Nejvyrovnanější Oscaři jsou tu. Koho by ocenili čeští kritici?

Z hlediska počtu nominací letos na Oscarech vede žánrově rozkročená Emilia Pérez, která může uspět ve třinácti kategoriích. Uškodit jí však mohou kontroverze ohledně rasistických výroků herečky Karly Sofíi Gascón a vyobrazení trans žen i společenské situace v Mexiku, jež mnozí považují za stereotypní.

Po deseti nominacích pak mají drama Brutalista a muzikál Čarodějka. Filmoví kritici ovšem v anketě Seznam Zpráv vyzdvihují také další, méně nápadné kandidáty. Za pozornost dle nich stojí například historické drama Nickel Boys, jež se zabývá rasovou nerovnoprávností, nebo thriller Konkláve z prostředí Vatikánu.

Na Oscarech letos můžeme vidět různé paralely s loňskem a předloňskem, případně dalšími ročníky dvacátých let. Máme tu výrazný životopis – Oppenheimer či Maestro a nynější Bob Dylan, fiktivní drásavý portrét – Tár a Brutalista, hřejivý barevně rozjásaný muzikálový hit – Barbie a Wicked, velký, vážně pojatý blockbuster o ekologii v budoucnosti – Avatar a Duna, formálně hravý úlet o ženské sexualitě – Chudáčci a Emilia Peréz i Anora.

Loni asi nejvíce vyčnívala Zóna zájmu, minimalisticky natočené drama o holocaustu, které skoro připomínalo videoinstalaci v galerii, letos zaznamenala nezvyklý průnik do hlavní kategorie Substance, alegorický horor plný tělesných mutací, šťáv a výměšků. Pět filmů z deseti má letos hlavní ženské hrdinky, loni je měly tři, předloni také tři. Výrazně politický není žádný z hlavních filmů, téma menšin se v nich porůznu objevuje, ale téměř nikdy jako hlavní motiv.

Z přehledu to nevypadá, že by se Hollywood vyvíjel nějakým jednostranným směrem. Nominované filmy se od sebe v mnoha ohledech liší - ať už náměty, náklady či délkou. Prostor dostává nezávislá poetika i žánrová zábava. Úroveň snímků mi přijde podobná, v každém ročníku jsou tak dva tři filmy, které si podle mě nominace nezaslouží a jedná se o vykalkulované kýče. Mým favoritem na nejlepší film roku a většinu cen je Brutalista - jedna z nejpovedenějších epik od dob Až na krev. Antipatie mám naopak k předvádivé prázdnotě Emilie Pérez. Mrzí mě, že asi zůstane dost opomenuto Konkláve.

Filmem, který z letošní oscarové desítky opravdu vyčnívá, jsou Nickel Boys - celovečerní hraný debut vizuálního umělce RaMella Rosse. Příběh dvou afroamerických kamarádů, kteří v 60. letech minulého století skončí v brutálním jižanském převýchovném ústavu, je téměř celý vyprávěn z pohledu první osoby. Nejde ovšem o samoúčelné ozvláštnění. Samotný fakt, že kamera na svět reaguje jako černošský kluk, který ví, kdy se dívat zpříma a kdy odvrátit zrak, nám předává důležité informace o sociálním postavení a uvažování protagonisty. Jeho subjektivitu dotváří i zvukový design, hlavně zvuky mimo obraz, které často kontrastují s tím, jak se dívá nebo kam dohlédne, a opět tak nemají jen popisnou funkci.

Zatímco ostatním nominovaným filmům se podlamují kolena pod tíhou vlastních ambicí (Brutalista) – pokud tedy vůbec nějaké ambice mají (Bob Dylan: Úplně neznámý) –, nebo se stydí přihlásit ke své brakovosti (Substance, Emilia Pérez), případně se do výběru dostaly jen kvůli nákladným kostýmům (Čarodějka), Ross natočil něco opravdu unikátního. Jde o esejistickou, elegickou i historickou polemiku s konvencemi klasického hollywoodského vyprávění a zaběhnutými reprezentacemi černošské zkušenosti. Ovšem vzhledem k tomu, že na Oscarech nerozhodují primárně umělecké kvality a originalita, ale schopnost vyrobit okolo toho kterého filmu ten správný příběh (a náležitě jej prodat), očekávám, že hlavní cenu dostane spíš Brutalista, Emilia Pérez, nebo nikomu nevadící Konkláve.

Mezi jasné favority na Oscara za nejlepší film pro mě patří thriller Konkláve a drama Nickel Boys. První ze zmíněných snímků mě oslnil propracovaným scénářem z prostředí volby nového papeže, který místy připomíná spíše detektivní vyšetřování. Navzdory tématu je ve svém vyznění místy humorný a překvapivě progresivní. Drama Nickel Boys, natočené podle skutečných událostí, mě zaujalo originálním vizuálním zpracováním. Prakticky celý film je snímán z pohledu první osoby. Kromě nevšední formální stránky jde také o bolestivě opravdový příběh o systémové nespravedlnosti a porušování lidských práv.

Letošní ročník je pro mě výrazný absencí jasného favorita, ale také nečekanou nominací pro horor Substance francouzské režisérky Coralie Fargeat. Ačkoliv mám k její novince mnoho výtek, žánrové snímky tohoto typu bývají americkou Akademií často neprávem opomíjeny. Věřím, že jde o pozitivní posun, který se promítne i do dalších ročníků. Doufejme, že se v budoucnu dočkají nominací i odvážnější a méně přímočará filmová díla.

Pokud je letošní ročník něčím výjimečný, pak tím, že nemá vyloženého favorita, jako byl loňský tradiční velkofilm Oppenheimer. Ještě začátkem oscarové sezóny by si kdekdo vsadil na Emilii Pérez, která si odnesla rekordních třináct nominací. Audiardovo muzikálové drama se však zapíše do historie spíše kombinací PR katastrofy titulní herečky a opovržením nemalé části cinefilského publika.

Po výbuchu Emilie Pérez se sázelo na Brutalistu. I jemu však, zdá se, došel před cílem dech, byť ještě může překvapit. Pár dní před ceremoniálem to nicméně vypadá na souboj mezi dvěma tituly. Papežský thriller Konkláve je typem filmu pro konzervativní publikum – precizně natočený, soustředěně zahraný a zároveň široce přístupný. Současně je ovšem relativně bezčasým klasickým kouskem, který mohl vzniknout stejně tak loni, jako před lety.

Složení Akademie se na druhou stranu za poslední léta hodně proměnilo, je mladší, genderově i rasově pestřejší, otevřenější. Žánrový mix rozverné sexuální komedie a hutného dramatu Anora by tak mohl uspět právě u nich. Vcelku přístupně zachycuje mnohá moderní témata - postavení žen, sex, oligarchii a třídní rozdíly. S ohledem na současné politické klima v USA se Anora jeví jako logická volba, která nevzbudí přílišnou kontroverzi a zároveň vyšle zprávu.