ADONXS: Kdyby Češi v Eurovizi bodovali jako v hokeji, vnímali by ji jinak

V roce 2021 devětadvacetiletý Adam Pavlovčin vystupující pod pseudonymem ADONXS zvítězil v Česko Slovenské SuperStar. Před účastí v talentové soutěži už měl za sebou studium hudby v Londýně a hraní s kapelou PACE. I proto měl ve srovnání s dřívějšími účastníky jasnou vizi, kam se chce ve své tvorbě vydat. V květnu se se svým sametovým basem a odvážnou vizuální sebeprezentací představí také v mezinárodním klání Eurovision Song Contest, jež se letos koná ve švýcarské Bazileji.

V rozhovoru vysvětluje, že Eurovize zdaleka není jen kýčovitou estrádou. „V popu je image přirozenou součástí umělecké identity. Pokud by z vás ale nevyzařovala žádná emoce, tak vám výstřednější oblečení stačit nebude,“ upozorňuje zpěvák, který vyrůstal na Slovensku, ale momentálně žije v Praze.

Scházíme se necelé čtyři měsíce před konáním Eurovize. Do jaké míry tě příprava na soutěž už teď zaměstnává?

Přípravy jsou v plném proudu. Rád soutěž s nadsázkou přirovnávám k prezidentské kampani. Momentálně se snažím získat co největší prostor v zahraničních médiích, protože v Eurovizi pro vás nakonec hlasují cizí země. Čeká mě hodně cestování, mám naplánované výstupy ve Španělsku, na Maltě nebo ve Švýcarsku, abych si v jiných státech vybudoval fankluby. A protože ještě není venku můj soutěžní song, trávím teď hodně času taky ve studiu. Pracujeme na videoklipu i všech doprovodných vizuálech.

Svou soutěžní píseň Kiss Kiss Goodbye se chystáš představit s příchodem jara a slibuješ, že bude drzá a nekompromisní. V jakém slova smyslu?

Drzý je myslím už její název. A nekompromisní bude asi v tom, že jsem přesně věděl, čeho bych na pódiu rád docílil. Chtěl jsem přijít s něčím, co bude mít obrovskou energii, a zároveň vyvolat silné emoce. Těžko se mi ale skladbu přiřazuje k jednomu žánru, popsal bych ji jako post-žánrovou power baladu, která dává prostor i pro tanec. Pořád si zachovává můj autorský rukopis, nesnaží se být za každou cenu líbivá, ale zároveň je myslím přizpůsobená charakteru Eurovize.

Debutovou desku Age of Adonxs jsi nazpíval kompletně v angličtině. V uplynulém roce jsi ale opakovaně zmiňoval, že teď píšeš nové písničky ve slovenštině. Předpokládám, že v Eurovizi se zase vrátíš k mezinárodně srozumitelnému jazyku…

Reprezentovat Česko s písničkou ve slovenštině by sice bylo zajímavé, ale ano, moje soutěžní skladba bude opět v angličtině. Dlouho nebylo jasné, jestli na Eurovizi pojedu. Proto jsem psal loni jak slovenské, tak anglické album. Anglické teď vzhledem k mé účasti dostane přednost a slovenské půjde do šuplíku. Uvidíme, jak dlouho tam zůstane.

Jak se z tvého pohledu psaní ve slovenštině a v angličtině liší?

Baví mě obojí. Mám ale pocit, že slovenština vám podobně jako čeština máloco odpustí. Všechno v ní vyznívá hodně napřímo, proto k ní musíte přistupovat o dost víc básnicky. Tím neříkám, že byste se v angličtině nemuseli snažit být poetičtí. Dovoluje vám nicméně používat i obraty, které by ve slovenštině a češtině zněly jako klišé nebo by působily kostrbatě. Různé jazyky zároveň vyžadují různou intonaci, různou polohu hlasu.

Eurovize je v Česku oproti jiným evropským státům pořád trochu vysmívaná. Řada lidí ji vnímá spíš jako kýčovitou estrádu než seriózní hudební soutěž. Čím si ten despekt vysvětluješ?

Myslím, že za to nesou velkou zodpovědnost lokální média. Často si totiž z celé soutěže vyberou jen největší bizáry a na nich pak obraz Eurovize staví. Každý rok se jí účastní minimálně osmatřicet zemí, mezi nimiž existují kulturní rozdíly. Může se tedy stát, že nám zástupci některých států budou připadat kuriózní. Eurovizi ale v minulosti vyhrála i taková jména jako ABBA, Måneskin, Duncan Laurence nebo Loreen. Pokud by jim domácí média věnovala dostatečný prostor, věřím, že by se pohled Čechů a Slováků na soutěž proměnil.

Druhá věc je, že jsme v minulých ročnících soutěže nebyli zas tak úspěšní. Nejdál se dostal Mikolas Josef, který skončil na šestém místě. Kdyby Česko v Eurovizi bodovalo jako v hokeji, měli by o ni lidé mnohem větší zájem. Přesto mám dojem, že se veřejné mínění pomalu posouvá. Záleží i na tom, jestli účastníci zůstávají nadále aktivní. V tom Eurovize funguje podobně jako SuperStar – pokud nic neděláte, tak nikoho nezajímáte.

I světově uznávání vítězové minulých kol, jako je například italská kapela Måneskin, zpravidla pracují s extravagantní sebeprezentací. Lze dle tebe v Eurovizi vůbec uspět bez výrazné image?

Proč ne? Zpěvák Duncan Laurence si třeba ve finále vystačil jen s klavírem a na sobě měl košili a sako. Vyhrál, aniž by své vystoupení postavil na extravaganci. Zásadní bylo, že působil autenticky. V popu jde samozřejmě image ruku v ruce s hudbou, představuje přirozenou součást umělecké identity. Každý ale může k sebeprezentaci přistupovat jinak. Jenom je důležité, aby obě složky fungovaly dohromady. Pokud by z vás nevyzařovala žádná emoce, tak vám výstřednější oblečení stačit nebude.

Z tvých vystoupení i videoklipů je zjevné, že je ti popová výstřednost blízká. Jsou pro tebe odvážnější kostýmy, doplňky nebo líčení klíčovým prostředkem sebevyjádření?

Určitě. Od začátku jsem se na pódiu snažil vytvořit svébytný emocionální i vizuální svět, fantazii, kterou bych mohl s publikem sdílet. Vybudoval jsem si alter ego, ve kterém jsem pořád sám sebou, jenom mám trochu extrovertnější nastavení než v civilním životě. Umělecká tvorba a vystupování mi umožňují objevovat další vrstvy mojí osobnosti.

Extravagantně ses oblékal, už když ses v roce 2021 účastnil Česko Slovenské SuperStar. V dřívějších ročnících televizní soutěže se přitom mužští zpěváci v takhle výrazných, androgynních outfitech tolik neobjevovali. Cítil jsi, že jdeš proti diváckým očekáváním?

Řekl jsem si, že se budu v SuperStar prezentovat úplně stejně jako na svých koncertech. Tehdy jsem se zrovna vrátil z Londýna, kde jsem vystupoval s kapelou PACE, a nechtěl jsem se napasovat do lokálních standardů, abych se publiku za každou cenu zalíbil. Na české poměry sice moje vizuální identita mohla působit nestandardně, ale rozhodně jsem si nepřipadal jako průkopník, který přišel bourat zažité stereotypy. Věřil jsem, že když budu dělat, co mě baví, bude to bavit i diváky u televizních obrazovek. Neměl jsem záruku, že to zafunguje, ale nakonec se to povedlo.

Přijde mi, jako bys měl už během soutěže jasno, kam se chceš ubírat. I deska Age of Adonxs, kterou jsi vydal jen rok po svém vítězství, měla jasně definovaný zvuk a vizuální styl. Pomohlo ti, že jsi šel do SuperStar až v šestadvaceti a ne jako teenager?

Rozhodně a pomohlo to nejen mně. I dalším účastníkům tehdejšího ročníku bylo kolem šestadvaceti, ať už mluvíme o Elizabeth Kopecké nebo Adamu Janotovi. Oproti soutěžícím minulých řad jsme většinou byli trochu vyspělejší, měli jsme už něco za sebou. Díky předchozím zkušenostem pak víte, kam chcete po soutěži směřovat, a neztrácíte čas tím, že byste se teprve hledali, což je nesmírně důležité. Úspěch v SuperStar vám dá příležitost, kterou buď využijete, anebo rychle vyprchá. Kdybych se jí zúčastnil o deset let dřív, určitě bych dnes tak daleko nebyl.

Do SuperStar ses přihlásil na základě pozvání od hledačů talentů, kteří tě ovšem přemluvili až na pátý pokus. Pochyboval jsi, jestli je pro tebe soutěž tím pravým?

Předně bych podotkl, že talent scouting je dnes v podobných soutěžích běžný. Česko a Slovensko jsou malé země a SuperStar tenkrát běžela dva roky po sobě, takže bylo náročnější ji zaplnit. Co se týče tvojí otázky, uvědomoval jsem si, že můžou být účastnici talentových soutěží v hudebním průmyslu vnímáni jako rychlokvašky. Zvlášť pokud se do ní přihlásí, aniž by se hudbě věnovali delší dobu. Pak se může zdát, že se do šoubyznysu snaží proniknout zkratkou.

Sám jsem proto SuperStar dřív nepřikládal takovou váhu. Zároveň jsem si ale říkal, že formát definují právě lidé, kteří si titul vítěze odnesou. Když budou dělat kvalitní hudbu, poroste pak i důvěryhodnost celé soutěže. Chtěl jsem si na ni vytvořit názor na základě vlastní zkušenosti a teď už se na ni dívám mnohem pozitivněji. Myslím, že jsem v tom krátkém, intenzivním období hodně vyrostl a šel bych do toho znovu.

Před soutěží jsi žil čtyři roky v Londýně, kde jsi studoval na Britském a irském institutu moderní hudby a při škole sis přivydělával jako barista, au pair nebo model. V čem tě zahraniční zkušenost posunula jako umělce a v čem jako člověka?

Londýn je město plné ohromných talentů a ambicí, které tě dokáže burcovat a motivovat. I tím, jak je drahé, rychlé a intenzivní. Díky tomu tam můžeš profesně i osobnostně vyrůst. Po profesní stránce mě posunula hlavně škola. Těch několik brigád mě zase naučilo, jak ve svém životě všechno zmanagovat. Přestěhoval jsem se tam v osmnácti, kdy člověk ještě pořád dospívá. Ty čtyři roky tak pro mě byly takovou zkouškou dospělosti.

Ve svých skladbách i doprovodných videoklipech se dotýkáš témat jako samota, přílišný individualismus, přehnané analyzování nebo nespokojenost s vlastním tělem. Má pro tebe tvorba terapeutický rozměr?

Někdy ano, záleží na mém momentálním rozpoložení. V některých obdobích pro mě hudba skutečně dokáže být medicínou a věřím, že když ji s ostatními sdílím, najde se aspoň pár lidí, pro které může mít podobně léčivé účinky jako pro mě. Často ale člověk nechce řešit smutek smutkem, nechce se v něm utápět a reaguje na něj naopak zábavnější a tanečnější tvorbou. V obou případech každopádně vycházím ze sebe, ze svých témat a zkušeností, což je myslím klíčové. Posluchači se na vás mohou lépe napojit, když je k sobě pustíte blíž.

Prolínání melancholie a hédonismu, o kterém mluvíš, je v současném popu poměrně trendy. Ukázkovým příkladem je zpěvačka Charli xcx, která na svém posledním albu dokáže být stejně tak zábavná, jako vážná.

Ano, na její desce brat najdeš i smutné, niterné texty, ale v dynamickém, klubovém hávu. Dua Lipa svou tvorbu zase popisuje jako „dance crying“ – v textech je sice melancholická, ale zvuk má taneční.

Tvůj pseudonym odkazuje k Adonisovu komplexu – duševnímu onemocnění, jež se projevuje nezdravou touhou po vypracované postavě a závislostí na cvičení. Upozornil jsi na něj ostatně i videoklipem k singlu Overthinker. Máš s ním osobní zkušenost?

Když jsem žil v Londýně, hodně jsem čerpal inspiraci ze scény drag queens. Bavila mě ta alter ega, díky kterým se z nejvíc zhroucených bytostí na pódiu stávaly sebevědomé, zábavné osobnosti. Chtěl jsem si vytvořit něco podobného a naschvál jsem si vybral postavu Adonise, která bývá často spojovaná s příliš velkou krásou, sebedůvěrou a muskulaturou. Sám jsem se tak v době svých hudebních začátků nevnímal. Řekl jsem si ale, že akronym mi k tomu dopomůže, že pak na pódiu budu takový, jaký si přeju.

Rozhodně za sebou ale nemám zkušenost, která by mě zatěžovala natolik, že bych ji musel řešit klinicky. Ani ze sebe nechci dělat oběť. Spíš ve své tvorbě nad spokojeností s vlastním tělem polemizuju. Zajímá mě téma mužské objektivizace, o které se myslím nediskutuje tak často jako o objektivizaci žen. V queer komunitě, kde se sám pohybuju, přitom bývá dost častá. Stejně tak k ní dneska můžou přispívat sociální sítě. Obsah, kterým tam sami sebe krmíme, má na náš sebeobraz velký vliv.

Zmiňoval jsi svou queer identitu. Jak se ti s homosexuální orientací vyrůstalo na Slovensku, které je vůči LGBT lidem ještě méně otevřené než Česko?

V době mého dospívání nebylo na Slovensku téma queer identity veřejně příliš komunikované, a když už se o něm mluvilo, tak hodně stereotypně. Ve zpravodajství i televizních seriálech byli queer lidé vykreslováni dost jednostranně a většinou negativně, až posměšně. V médiích jsem tak neviděl žádné vzory, se kterými bych se mohl identifikovat.

To se dnes myslím hodně mění. Queer teenageři jsou teď mnohem víc v kontaktu s vývojem v zahraničí, na sociálních sítích i Netflixu vidí lidi, s nimiž se můžou ztotožnit, a na základních nebo středních školách už tak klidně mohou zažívat první lásky. To se mě úplně netýkalo a zpětně je mi to malinko líto. Sám jsem měl coming out až v osmnácti. Kdybych přitom jako současná mladá generace už během dospívání viděl, že třeba v SuperStar vyhrál queer umělec, věřím, že bych si tím prošel o dost dřív.

Přál by sis, aby tě queer lidé z řad mladé generace vnímali jako vzor, se kterým se můžou ztotožnit?

Pokud jako veřejně známá osobnost, která s lidmi sdílí část svého soukromí, můžu někoho inspirovat nebo mu pomoct s tím, co zrovna řeší, tak budu jedině rád. Vnímám to jako přidanou hodnotu. Kdybych se ale v první řadě snažil být pro někoho idolem, tak to podle mě fungovat nebude. Nejdůležitější je, aby tvorba bavila mě samotného.

Od covidové pandemie žiješ v Praze, v Eurovizi budeš ostatně reprezentovat Česko. Cítíš se tu vzhledem k politické situaci svobodněji a bezpečněji než na Slovensku?

Rozhodně Česko vnímám jako zemi, která je politicky stabilnější, zakotvenější v Evropské unii a charakternější v tom, kdo ji řídí. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet po dalších volbách. Nemyslím si ale, že by Česko bylo schopné jít do takových extrémů, do jakých se pouští Ficova vláda. Na Slovensku se začíná radikalismus pomalu normalizovat, je to jako s tou pomalu vařenou žábou. Podmínky pro queer lidi se tam se současnou garniturou ještě zhoršují, vládnoucí politici téma využívají k získávaní bodů. Často ho naschvál vytahují, i když by nemuseli, a ještě víc tím společnost rozdělují.

Zůstáváš přesto optimistou a věříš, že se Slovensko politicky vzpamatuje?

Slovensko by potřebovalo překopat od základů. Momentálně jsme na chvostě všech žebříčků prosperity. Pokud se ke kormidlu dostanou šikovní lidé, mohlo by se to povést. Záleží, kdo zvítězí v dalších volbách. S počínáním současné vlády je spokojená těsná většina obyvatel, druhá polovina by si naopak přála změnu. Nějakou naději tedy máme.