Amélie z Fremontu. Vyhraje Vary něžná komedie o afghánské imigrantce?

Může to chvíli trvat, než člověka v cizině dožene kulturní šok. Klidně několik měsíců. O to silnější je pak náraz, při němž se najednou všechno stává cizím a svět kolem se rozpije v osamocení.

Dunia do kalifornského Fremontu přicestovala z afghánského Kábulu, kde se živila jako tlumočnice americké armády. Když prezident Biden vydal příkaz ke stažení svých vojsk a Tálibán se vrátil k moci, Dunia uprchla. To, co zažívá v USA, je mnohem horší než kulturní šok. Ten si mohou prožít i obyčejní expati. Ona za sebou nechala kamarády, kolegy i rodinu. A když se nevrátí, hrozí, že je režim potrestá místo ní.

Režisér Babak Jalali ale diváka nechce zahltit cizím traumatem. Místo toho zvolil cestu jemného humoru. „Když se díváte na film, který je vzdálený vaší kultuře, často si nejste jistí, jestli se smíte smát. Pokud to tak budete cítit, smějte se,“ vyzval Jalali diváky ve Velkém sále karlovarského hotelu Thermal. Na festival „v zemi Haška, Vláčila a Formana“, se prý chtěl dostat patnáct let.

V malé delegaci režiséra na pódium doprovázely pouze dvě producentky. Herečka v hlavní roli chyběla. „Nemohu dnes být s vámi, jelikož mi to neumožňuje právní status, čekám, až se zpracují mé dokumenty,“ vysvětlovala Anaita Wali Zada, která v Afghánistánu do nástupu Tálibánu pracovala jako novinářka.

Dunia, kterou Zada hraje, bydlí ve Fremontu na ubytovně spolu s dalšími afghánskými imigranty. „Nechápu, jak můžou být lidé spokojení na místě, kde se tak moc mění hvězdy,“ říká Dunii jednou v noci soused Salim. V Afghánistánu chodíval každý večer kouřit a hvězdy prý na nebi stály vždycky stejně. Salimův kulturní šok má dosah až do vesmíru. Dunia zase celé noci nespí.

Fremont diváky láká na křehkou poetiku černobílého filmu, komorní atmosféry a pozvolného tempa, při němž se Dunia setkává s hrstkou lidí, kteří ji provázejí novým světem. Přes den pracuje v malé rodinné továrně na čínské koláčky štěstí, večer chodí na jídlo k postaršímu krajanovi, se kterým sleduje nekonečnou afghánskou telenovelu. Své duševní nesnáze trochu neochotně mapuje s mimoňským psychiatrem, který se dokáže rozplakat při předčítání Bílého tesáka.

Jalalův film je trochu jako tíživější (a taky o dost lepší) verze Amelie z Montmartru. I k Dunii se všichni vztahují, aby s ní nakonec řešili svoje vlastní potíže a slabost. Amélii občas objektiv viděl rybím okem, Dunii snímá kamera s vysokou ohniskovou vzdáleností, takže pozadí kolem ní se rozpíjí a Fremont tak ve filmu skoro vidět není. Je to neznámý svět, v němž hlavní hrdinka zůstává sama.

Jenže Dunia se nevzdává. „Štěstí, které hledáš, najdeš v dalším koláčku,“ píše na papírek, který se schová do oblíbené čínské sladkosti. Dunia je silná, nezlomná. Jen si musí dovolit být šťastná. Klišé, které se tak často opakuje v romantických komediích, získává ve Fremontu zpět svou hodnotu. Pro imigranta ze země, v níž její rodina a přátelé trpí, je štěstí nedostatková věc.

Fremont není jediný film z Varů, který přinesl tematiku emigrace a toho, co všechno s sebou přináší, respektive co člověku bere. Jeden z nejoblíbenějších snímků sedmapadesátého ročníku jsou Minulé životy jihokorejské režisérky Céline Song. V jejich středu stojí Nora, mladá dívka, která se ve dvanácti letech s rodinou přestěhovala z jihokorejského Soulu do Spojených států. Nechala přitom za sebou svého nejlepšího kamaráda Hae Sunga, se kterým ji po dvanácti letech absolutního mlčení pomohly opět spojit vznikající sociální sítě.

Ukazuje se, že vztah mezi Norou a Hae Sungem je silnější než neúprosné plynutí času i vzdálenost mezi dvěma kontinenty. Ale možná, že pouto mezi kamarády z dětství posilují i smutky z toho, že se jejich současné životy neodvíjí přesně tak, jak si je představovali.

Na takových pocitech mají podíl právě technologie. Nenápadné, ale o to pečlivěji zpracované téma filmu Céline Song.

Když lidé poprvé začínali objevovat Facebook, měnilo to životy. Znovu se do něj vraceli zapomenutí známí, milenci i příbuzní. Chvíli to byla zábava, pak se objevil fenomén FOMO, neboli úzkost z pocitu, že jsem u něčeho zásadního chyběl, a nakonec frustrace, že nemůžeme žít víc životů najednou.

Nabídka začala být větší než poptávka, sociální sítě nám to připomínají každý den. „Kdybys nikdy neopustila Soul, chodili bychom spolu? Rozešli bychom se, nebo se vzali?“ ptá se Nory Hae Sung. Oba při pohledu na své minulé životy trpí. Díky internetu se totiž zdají tak blízko, tak možné.

Překvapivý debut jihokorejské režisérky usazené v USA, horký kandidát na příští Oscary, který bodoval na letošním Sundance a který má pod palcem čím dál úspěšnější studio A24, stojí na minimalistické režii, v níž se pozornost soustředí hlavně na scénář a herecké výkony. Když se Nora a Hae Sung setkávají po dlouhých letech naprostého odloučení, divákům se potí ruce trapností i očekáváním. Se třetí postavou Nořiného amerického manžela, který je nucený zmařené lásce dvou kamarádů přihlížet, se pak do filmu vkrádá nahořklý smích.

Spousta drobné režisérské práce za kamerou není na první pohled vidět, není rušivá, jen nenápadně buduje atmosféru. Céline Song vypráví novinářům, že při natáčení videohovorů po Skypu jako DJ pomocí mixpultu ovládala kvalitu připojení, aby tak měnila dynamiku vzájemného rozhovoru Nory a Hae Sunga. Stejně detailně zjevně pracovala i se scénářem, který všechny hrdiny vykresluje mnohorozměrně.

Podívejte se na rozhovor s režisérkou Céline Song (v angličtině) a ukázky z filmu:

Nikdo tu není ten zlý, hodný, zlomený, šťastný. Všichni mají svůj cíl, a všichni zároveň ví, co by jeho naplnění mělo za následky. Chovají se jako lidé z masa a kostí. Minulé životy jsou jako romantická komedie, v níž nikdo není k*etén. Už to je samo o sobě velmi osvěžující.

Když Nořina maminka v Soulu vysvětluje kamarádce, proč se stěhují, říká: „Kdo se něčeho vzdá, něco jiného získá.“ Minulé životy jsou film, který plní sny každému, kdo někdy pochyboval o svých vztahových rozhodnutích. A mají jeden překvapivý bonus. Tím, jak citlivě ukazují bolest lidí žijících na opačných koncích světa, ještě více posilují zážitek z filmu Fremont.