Adele končí, něco nového začíná. Ženský pop smetla vlna „holek“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Bylo to úžasné, ale prostě si potřebuju odpočinout,“ vysvětlovala slavná zpěvačka publiku svého mnichovského koncertu, které čítalo osmdesát tisíc diváků. „Posledních sedm let si pro sebe buduji nový život. A teď ho chci žít.“ Poprvé o možnosti delší pauzy Adele promluvila v polovině července. Teď slíbila odehrát posledních deset koncertů. Pak nastane ticho.

Neohraničená pauza, ale ani konec jedné kariéry by nutně nemusel způsobit zemětřesení v celém hudebním žánru. Přesto se kolem Adele vyrojily hlasy, které upozorňují buď na nestabilitu tektonických desek popu, nebo tvrdí, že spolu s hudebním sabatiklem oblíbené zpěvačky možná končí celá éra. Místo div nastupuje „holčičí pop“.

„Zkuste uhádnout, kolik klavírních balad od ženských umělkyň dominovalo britským hitparádám v této dekádě?“ začíná svou úvahu o konci div hudební publicista deníku Guardian Jeffrey Ingold. „Jen jedna. Easy on Me od Adele. A to bylo skoro před třemi lety.“

Ingold tvrdí, že ženy stále dominují popu, ale doba, kdy nešlo uniknout epickým baladám od legendárních div s mocnými hlasy (které jsme my, prostí smrtelníci, nedokázali napodobit), je pomalu u konce. K potvrzení své teorie si Ingold zve editorku publikace Divas: Feminism and Fierceness from Pop to Hip-Hop (Divy: feminismus a dravost od popu k hip-hopu), Kristy Faircloughovou: „Divy se stávají kulturním reliktem. Zažíváme diva deficit.“

Svět už pár let pohlcuje „girly pop“. Zpěvačky, jejichž songy daleko častěji znějí, jako kdyby byly nahrány uprostřed neuklizených ložnic, víc se v nich mluví o každodennosti našich životů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a máme daleko větší šanci, že je zvládneme důstojně odzpívat na karaoke.

Teorie Ingolda a Faircloughové, proč mizí velké ženské vokály, působí propracovaně, i když zároveň poněkud překombinovaně. Domnívají se, že vlna civilnějších pop stars nabrala sílu už v létech, kdy v televizích po celém světě běžely soutěže jako X Factor a American Idol. Ty pomáhaly planetu přesvědčit, že ke slávě se může prozpívat i vaše sousedka. Jestli mají Ingold s Faircloughovou v něčem pravdu, je to fakt, že novodobé hvězdy většinou nenabízí hlas, který by uhranul celou planetu. I tady ale najdeme výjimky (a brzy bude o jedné z nich řeč). Reprezentantky girly popu důsledně budují perfektní online prezenci a musí mít nekonečný kulturní přehled, aby své texty mohly prošpikovávat mnohoznačnými referencemi.

Komu patřilo léto 2024, na jehož konci symbolicky uzavřela kariéru jedna z posledních popových div planety? Mohlo by se zdát, že Taylor Swift. Ale není to pravda. Ačkoli se o ní dlouho mluví jako o nejúspěšnější hudebnici světa a zároveň jako o zpěvačce, která se zásadní měrou podílela na znovuzrození trendu „popové holky odvedle“ (ano, nenáviděné přirovnání zaznělo i v této kulturní rubrice).

Swift letos vydala další z veleúspěšných alb, naráží ale na překážku svého vlastního úspěchu. Její recept na hity se začíná opakovat a místo překvapení u ní nastupuje pocit příliš známého –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a navíc dopředu perfektně propočítaného. Těsně po vydání letošní Tortured Poets Department, zaplavily internet videa s fanoušky horoucně diskutujícími o jednotlivých verších a o tom, které další celebrity se týkají. Pak je ale vystřídaly lamenty o nedostupných či zrušených koncertech nebo hypotézy o způsobech, jakým se Taylor Swift uměle drží na předních příčkách hitparád.

Například ta, že umělkyně a podnikatelka vydává speciální edice svých alb a singlů vždycky v době, kdy by ji teoreticky mohla ohrozit konkurence. Třeba Charli xcx, jejíž červnové album brat (česky spratek) se díky rychlé intervenci Swift probojovalo „jen“ na druhé místo britské hitparády.

Přesto –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zatímco Taylor několikrát obletěla planetu a odehrála nespočet obřích koncertů, Charli xcx se zdánlivě bez většího úsilí podařilo strhnout popkulturní zeitgeist na svou stranu. Dosvědčit to může i americká prezidentská kandidátka Kamala Harris, která se k odkazu brat přihlásila hned poté, co po Joeu Bidenovi převzala boj o Bílý dům.

Charli si stvořila hudební ekvivalent spratka. Na pozadí klubových aranží zpívá britská zpěvačka o večírcích na parketu i na záchodcích, o závisti, nejistotě i o čím dál hlasitěji tikajících biologických hodinách, které zpěvačce s dlouhodobě neuspokojivou hudební kariérou naznačují, že mít dítě ženu radikálně změní. Možná tohle je ten moment, který z ní udělá plnohodnotnou, spokojenou bytost. Není v tom žádná ironie. Internalizovaná mizogynie? Možná. Ale ironie rozhodně ne. A to i přes to, že nikdo v současném popu sám sebe nevidí s tak zábavným nadhledem jako právě Charli.

Možná, že víc než o civilnosti je v souvislosti se současnou superstar internetu potřeba mluvit o ambivalenci. Jak můžete uvažovat o dítěti a zároveň toužit po další party s trochou kokainu na záchodcích? Albu brat je jedno, že působí nekoherentně, nesmyslně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spratkovsky. Právě proto je tak osvobozující.

Charli xcx není jediná zpěvačka, která ovládla léto 2024. Vlnu nadšení (a nejen za oceánem) strhly také Američanky Chappell Roan a Sabrina Carpenter. Na první pohled nemají tři interpretky mnoho společného. Charli pouští klubové bangery, kdežto Chappell Roan miluje opulentní pop s nádechem osmdesátkového retra, který na pódiích doplňuje o pestrobarevné kostýmy, v nichž vypadá jako drag queen. Ostatně, sama o svém umění mluví jako o dragu a hlásí se k LGBTQ komunitě.

Na jednom z nejdojemnějších hitů své desky, Pink Pony Club, zpívá šestadvacetiletá umělkyně z chudých, konzervativních poměrů o tom, jak osvobozující je pro ni tančit v gay klubu uprostřed Hollywoodu. Právě tahle skladba znamenala průlom v kariéře čím dál populárnější zpěvačky s vokálem tak silným, že totálně boří stereotypy o nevýraznosti pokojíkových superstars.

Než nasadila image pestrobarevné královny, Chappell Roan své umění utápěla v melancholii a vzteku. V té době ještě zkoušela uspět v rodné Missouri –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „s temným, naštvaným popem, který byl vlastně dost nudný,“ popisovala své vlastní pokusy zpěvačka. Pak se přestěhovala do Los Angeles, na místa, o kterých její rodina tvrdila, že jsou semeništěm temnoty a satanismu. Zpěvačka s civilním jménem Kayleigh Amstutz se tu cítila jako doma a svou životní proměnu zaznamenala na loňské desce The Rise and Fall of the Midwest Princess.

Sabrina Carpenter zní v porovnání s oběma zmíněnými zpěvačkami nejvíc „genericky“. Jako produkt hudebního průmyslu, který nemá urazit. Její letošní hit Espresso je přesně ten typ songu, který člověk mnohokrát slyšel v kavárnách nebo plážových barech, než najednou přestal být bezbolestným hudebním pozadím a stal se srdcovkou milionů lidí.

Sabrina Carpenter na pozadí líbivých songů pracuje v textech s lechtivými dvojsmysly, nadsázkou a sebeshazujícím humorem. Lehkost jejích často připitomnělých veršů si člověk uvědomí hlavně ve chvíli, když slyší, jak se o podobné věci pokouší Taylor Swift nebo Katy Perry, zpěvačka, která kdysi stála na začátku vlny girly popu, ale dnes se spíš křečovitě snaží napodobit trendy.

Jestli mají všechny tři interpretky něco společného, je to jejich dlouhodobé outsiderství. Charli xcx, Chappell Roan i Sabrina Carpenter se v popu pohybují léta. Trochu tím popírají Ingoltovu teorii, že hvězdou se může stát každý. Charli xcx se o status superhvězdy více či méně pokouší už přes dekádu a své první songy vydala na portálu MySpace v roce 2008. Chappell Roan ještě loni koncertovala pro šest set lidí, letos v červenci už jí přestávaly stačit haly s kapacitou deset tisíc diváků.

K osmdesáti tisícům fanoušků loučících se s Adele to je zatím daleko. Právě pocit počátečního outsiderství ale lásku ke třem zpěvačkám posiluje, protože ve fanoušcích buduje dojem výlučnosti. Komu se podaří nabírat oddané posluchače, má vyhráno jen zdánlivě. Popularita není cool. Co je cool po ustupující vlně úspěchu? To tuší Céline Dion a jistě i Adele. Comeback.