Aktivismus je způsob, jak si udržet naději, říká islandská zpěvačka Björk

Už přes třicet let přepisuje pravidla elektronického popu. Každá deska Björk zní jako umělecký restart, nový pokus překonat hranice kreativních možností. „Myslím, že více vyčerpávající než měnit se je zůstat stále stejný. Svět se mění. Příroda se mění. Naše těla se mění. A já se prostě snažím ten proces dokumentovat,“ vysvětluje Björk v e-mailovém rozhovoru.

Odepisuje trochu lakonicky a neláme si hlavu s interpunkcí, jako by odpovědi vyťukávala do telefonu těsně před další oblíbenou procházku po pláži poblíž jejího domu v Reykjavíku. I přes e-mail je ale cítit zpěvaččin nezlomný optimismus. „Myslím, že nejlepší způsob, jak si udržet naději, je aktivismus,“ říká Björk, která v době našeho rozhovoru připravovala protestní akci proti poslednímu islandskému velrybáři.

Přečtěte si rozhovor o tom, proč měla aktuální deska Fossora znít jako „album z podzemí“ i o radosti člověka, který může znovu zapustit kořeny.

Naděje je sval, který nám umožňuje se spojit, zpíváte na nové desce. Co vám dává naději?

Dvě věci. Být venku v přírodě a trávit čas se svými milovanými.

V souvislosti s vaším loňským albem Fossora se mluví o smrti vaší matky, která desku částečně ovlivnila. Přesto myslím, že je Fossora pozitivní album, album o naději.

Ano, pouze část Fossory je o mé matce, jen dvě skladby. Zbytek je vlastně o velmi šťastném období mého života, kdy jsem mohla být hodně doma. Skoro se stydím to říct, ale covid nás na Islandu moc nezasáhl, alespoň ne tak, jako se to stalo ve velkých městech jako New York nebo Londýn. Náš životní styl se moc nezměnil.

Pocítila jsem obrovskou úlevu a štěstí, že jsem mohla trávit čas doma se všemi lidmi, které mám ráda. Bydlím na pláži v Reykjavíku, mohli jsme každý den chodit na procházky. Bylo to emocionálně velmi obohacující období.

Říkáte o Fossoře, že je to vaše islandská deska, zpíváte na ní o houbových městech. Takže příroda pomohla?

Opravdu miluju chodit venku, je to jedna z mých nejoblíbenějších činnosti. Túry do vnitrozemí mi dodávají energii a na Islandu jsou neuvěřitelně krásná místa.

O houbách mluvím souvislosti s touhle deskou proto, že mi pomáhají popsat její zvuk. Minulé album, Utopia, jsem popisovala jako „ostrov v nebi“. Hodně jeho zvuků bylo vzdušných, používala jsem flétny a skladby byly o ideálech. Zvukově se Utopia vznášela v oblacích.

Fossora je na tom opačně. Basklarinety vás táhnou k zemi, rytmy jsou špinavé, zablácené. Takže nejrychlejší způsob, jak popsat zvukovým inženýrům, co jsem od zvuku nové desky chtěla, bylo říct jim, že to bude „houbové album“ a oni to okamžitě chápali! Znamenalo to – udělejte to špinavé a těžké.

Podívejte se, jak bude vypadat vystoupení Björk v Praze.

Proč měla Fossora znít jako něco, co přichází z podzemí?

Protože to reflektovalo pocity, které jsem v té době zažívala: mohla jsem zůstat na Islandu a dělalo mě to šťastnou. Mohla jsem zapustit kořeny. Odpočívat. Proto mě začaly přitahovat basklarinety a beaty, které znějí, jako když noříte chodidla do bláta, jako kdybyste měli zakořenit.

Vaše matka byla environmentalistka. Vy se na přírodu zaměřujete umělecky. Jde si ale udržet optimismus s vědomím toho, že prožíváme klimatickou krizi?

Myslím, že nejlepší způsob, jak si udržet naději, je aktivismus. Alespoň něco děláte. Zrovna teď s přáteli organizujeme protest proti lovu velryb. Na Islandu je pořád jeden muž, který je loví. Je to dost směšné. Organizujeme akci před obchodem s deskami Bad Taste v Reykjavíku.

Letos je to třicet let, co vyšla vaše prvotina Debut. Jak na tu desku vzpomínáte?

Myslím hlavně na dobu strávenou v Londýně s Nellee Hooperem a Domem T. Když jsme nenahrávali, poflakovali jsme se kolem londýnských říčních kanálů, bylo to velmi šťastné období.

Vaše hudba s postupem let čím dál více překračovala hranice popu. Inklinujete teď více k experimentu?

Z mého pohledu byly mé desky vždycky stejně experimentální jako popové. Myslím, že lidé zapomínají, že na albu Debut byly skladby jako Aeroplane a na Post zase Headphones nebo Enjoy. Když je porovnáte s písněmi, jako jsou Fossora nebo Ovule, možná jsou ještě experimentálnější. Myslím ale, že když lidé vzpomínají na moje songy z devadesátých let, vybavují si spíš remixy. Které přitom na deskách nikdy nebyly.

Vaše nové desky provází často nové hudební fenomény, například gabber, který zní jako frenetický rytmus odněkud z hlubin Země. Je hudba, kterou nacházíte, pořád tak svěží a nová, jako byla kdysi?

Gabber byl ve skutečnosti nizozemský žánr z raných devadesátek a mě fascinovalo, jak ho teď techno producenti na Bali začali kombinovat se svým žánrem zvaným gamelan. Takže jsem pozvala Kasymina z indonéského kolektivu Gabber Modus Operandi, aby se stal součástí práce na mé desce a připojil se ke mně i na pódiu na koncertě v Tokiu.

Takže ano. V hudbě se vždycky děje něco vzrušujícího a snadno to najdete on-line. Tam venku je spousta neuvěřitelné energie.

Každé vaše album zní jako z jiné planety. Kde berete energii na to se neustále umělecky znovuvynalézat? A jak ten proces začíná?

Pro hudebníka je uspokojující, když se mu v hudbě opravdu podaří pojmenovat věci, které právě prožívá. Napsat skladbu o něčem, co jste cítili před lety nebo je to dávno pryč, je daleko náročnější.

Myslím, že více vyčerpávající než měnit se je zůstat stále stejný. Svět se mění. Příroda se mění. Naše těla se mění. A já se prostě snažím ten proces dokumentovat.