Akčňák z pražské tramvaje se topí v šedém průměru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ryan Gosling hraje v Gray Manovi super výkonného zabijáka, který pracuje pro CIA pod krycím jménem „Šestka“. Když se jej jedna postava ptá, jak k tomuto přízvisku přišel, v žertu odvětí, že „007 už bylo obsazené“. Stejná logika jako kdyby řídila celý film. Nesnaží se přijít s ničím vlastním, jen s nádechem rezignovanosti recykluje nápady z mnoha lepších akčních a špionážních thrillerů.

Stejně jako James Bond nebo Jason Bourne, také Gray Man vznikl podle knižní předlohy. Ze zatím devítidílné série Marka Greaneyho vyšly česky první dva díly. Protagonista nenáročného čtiva disponuje vražednými schopnostmi Chucka Norrise a vynalézavostí MacGyvera. Zničit jej nelze. Ačkoli mu jdou po krku bývalí parťáci i elitní nájemní vrazi z celého světa, z každé nebezpečné situace vyvázne živý.

Za největší úspěch filmového zpracování lze považovat fakt, že titulní hrdina oproti svému literárnímu předobrazu působí alespoň trochu lidsky. Ne snad zásluhou procítěného herectví Ryana Goslinga, který celý film tradičně odehraje se svou neměnnou resting bitch face, ale díky náznakům, že „Šestka“ má minulost a svědomí. Sice bez mrknutí oka zmasakruje kopu gangsterů a zdemoluje pár evropských velkoměst, ale po dětech nestřílí. Naopak je jejich kamarád a ochránce a trpělivě jim vysvětluje, proč si na paži nechal vytetovat jméno „Řeka, co tlačil balvan na kopec“.

Kvůli záchraně dívky, které před lety dělal au pair, se dokonce nezdráhá cestovat přes půlku světa. Letadlem, vlakem, autem i pražskou tramvají. Jeho anabázi mu zpestřují svalnatí ozbrojení muži, vesměs méně fotogeničtí než Ryan Gosling, kteří ho mají eliminovat. CIA už o jeho služby nestojí a po získání zašifrovaného disku s kompromitujícími materiály se z něj nadto stala nepohodlná osoba.

Zápletka poslepovaná z nejobehranějších klišé špionážních příběhů slouží hlavně jako záminka k zaměnitelným přestřelkám, honičkám a explozím. Role jsou od začátku rozdány přehledně. Víme, kdo je padouch, kdo hrdina a kdo byl do scénáře připsán jen kvůli větší pestrosti obsazení. K překvapivým odhalením a záměnám nedochází.

„Šedý muž“ se obvykle kouzelně přemístí z jednoho státu do jiného, třeba z Bangkoku do Rakouska, kde se na něj po chvíli houfně vrhnou najatí vrazi, kteří nikdy nemají problém jej na milimetr přesně lokalizovat. Stejný vzorec se bez nápadnějšího vývoje opakuje stále dokola. Není divu, že je hrdinovým oblíbencem zrovna nebohý Sisyfos.

Přestože ústřední postava není naprosto bezduchá, stále postrádá charisma Jamese Bonda, tajemství Jasona Bournea i cokoliv jiného, co by k ní připoutalo vaši pozornost a probudilo ve vás touhu koukat na ni v mnoha dalších dílech. Jen s kamennou tváří zabíjí lidi a pronáší špatně napsané repliky. Opožděná snaha dodat protagonistovi hloubku flashbacky z traumatického dětství by se pro svou nucenost lépe hodila do parodie typu Žhavých výstřelů.

U filmu, který přes dvousetmilionový rozpočet není scenáristicky o moc rafinovanější než akční béčko pro videodistribuci, vás tak nejspíš bude držet zejména zvědavost, jaká metropole nebo dopravní prostředek vyletí do luftu během další akční sekvence.

Samotná akce je však frustrující. Joe a Anthony Russo zjevně mají nakoukané všechny díly Johna Wicka i Mission: Impossible, jak napovídá práce s barevnými světly nebo jeden z použitých hudebních motivů, jenže střihová skladba jejich trikově přehlcených akčních scén je krajně nepřehledná. Často netušíte, kdo střílí odkud na koho. Absenci osobitějšího stylu a nápaditější choreografii zde stejně jako v jiných moderních akčních filmech nahrazuje ošklivý digitální look a nahodilé zapojování prudkých náletů dronem.

Akce je každopádně na vyšší řemeslné úrovni než v jiných algoritmických žánrovkách od Netflixu a filmu i pro jeho přímočaré vyprávění bez dlouhých mezizastávek nelze upřít dynamický spád. Fakt, že jedna atrakce v rychlém sledu a bez pečlivější gradace střídá další, je na druhou stranu po čase otupující. Jedno, zda věci vybuchují vysoko v oblacích nebo nedaleko divadla Járy Cimrmana.

Film, jehož štáb v tuzemsku vloni utratil přes 750 milionů korun, má pro české publikum nepřehlédnutelnou přidanou hodnotu. Pražské lokace zaskakují za Baku, Berlín i Vídeň, což, pravda, trochu oslabuje vzrušující pocit, že se děj po vzoru bondovek odehrává v řadě světových lokací. Jde však o skvělou hru na trénink pozornosti. Zvlášť během předčasného vrcholu filmu, akce, kdy Praha konečně hraje Prahu. Liduprázdná tramvaj, ve které Ryan Gosling sebevědomě kosí padouchy, se v ní skokově přemísťuje mezi Rudolfinem, Národní galerií a Náměstím Republiky.

Realizačně nepochybně pracná scéna, která by nevznikla bez přispění několika desítek českých kaskadérů, tak budí hlavně údiv a smích. Hladinu adrenalinu vám nezvedne. Film nabízející největší diváckou satisfakci, když nepředstírá důmyslnost a servíruje absurdně přepálenou CGI akci s herci osvětlovanými masivním ohňostrojem nebo romantickým východem slunce, je opravdu napsaný jako akční komedie. Bohužel tak z větší části není zrežírovaný a zpravidla nelze určit, zda je určitá scéna vtipná záměrně, nebo nedopatřením.

Tón vyprávění je stejně těkavý jako střih znemožňující nám vychutnat si přestřelky a pěstní souboje. Od karnevalové estetiky a ironického odstupu k domácímu násilí, trhání nehtů a vážně míněné obavě o zdraví teenagerky, kterou tvůrci cynicky vybavili kardiostimulátorem. Nemáme ale důvod být napnutí nebo se o někoho strachovat – postavy nepůsobí skutečně a situace jsou neustále odlehčovány jalovým vtipkováním.

Komediální potenciál scénáře nejlépe vytěžuje Chris Evans jako bezcharakterní padouch s pěstěným pornoknírkem a zálibou v šovinistických německých filozofech. Jeho komiksové přehrávání je agresivní připomínkou, že bratři Russoové dřív režírovali marvelovky. Rovnou ty nejvýdělečnější. Jejich dva díly Captaina Americy a Avengerů dohromady utržily skoro 7 miliard dolarů.

Také proto dostali od Netflixu volnou ruku a mohli pod jeho záštitou založit vlastní akční franšízu. Streamovací společnost pak do své nabídky získala titul, který vám bude moct vnutit, když dostanete chuť na bondovku. Obsazení tamilské hvězdy Dhanushe zřejmě navíc přinese spoustu nových předplatitelů v Indii, kde se Netflixu zatím nedaří prorazit. V následujících dnech pak můžeme čekat informaci o rekordním počtu zhlédnutí, nerozlišující, zda diváci u filmu nevěřícně kroutili hlavou dvě hodiny, nebo pět minut, a připravovaném pokračování.

Opravdu ale v éře, kdy jsou filmy vyráběny velkými technologickými společnostmi a připomínají produkty zkonstruované umělou inteligencí, nezáleží na kvalitě? Stačí vyrábět beztvaré deriváty, bez velké pompy je vypouštět do virtuálního prostoru a doufat, že získají zpět důvěru vašich akcionářů? Dle slábnoucí pozice Netflixu se nezdá, že by taková strategie fungovala. Natož že by fungovala lépe než tradiční uvádění blockbusterů v široké kinodistribuci.

Ačkoli Gray Man byl před svou online premiérou nasazen do cca čtyř stovek amerických kin (u velkofilmů jde běžně až o pětinásobek), nevzbudil ani zdaleka takový zájem jako filmy určené výhradně pro velké plátno, jejichž marketing navíc pracuje s postupným budováním očekávání. Filmoví fanoušci v těchto dnech na sociálních sítích mnohem živěji diskutují o novince Jordana Peelea Nope nebo dvojce Mimoňů. Oba filmy se v širším povědomí nejspíš i díky promyšlenější distribuci a přidruženým produktům udrží o mnoho týdnů déle než Gray Man, který vám z hlavy vyšumí dřív, než doběhnou čtvrthodinové závěrečné titulky.

Možná ale není rozhodující forma uvádění. Možná by prostě stačilo začít produkovat filmy, které nebudou vypadat jako domácí úkol, který jste před začátkem hodiny narychlo a bez hlubšího porozumění látce opsali od schopnějších spolužáků.