Recenze: Andor ukazuje to, co jsme ve světě Star Wars ještě neviděli

Star Wars jsou od konce 70. let minulého století jednou z největších značek zábavního průmyslu. V každé dekádě se jim dařilo získávat nové, mladší publikum a příliš neztrácet to starší. Ve fikčním univerzu z předaleké galaxie se odehrávalo tolik příběhů a vyskytovalo tolik postav, že si každý našel to své.

Koncem tisíciletí se Hvězdné války trochu infantilizovaly a cílily vyloženě na děti, nebo to alespoň tak vypadalo, když vyprávěly o mládí hlavního antagonisty, ještě než se z roztomilého chlapečka Anakina Skywalkera kamarádícího s různými gumovitými bytostmi stal padouch Darth Vader. Mnohým tehdy uniklo, že jedna dějová linie, zabírající až příliš mnoho času a bržděním trikových akcí nudící děti v publiku, popisuje přeměnu demokracie v totalitu.

V trilogii filmů z let 1999 až 2005 vše začalo obchodní celní válkou - konkrétně „zdaněním obchodních mezihvězdných cest“, což ve zpětném pohledu trochu připomíná, co se současnou globální ekonomikou dělá americký prezident Donald Trump. Dále Star Wars poměrně obšírně líčily, jak moc v intergalaktickém Senátu získává protřelý senátor Palpatine, z nějž se nakonec vyklube vrchní lord Sith – tedy odpadlý rytíř Jedi, jenž se dal na temnou stranu Síly.

Palpatine se jakýmsi záhadným způsobem vrátil také v další, zatím poslední trilogii z let 2015 až 2019, kde nakonec došlo k velkému usmíření v rodu Skywalkerů a Síla se probudila v mladé ženě jménem Rey.

Tehdy to vypadalo, že Star Wars budou vlajkovou lodí hollywoodského feminismu, kdy ženy posekají všechny sexuální predátory i rozzlobené incely, ve snímku zastoupené psychicky nevyrovnaným Kylo Renem. Tvůrce prvních dvou trilogií, scenárista a režisér George Lucas, už dávno předtím prodal celou sérii studiu Disney a to jako hlavní producentku povolalo Kathleen Kennedy. Právě ona rozhodla, že kromě filmů vznikne i spousta seriálů pro placenou videotéku Disney+.

Za éry nyní jedenasedmdesátileté producentky však Hvězdné války přišly o nejvíc fanoušků původních dvou trilogií. Nové filmy jednak porušovaly či měnily pravidla zavedené mytologie, například jak funguje ona vesmírná Síla, jednak neoriginálně opakovaly dějová schémata. Kromě komerčně slabšího výkonu nové trilogie rozpaky vzbudil také samostatný film Solo: Star Wars Story z roku 2018. Vyprávěl o původu jedné z nejoblíbenějších postav, pašeráka Hana Sola, kterého původně ztvárnil Harrison Ford, ale jehož mladší verzi v podobě Aldena Ehrenreicha publikum nepřijalo.

V dalších letech se Star Wars přesunuly čistě na obrazovky televizí, počítačů či smartphonů a zmizela z nich původní epičnost. Zpočátku to ještě vypadalo nadějně. Publikum si zamilovalo v podstatě vesmírný westernový seriál Mandalorian o nájemném lovci hlav a zachránci magického tvorečka, jemuž fanoušci i fanynky familiárně říkají Baby Yoda.

Brzy nato ale přišel jiný lovec hlav Boba Fett: Zákon podsvětí a ten už tak populární nebyl. Nostalgickou oblibu si udržel seriál Obi-Wan Kenobi z roku 2022 a hodně akční Ashoka, zato naprosté zhnusení vyvolala loňská Akolytka.

Nejde jenom o to, že fanoušci nemají tolik rádi akční ženské postavy jiné barvy pleti než bílé nebo mimozemsky zelené a považují jejich upřednostňování za násilně tlačené. Seriál prostě nebyl dobrý po více stránkách. Do toho existuje několik dalších animovaných sérií, jejichž výčtem už ani nemá cenu unavovat.

Právě únava je obecně nejpříhodnějším pojmenováním atmosféry, jež nyní kolem Star Wars panuje. Ukazuje se, že není možné donekonečna mělnit pozornost, generovat stále nové fikční světy a čekat, že to bude zajímat stejně početné i různorodé publikum. 



Série Andor, jež měla premiéru v roce 2022 a nyní ve videotéce Disney+ pokračuje druhou řadou, se mezi všemi pozdními projekty z tohoto univerza výrazně vymyká. Nehraje na nostalgii, ani akci, ani „baby roztomilost“, ba ani není jednoduchou „woke agitací“. Vznikla vlastně trochu mimo Disneyho plány. Nyní osmašedesátiletý scenárista a režisér Tony Gilroy v roce 2016 napsal vedlejší příběh Rogue One: Star Wars Story, samostatný film líčící osudy zapomenutých rebelů těsně před zničením Hvězdy smrti.

Tento triumfální příběh byl už obsahem úplně prvních Star Wars z roku 1977. V Rogue One jsme ale sledovali hrdiny „na odpis“, bylo jasné, že svou misi nepřežijí a skončí tragicky. V celé sáze tu nikdy předtím ani potom nebyla tak temná, bezvýchodná story. Režisér Gareth Edwards ji navíc natočil špinavým realistickým stylem, kdy prostředí nevypadá krásně a často se klepe ruční kamera. Podobně jako dříve existovaly krásně naleštěné, třpytivé a elegantní bondovky, vedle nichž v roce 2002 přišel těkavý a brutálně syrový akční hrdina Jason Bourne, k němuž Tony Gilroy také napsal scénář.

Nakonec Gilroy sám od sebe nabídl Disneymu, že bude v příbězích zapomenutých rebelů na odpis rád pokračovat – a vznikl Andor.

Odehrává se ještě chvíli před událostmi z Rogue One a nechává nás nahlédnout do formování rebelie proti zlému impériu. Hlavní hrdina Cassian Andor, jehož s neodolatelnou ušmudlaností hraje Diego Luna, je sirotek z těžařské planety a sobecký pašerák, který v sebeobraně zastřelí vojáka impéria a putuje do vězení.

Ve svém hněvu se postupně politicky radikalizuje a dá se do hnutí odporu. To ještě není dokonale zformované, jak ho známe z dějově pozdějších – a historicky starších – filmů, a proto tu každá postava spíš vzbuzuje podezření, čí zájmy sleduje a jestli třeba není dvojitým agentem.

Tony Gilroy pojal Andora jako paranoidní politický thriller ze 70. let v duchu Tří dnů Kondora nebo Mandžuského kandidáta a část děje zasadil do dystopické věznice, která lehce připomíná dávnou Lucasovu sci-fi THX-1138.
Změna stylu oproti ostatním filmům a seriálům ze světa Star Wars byla tak razantní, že na publikum působila občerstvujícím dojmem. Na serveru Rottentomatoes.com, který shromažďuje anglické a španělské recenze, má Andor dodnes 96 procent kladných ohlasů od kritiků a 87 procent od běžných uživatelů. Reflexe druhé sezony nyní dokonce téměř unisono tvrdí, že ještě překonává tu první.

Je otázkou, zda za podobné hodnocení mohou samotné kvality díla, které nikdy nejde úplně odečíst od kulturního prostředí a historického kontextu, nebo jestli jistá vyděšenost americké kulturní obce a velké části latinskoamerických novinářů nevede k tomu, že v Andorovi vidí mnohem více než jenom dobrý příběh se skvělými hereckými výkony.

Novinku lze jasně číst jako alegorii na situaci latinskoamerických migrantů v USA. Andorovi příbuzní a přátelé také pracují v nelukrativních, téměř otrockých pozicích, kde jim najednou hrozí deportace. Star Wars přitom vždy byly v jistém ohledu politické. Zdejší impérium využívá mnoho ikonografických znaků německé Třetí říše a George Lucas psal scénář v 70. letech jako podobenství k chování Američanů ve Vietnamu. Impériem pro něj skutečně byly Spojené státy a kladné rebely ve filmu inspiroval guerillový Vietkong. Ještě v následující trilogii z 90. let, politicky nejklidnější dekády 20. století, Lucas neváhal varovat, že „demokracie umírá za potlesku davů“.

Andor už s tvůrcem ságy nemá nic společného, přesto tu odpor vůči systému ještě vyostřuje. Seriál přitom vznikal za vlády prezidenta Joea Bidena a těžko si představit, že by tvůrci byli tak vizionářští a předvídali znovuzvolení Donalda Trumpa, natožpak rychlost, s jakou začne měnit zavedený systém a proměňovat ho do autoritářské podoby.
Přímo v seriálu ale zazní dialog, že lidé nejsou schopni pochopit tempo utlačování, neboť se na nás valí přehršel negativních zpráv a za desítkami hrůz i bezpráví se skryje pravá podoba režimu. Zvykáme si na vše, nalháváme si, že věci nejsou úplně špatné, a nereagujeme tak prudce, jako když se objeví jeden izolovaný incident.

Součástí poetiky Andora kromě vizuální stránky připomínající sci-fi ze 70. let je i to, jak směšně vykresluje členy imperiálního systému jako hloupé a trapné. Fašismus nikdy není čistě děsivý, má i svou klaunskou nebo trapnou stránku. Režimu a jeho představitelů se nejenom bojíme, také se jim vysmíváme za jejich nekompetenci. Právě ta spolu s vnitřní korupcí nakonec přispěje k pádu totality.



Andor jako seriál vychází coby nejméně akční vyprávění ze světa Star Wars. Jedna epizoda dokonce stojí na tom, že spolu nedovedou pořádně bojovat nebo se shodnout dvě frakce rebelů a pirátů. I mocné postavy jako senátorka Mon Mothma v podání Genevieve O'Reilly jsou bezmocné a musejí přihlížet tomu, čemu by chtěly zabránit. Sekvence, v níž s politickou vypočítavostí provdá dceru, nedokáže unést vinu a opilá se svíjí za zvuků elektronické hudby, je něco, co jsme v tomto univerzu ještě nikdy neviděli. Následuje střih do temnoty, blackout, výpadek vědomí.

Na platformě Disney+ se tři nové epizody objeví vždy každou středu. Můžeme být zvědaví, na jak seriózní notu bude Andor hrát i dál. Zatím se zdá, že díky němu definitivně přestaneme chápat Star Wars jako barevnou fantasy se světelnými meči, laserovými pistolemi a hlasitými výbuchy ve vesmírném vakuu.