Švehlík nikdy nepropadl rutině. Inspiroval ho starší bratr s tragickým osudem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když byl v jednom z posledních rozhovorů dotázán, zda má nějaké životní krédo, nedokázal odpovědět. Známému českému herci Aloisi Švehlíkovi, který tuto středu zemřel ve věku 85 let, označení „životní krédo“ přišlo příliš honosné.

Přestože mnoho let vyučoval činoherní herectví na pražské DAMU, získal mnoho cen a patřil mezi nejzkušenější v oboru, necítil se být povolán k tomu radit druhým, jak žít. Nešlo přitom o poznání, k němuž by došel s věkem. Ve stejném duchu odpovídal už v počátcích své šedesátileté kariéry.

Ačkoli na první dojem mohl působit arogantně a nepřístupně, což bylo dáno i typem drsných, cholerických chlapů, které často ztvárňoval, ve skutečnosti přistupoval k životu stejně jako ke své profesi – s pokorou a nadhledem. Herectví označoval za krásnou službu a opakovaně vyjadřoval vděk, že se mu může věnovat. Zprvu se zdálo pravděpodobnější, že bude obsluhovat soustruh.

Alois Švehlík se narodil 30. července 1939 jako prostřední ze tří dětí. Konec války prožil v Pardubicích, kam se jeho rodiče přestěhovali z moravského Slovácka. Stejně jako sourozencům se mu dostalo katolické výchovy, díky které také poprvé zkusil hraní. Párkrát účinkoval v chrámovém divadelním souboru salesiánského kostela sv. Václava, kam chodil ministrovat. Krom toho si oblíbil četbu. Hltal mayovky, verneovky i foglarovky.

V ideálním světě by po základní škole nastoupil na pardubické gymnázium. Kvůli buržoaznímu původu otce, který provozoval obchod, byl ale „odklizen“ na strojní průmyslovku do Chrudimi. Po maturitě v roce 1958 narukoval na vojnu a pak šel rovnou pracovat do fabriky na mlýnské stroje. Nelitoval toho. Jinak by nepotkal svou celoživotní partnerkou Florentinu Štěpánovou. Zároveň ale vnímal, že jeho budoucnost je u divadla.

K hraní tíhnul i Aloisův starší bratr Jaroslav, který absolvoval DAMU a po angažmá v několika oblastních divadlech dostal nabídku do Národního divadla. Kvůli zákeřné nemoci tam už ale nastoupit nestihl. Zemřel ve dvaačtyřiceti letech. Pro Aloise ovšem zůstal vzorem a motivací, proč se naplno oddat herectví. Když se ale zkraje 60. let sám přihlásil na DAMU, nevzali ho. Cítil se poníženě, nedůstojně, ale nerezignoval. Nic jiného dělat nechtěl.

V srpnu 1962 proto začínal jako elév v klatovském Západočeském divadle. Jeho hereckou školou bylo pozorování kolegů. Mnoho cenných rad mu předal charismatický herec Jaroslav Kníže. Se zvládnutím první role, v Drdových Hrátkách s čertem, mu pomohl vrstevník Pavel Landovský, kterého znal už z Pardubic.

Po Klatovech strávil Švehlík jednu sezonu v Mostě, dva roky hrál v Olomouci a pak konečně na devět let zakotvil v Liberci.

Během působení v tamním Divadle F. X. Šaldy se dokázal přehrát z milovníků na charakterové role. Mezi nejslavnější inscenace patřila Camusova dvoudílná adaptace Dostojevského Běsů, v nichž mohl uplatnit svůj mužný zjev a přesnou, ostrou charakteristiku. Exceloval ale také v komediálních rolích, kterým přikládal srovnatelný význam. Hrál například Figara ve Figarově svatbě nebo Moncrieffa ve veselohře Jak je důležité míti Filipa.

Liberec byl pro Švehlíka osudovým městem z více důvodů. Roku 1967 se tam oženil s Florentinou Štěpánovou. Do roka se jim narodila dcera Tereza. Po ní následoval syn David, dnes rovněž herec, a nejmladší Andrea. V Liberci také Švehlíka zastihl vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vzpomínal, jak hrál v divadle, zatímco kolem duněly tanky. Ty byly také příčinou toho, proč nakonec neproběhl casting na první film, ve kterém měl hrát.

Teprve roku 1973 pak dostal rovnou hlavní roli v barevném širokoúhlém velkofilmu Větrné moře. Snímek natáčený v koprodukci Československa a Ázerbájdžánu pro něj nepředstavoval výzvu jen kvůli tomu, že poprvé stál před kamerou. Natáčení, kvůli němuž se musel naučit jezdit na koni a zhubnout 10 kilogramů, probíhalo v pouštní krajině okolo Baku, kde teplota vzduchu dosahovala 42 stupňů.

Ve filmu hraje českého revolucionáře Jana Prokopoviče Vacka, jenž se počátkem 20. století zapojil do boje naftařských dělníků. Postavy tvrdých, autoritativních chlapů, kteří moc nedávají najevo city, pak Švehlíkově filmografii dominovaly také v následujících dekádách. Můžeme jen spekulovat, nakolik při jejich ztvárňování čerpal z vlastního nitra a do jaké míry mohl vycházet ze vzpomínek na násilnického otce, před jehož výbuchy vzteku s bratrem prchal z domova.

Počet filmových a televizních nabídek narostl poté, co Švehlík vyměnil Liberec za Prahu. Nejprve hostoval v Divadle Za branou, od roku 1974 pak byl členem souboru Městských divadel pražských, kde setrval 14 let. Navíc se začal věnovat dabingu. Ne snad kvůli workoholismu. V rozhovorech zdůrazňoval, že je pro něj rodina důležitější než práce a že „má pochopení pro mnoho lidských chyb, ale nelásku k dětem omlouvat neumí“.

Za hercovou vytížeností na mnoha frontách naráz stála hlavně potřeba uživit sebe a blízké, neboť divadelní role sice měly větší prestiž, stejně jako dnes ale nebyly závratně honorovány. A tak se například stalo, že Švehlík v jednom roce hrál žárlivého manžela v Dýmu bramborové natě od Františka Vláčila, kriminalistu v detektivce Noc klavíristy, otce v rodinném sci-fi Odysseus a redaktora okresních novin v seriálovém Muži na radnici. Do toho se pravidelně objevoval v Urfaustovi na prknech Divadla Rokoko a daboval jugoslávského herce Gojka Mitiče ve východoněmeckém westernu Pokrevní bratři.

Když se Švehlík později ohlížel za úctyhodným výčtem rolí, přisuzoval to štěstí. Možná za tím ale bylo také hodně píle, postupné zdokonalování techniky a schopnost brát každou roli jako příležitost k obohacení rejstříku. Rozmanité party, vážné i komediální, vyžadující perfektní artikulaci i pohybové nadání, si mohl vybírat, také protože nikdy nenabyl přesvědčení, že už všechno zná a umí. Pořád bylo co objevovat.

„Každá nová role, to jsou pochyby o sobě samém, člověk musí znovu a znovu dokazovat sobě i lidem okolo, že to může dělat,“ svěřil se Švehlík redaktorovi časopisu Záběr. Ačkoli ve filmu a televizi opakovaně hrál otce, vojáky, příslušníky Veřejné bezpečnosti, ředitele, náměstky, vedoucí oddělení či stranické funkcionáře, dokázal být pokaždé jiný. Nestal se z něj rutinér.

Různorodá přitom byla i umělecká úroveň děl, s nimiž spojil své jméno. Vedle ceněných dramat jako Koncert na konci léta, Smrt krásných srnců a Operace Silver A nebo satirických Černých baronů najdeme ve Švehlíkově filmografii i spoustu nekvalitních seriálů. Za normalizace byla takovou přehlídkou inscenační topornosti například Inženýrská odysea, Okres na severu nebo Gottwald, v nedávných letech pak soap opera Cesty domů, kde hrál schopného kardiochirurga.

Neustávající sbírání nových zkušeností nicméně přispělo k tomu, že když se Švehlík v roce 1988 stal členem Národního divadla, byl již vyzrálým charakterovým hercem, který si troufl i na psychologicky složité figury ve Slečně Julii, Strýčkovi Váňovi či Králi Learovi. Podobně jako Jack Nicholson, Charles Bronson nebo Robert De Niro, jež opakovaně daboval, se přitom nevyhýbal ani záporným a ambivalentním postavám. Ty mu možná slušely nejvíc.

Také v jedné ze svých posledních větších filmových rolí, v tragikomedii Na střeše od Jiřího Mádla, ztvárnil profesora, ke kterému není lehké najít cestu. Mohlo by jít o karikaturu zapšklého, stárnoucího rasisty, jenž nenávidí celý svět. Švehlík z něj ale bez velkých gest a slov udělal opuštěného hrdinu plného smutku. Za každým jeho výrokem člověk vnímal neveselou životní historii.

Alois Švehlík šel neúnavně z role do role. Nejdřív jen na divadle, pak i ve filmu a poslední dekády hlavně v televizi. Do toho ještě rozhlasové hry a dabing. Dohromady půjde o stovky postav. Nerozlišoval mezi filmem a divadlem, klasiky a moderními autory, ve všech případech pro něj šlo především o otázku poctivého kumštu.

„Pro mne je důležité být tam – na jevišti, ve studiu… a být pravdivý. O víc nejde,“ nechal se slyšet. A jakkoli se odmítal hlásit k nějakému životnímu krédu, právě tohle lakonické konstatování jej možná nejlépe charakterizovalo jako herce i jako člověka – být tam a být pravdivý.