moje ambice je ale jiná. Rád bych mladým interpretům – a nejen těm vietnamským – ukázal, že se nemusí za každou cenu hnát za trendy a vysokými čísly na streamovacích službách. Mnohem důležitější je, co chtějí sdělit a jakou tady zanechají stopu.

Jak se na umělecká povolání dívá starší generace Vietnamců? Neodrazují vás od nich právě rodiče?

Určitě. Moje generace je pořád poznamenaná přísnou, konzervativní výchovou, kterou si naši rodiče přivezli z Vietnamu. Bude ještě trvat, než se od ní osvobodíme. Myslím, že se toho dočkají až naše děti. V Česku žije sto tisíc Vietnamců, ale hudbě se jich věnuje sotva pár desítek. Na alternativní scéně jsme to snad jen já a zpěvačka Viah, se kterou jsem se teď potkal na předávání Vinyly. Podobná situace je i v jiných uměleckých odvětvích, ať už mluvíme o filmu nebo třeba oděvnictví. Uměleckou školu si ve vietnamské domácnosti prosadíte velmi těžko. Rodiče chtějí, abyste vystudovali prestižní, dobře placený obor a v ideálním případě sami podnikali.

I když jsem tedy po získání ceny dostal od mého vietnamského příbuzenstva spoustu gratulací, stejně pořád padala otázka, jestli se tím uživím. Když zjistí, že dál chodím do normální práce a hudbou se zabývám ve volném čase, ptají se mě, proč to vůbec dělám. Tím, že jsem ale v životě postrádal autoritu, jsem to měl svým způsobem jednodušší. Neměl jsem nikoho, koho bych musel poslouchat, nikdo mě do ničeho netlačil, proto se ze mě stal takový samorost.

Vinylu jsi získal za desku I Want To Feel Safe, na které reflektuješ zkušenosti s drogovou závislostí i domácím násilím. Hudební kritici oceňují, že se v textech nebojíš být upřímný a zranitelný. Bylo pro tebe těžké se takhle otevřít?

Teď už to pro mě těžké nebylo. Možná mám tendenci se v bolesti trochu vyžívat. Řekl mi to i můj nejlepší kamarád. Asi to vychází z popkultury, na které jsem vyrůstal. Když se podíváš na japonskou nebo korejskou literaturu a filmy, můžeš si všimnout, že se tam často objevuje motiv drastického rodinného prostředí. Proto jsem si třeba k žánru K-drama přirozeně našel cestu, zpracovával emoce, které jsem sám prožíval.

Stejně teď přistupuju k hudbě – otevírám stará traumata a znovu si jimi procházím, což samozřejmě bolí. Zároveň si ale díky psaní můžu vlastní život zrekapitulovat, zjistit, co tehdy prožívali moji blízcí, a konfrontovat to s mými pocity.

Pomohla ti s překonáním traumat právě hudba, nebo sis je musel nejdřív zpracovat skrze terapii, abys o nich vůbec dokázal psát?

Šlo to ruku v ruce. Svoje duševní zdraví jsem začal víc řešit během covidu. A protože jsem měl tehdy víc volného času, pustil jsem se zároveň do psaní svých prvních hlubších textů. Na terapie chodím doteď a pořád se tam hodně vracím do minulosti, takže mě to přirozeně vede zpátky i v textech.

V tracku Podzim rapuješ: „Tebe vychovala rodina, mě vychoval stesk. Tebe vychovala pohoda, mě vychoval stres. Žiju tady celej život, ale pořád nejsem Čech.“ Narážíš tam předpokládám na své dospívání na Sokolovsku, kde jsi bydlel s mámou a otčímem, zatímco se tvůj biologický otec vrátil do Vietnamu. Jak se zkušenosti se životem v sociálně vyloučené lokalitě odrazily na tvé osobnosti a hodnotách? Co ti daly a co vzaly?

Daly mi spoustu času o samotě, což tě nutí přemýšlet, jak chceš žít. Nevyrůstal jsem ve stabilním rodinném zázemí, chvíli mě vychovávala mamka, chvíli české chůvy nebo můj strýc. Často jsem trávil čas u někoho, s kým jsem být nechtěl. Měl jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, a zároveň se mi stýskalo po lidech, s nimiž jsem být nemohl. Celý život jsem tak hledal bezpečný prostor, kde mi bude dobře, a v dospělosti jsem ho myslím našel. Konečně si připadám jako strůjce vlastního osudu a moji příbuzní už mě tolik neovlivňují.

Tím, že jsem strávil tolik času ve vlastní hlavě a neměl jsem kolem sebe nikoho, o koho bych se mohl opřít, musel jsem si mnohem dřív ujasnit, co od života vlastně očekávám. Vybudovat si vlastní žebříček hodnot a oprostit se od věcí, které mi nedávají smysl. Když si svou identitu musíš vytvořit sám, bez podpory nejbližších, může tě to nakonec posílit. Člověk je pak odolnější vůči tomu, jak ho vnímají druzí, dokáže sám sebe obhájit.

V tracku Ready To Go popisuješ pocity vykořeněnosti, které jsi zažíval kvůli rasismu i častému stěhování: „Cheb, Praha, Saigon. Všude jsem byl jenom chvíli, vždycky jsem byl ready to go.“ Kdy sis v Česku začal připadat opravdu doma a ne jen jako host?

Asi před čtyřmi lety, když jsem se během covidu vrátil z Vietnamu, přestěhoval se do Prahy a ujasnil si, kudy povede moje životní cesta. Tehdy jsem se začal věnovat hudbě, našel jsem si holku, pořídil jsem si psa a postupně jsem zjistil, že už nemám potřebu nikam odcházet. Nedávno jsme s partnerkou začali bydlet na Břevnově, odkud to máme blízko do přírody. Vyrážíme na procházky na Petřín nebo do obory Hvězda a čekáme rodinu. Všude je bezpečno, nikdo nic nehrotí. Můžeš jít v klidu do hospody a nikdo tě neuráží. Momentálně mi tedy připadá, že žiju na nejhezčím místě na světě.

V teenagerském věku jsi strávil půl roku v severním Vietnamu u svého otce a rok v Německu u strýce. Nějakou dobu jsi žil i ve Švýcarsku a jižním Vietnamu, v Ho Či Minově Městě. V žádné z těch zemí jsi ale kořeny nezapustil…

Ne. V Německu jsem se sice narodil, ale nikdy jsem se tam úplně nezačlenil. Už proto, že jsem neprošel místním vzdělávacím systémem. Pohyboval jsem se tam v čistě vietnamském prostředí, kamarády jsem měl hlavně mezi přistěhovalci. Ocitl jsem se v kulturním ghettu, do německé společnosti se mi proniknout nepodařilo. Dělal jsem tam jen podřadné sezónní práce, stejně jako ve Švýcarsku. Kdybych dnes bydlel v Německu nebo ve Švýcarsku, určitě bych se ani tak intenzivně nevěnoval hudbě. V Česku jsem žil nejdéle, chodil jsem tu do školy, takže mě to nakonec přirozeně přivedlo do Prahy.

Vietnam jsem navštěvoval odmala. Na severu jsem se ale v době dospívání trápil, měl jsem problém s místní mentalitou. Proto pro mě bylo zásadní, když jsem před covidem poprvé vyrazil do Saigonu. Zatímco severní Vietnam je chudší a drsnější, jižní je naopak bohatší, liberálnější. Najednou jsem viděl Vietnamce, kteří uvažují podobně jako lidé v západní Evropě. Včetně těch, kteří se věnují kreativním odvětvím, přestože k tomu nemají tak dobré podmínky jako u nás. Díky tomu jsem zjistil, že Vietnam není jen ta stoka, kterou jsem znal ze severu.

Ve skladbě Záclony se vracíš ke své závislosti na návykových látkách: „Lidi neničí drogy, ale prostředí, okolí. V hoodu je to tvrdý, tady věci bolí. Když mi bylo zle, tak jsem bral cokoli. Občas se na sebe za ty věci zlobím.“ Chápu správně, že pro tebe drogy byly únikem před pocity bezvýchodnosti, které jsi během dospívání zažíval?

Ano, určitě jsem je nebral rekreačně, jen tak pro zábavu. Záclony zachycují období, kdy mi bylo kolem patnácti šestnácti a drogy pro mě byly útěkem před realitou. Buď jsem si zahulil, abych se utlumil a přestal nad věcmi tolik přemýšlet, nebo jsem si dal něco tvrdšího, abych se úplně ztratil. Člověk pak mohl jen hodiny koukat do stropu a snít o lepším životě. Pořád jsem se ale sjížděl tak, aby moje hlava nějakým způsobem pracovala, hledal jsem v tom odpovědi na různé otázky. Samozřejmě mi pak ale z drog začalo být taky hodně špatně.

V textu zdůrazňuješ, že lidi k drogám vedou svízelné životní situace nebo nefunkční sociální zázemí, což mi přijde důležité.

Přesně tak. Pokud v hodně mladém věku začnete brát drogy, tak většinou nepocházíte ze zdravého rodinného prostředí. Právě tohle nás spojovalo s mou tehdejší partou. Nikdo nebyl šťastný, všichni jsme byli ztracené duše bez ambicí, děti prázdnoty.

Připouštíš, že řadu tvých kamarádů z období dospívání drogy zničily. Jak se ti s nimi podařilo skoncovat?

Zlom přišel asi ve chvíli, kdy jsem v jednom feťáckém doupěti viděl lidi závislé na pervitinu, kteří vypadali jako kostlivci. Nebyli schopní mluvit ani vnímat. Do té doby jsem neměl tušení, že by mě někdy něco podobného mohlo potkat. Dostal jsem hrozný strach a ze dne na den jsem s tím sekl. Párkrát jsem se potom k pervitinu ještě vrátil, spíš ze zvědavosti, co to se mnou udělá. Pravidelně jsem ho už ale znova brát nezačal.

Ve skladbě Background zase vyprávíš, jak jsi v deseti letech musel volat policii na svého otčíma, když zbil tvou mámu. I tady se přitom snažíš porozumět sociálnímu kontextu, ve kterém k domácímu násilí dochází.

Když jsem svou zkušenost rozebíral s příbuznými ve Vietnamu, zjistil jsem, že většina z nich bere domácí násilí jako běžnou součást života. Vůbec jim nepřišlo divné, když máma dostane facku za to, že je drzá. Naopak jim připadalo, že jsem vůči tomu příliš citlivý. Když se přitom podívám na své bratrance, kteří dodnes bojují se závislostí na drogách nebo na alkoholu, myslím, že si ani neuvědomují, jak moc je traumata z dětství poznamenala. Teď je bohužel přenášejí zase dál, na svoje děti. Udržují tak nekonečný kruh, který můžeš přerušit, jen když před nefunkčními rodinnými vzorci utečeš.

V textu přiznáváš, že jsi otčíma se svou zkušeností v dospělosti konfrontoval. Jaké to bylo?

V pohodě, akorát jsme se spolu opili a řekli jsme si, že si nic nevyčítáme. Otčím je teď podruhé rozvedený, opět kvůli domácímu násilí. Agresi má zjevně pořád v sobě a nenaučil se ji zpracovávat. Dětí, které budou mít podobná životní traumata, za sebou zanechal víc. Nevidím mu ale do hlavy, nevím, čím si v dětství sám prošel, takže se ho snažím nesoudit. S mojí mámou žil v době, kdy byl stejně starý jako teď já. Potýkal se ovšem s úplně jinou situací. Když si představím, že se starám o nevlastního syna a ještě malé dítě, neumím jazyk, nemám práci, piju a hraju automaty, možná bych se na jeho místě choval stejně.

Pokud se dostanete do takhle toxického cyklu, tak už vám emoce zkrátka planou. Otčím na rozdíl ode mě nevyrůstal v prostředí, kde by mu někdo řekl, že by se takhle muži chovat neměli. Nikdo ho nenaučil, že se problémy dají řešit dialogem nebo že by mohl vyhledat nějakou pomoc. Rodiče žili v neustálém kolotoči, kde nebyl prostor pro sebereflexi. Čelili obrovskému tlaku, který nebyli schopni ustát. Sám si dneska můžu zajít na terapii, mám kolem sebe dostatečnou oporu a mantinely. Mému otčímovi ale podobné brzdy chyběly. Proto ho nechci obviňovat.

Z desky je znát, že ti drsné dospívání dalo skromnost a pokoru. Neopěvuješ luxus ani divoké večírky, naopak vyzdvihuješ klid a rodinnou pohodu. Jak vnímáš hlavní proud českého rapu, který jde zcela opačným směrem?

Mainstreamový rap už není tolik o výpovědní hodnotě, jako spíš o zisku a číslech. Většina rapperů je posedlá penězi, jede na výkon, a hudbu tak nakonec nedělá ani pro sebe, ani pro svoje fanoušky, ale pro algoritmy. Pokud si chceš tvorbou hlavně vydělat, tak se to na ní nevyhnutelně odrazí. I v hlavním proudu se samozřejmě pořád dají najít zajímaví interpreti. Obecně je ale komerční rap obsahově i formálně hodně generický. Dospělí posluchači už si z něj nemají co odnést. Zároveň chápu, že mladším lidem moje tvorba může připadat příliš smutná nebo depresivní.

I na zvuku tvé poslední desky je znát, že je ti hiphopová škatulka malá. Čím dál víc rapuješ do tanečních beatů od elektronických producentů jako Badfocus nebo Harshmellow. Co tě na kombinaci klubové hudby a terapeutických textů baví?

Na jednu stranu chci lidem něco sdělit, na druhou stranu pak ale se svou tvorbou taky koncertuju. Proto se snažím, aby se mi s ní příjemně vystupovalo. Vybírám si svižnější beaty, které si člověk dokáže užít i v klubu. Často hraju pozdě večer, kdy většinou nemáte náladu jen na ubrečené, utahané tracky. S mým producentským týmem se už nedržíme žádných žánrových pravidel, pracujeme s prvky housu, UK garage i trapu.

Desku I Want To Feel Safe označuješ za poslední díl trilogie o tvé vietnamské identitě a kořenech. K jakým tématům a zvuku by ses rád posunul příště?

Zatím nemám jasno, jakým směrem se vydám. Teď jsem třeba nahrál singl První sníh, který je o uprchlické krizi a zvukově je myslím mnohem tvrdší, dynamičtější než moje předchozí věci. Pořád mě baví vyprávět příběhy a mluvit o tématech, jako jsou sociální rozdíly, migrace nebo hledání vlastní identity. Otočku o sto osmdesát stupňů ode mě tedy posluchači asi čekat nemohou. Jenom bych se od mých osobních zkušeností rád posunul spíš k obecnějším společenským problémům.