355 metrů železa může jít k zemi. Proč to v nás vyvolává tolik smutku?

Vlastně o moc nejde. Dvě vysoké tyče, kolem nich změť ocelových lan. Trčí z krajiny u Českého Brodu, v polabské rovině jsou vidět na kilometry daleko. Určitě by se našla spousta lidí, kteří by řekli, že stožáry v Liblicích krajinu hyzdí a je dobře, že by měly jít k zemi.

„A kdo bude platit údržbu? Není to žádný architektonický skvost. Je to snad vedené jako památka?“ argumentovala nedávno jedna uživatelka Facebooku na možnou demolici vysílače, mimochodem nejvyšší „budovy“ v Česku. Důvody pro její zachování působí slaběji. Nejsou racionální, ale emotivní.

„Je to prostě taková dominanta. Podle čeho bychom se vraceli domů, kdyby tu nebyla?“ vysvětluje obyvatelka Liblic Irena Kuklová. Spolu s Ivanou Havlínovou se starají o místní Spolek přátel obce. Nad limonádou v kavárně u parkoviště s velkými obchody, které dnes najdete na kraji každého českého města, mi vyprávějí o tom, jak se snaží vysílač zachránit. Lidí, kteří si zamilovali dvě úzké ocelové přímky trčící ze země jako rybí kosti, je prý spousta. Místní starousedlíci, ale i lidé z různých koutů republiky. Přitahoval i paraglidisty, horolezce nebo urbexery, tedy výletníky po všem chátrajícím, tajemném a dobrodružném.

Nejhezčeji ale o vysílači mluví právě dvě dámy ze Spolku přátel obce Liblice. „My jsme pod tím vyrůstali,“ říká Irena Kuklová, „koupali jsme se v rybnících pod vysílačkami. Svítily do dálky, my se podle nich řídili a říkali: ‚A už jsme doma.‘ Nedokážeme si to tu bez nich představit.“

Na stolku kavárny se vrší fotografie, některé černobílé. „Chodívala jsem tam za mámou do práce,“ vzpomíná Irena a ukazuje obrázek usmívající se maminky stojící vysoko nad českobrodskou rovinou – podobně jako tu nedávno stáli zmiňovaní urbexeři.

Ivana Havlínová vytahuje působivé noční snímky, na kterých stožáry vysílače rudě svítí do tmy. Člověk má pocit, že se potkávají s hvězdami, že symbolizují něco nadpozemského. Nejspíš to umocňuje i padající kometa na obloze. Nebude to ale jenom tím. Ohromující je i ten pohled na technologii, která doslova převyšuje člověka.

„Když se podíváte dost zblízka, zjistíte, že každá krajina může být fascinující a každý objekt, ať už je z jakéhokoli materiálu, může být naplněn významem. Může vyprávět příběh, spustit emoci,“ myslí si britský spisovatel Gareth E. Rees, který dlouhodobě zkoumá místa, jež považujeme přinejlepším za zcela všední, anonymní a nudná. Parkoviště, sklady, dálnice, podchody nebo kruhové objezdy.

Rees pečlivě propátrává jejich mytologii, jako by šlo o starověké hrady. Tvrdí, že tato místa neoddělitelně patří k současnosti. My se je ale snažíme vymazat, protože máme pocit, že k nim nemáme žádný vztah. Místo toho si romantizujeme „to staré“.

V Británii má taková sentimentalita vlastní jméno – preindustriální Anglii se říká „Merrie Olde England“. Polní stezky, viktoriánské domky, prostě doba, kdy bylo všechno jednodušší, hezčí a lepší. Oproti staré dobré Anglii musí dráty elektrického vedení, zrůdné vysílače nebo stovky kilometrů dlouhé asfaltové dálnice reprezentovat cosi ošklivého a bezduchého.

Reese tvrdí, že jsme ve vztahu k věcem kolem sebe docela nesystematičtí. „S radostí přiznáme, že milujeme nějaký dům, že milujeme auto, ulici, město. Tak proč ne sloupy elektrického vedení?“

Ano, dokonce i sloupy elektrického vedení mohou být fascinující. Vzpomínám na atypické stožáry na zapomenuté silnici mezi Litomyšlí a Kozlovem. Svou morfologií připomínají Jedli nebo Soudek (ano, stožáry mají své názvosloví!), ale sloup je z betonu odlehčeného hexagonálními dutinami. Vypadají, jako kdyby je navrhovali ve vrcholném kubismu.

A co třeba pouliční lampy? Může je člověk mít rád? Jistě! Design novozámecké „sadovky“ (nebo také „talíře“, „remosky“, „koupaliště“) nebo ohnutého „velblouda“ provází životy Čechů desítky let. Že se pár lidem prosvítily hluboko do srdce, toho budiž důkazem třeba tato facebooková skupina fanoušků nebo tento sběratel pouličního osvětlení. Kdyby se všechny staré lampy z Elektrosvitu Nové Zámky naráz vyměnily, možná by se v zemi také zvedla vlna kolektivní lítosti.

Dokonce i k dálnici mají někteří lidé pozitivní vztah, přestože mediální prostor poslední týdny spíš plnilo rozčarování rapera Vladimíra 518, který se vydal na čtrnáctidenní pochod podél D1 a mluvil pak o skepsi z naší civilizace (mimochodem, podobný projekt před raperem absolvoval ještě Ondřej Vinš z pražské AVU).

Rees to vidí trochu jinak: civilizaci se snaží přijmout i s jejími neduhy. Fascinuje ho architektura britských motorestů, které se klenuly vysoko nad čtyřmi pruhy uhánějících automobilů a představovaly sebevědomou budoucnost lidstva. Vypráví dálniční mytologii, duchařské příběhy z míst ohraničených svodidly. Oceňuje umělecká díla (třeba fotografie slavného Martina Parra), jež by nemohla vzniknout nebýt stovky kilometrů dlouhých asfaltových pásů protínajících tu klidnou anglickou krajinu.

„Tady se M6 blíží ke Kendalu,“ píše Jen Orpin, britská malířka a expertka na banální okamžiky z každodenních cest autem po silnici, u jednoho ze svých obrazů. Je na něm dálnice za soumraku. „Pro Mikea znamená tohle místo víc, proto mě požádal, ať ho namaluji. Je to jeho krajina. Místo, kde už je skoro doma.“ Mike mluví o kusu dálnice stejně jako lidé z Liblic o svém vysílači.

A určitě bychom našli lidi, kteří podobně mluví o podchodech, o benzínových pumpách, jejichž neony září do tmy, o úzkorozchodných tratích neboli kolejkách (jak jim říká moje kamarádka fotografka). Všechny tyhle věci mají něco společného. Stvořil je člověk, působí nelidsky – a svou nepochopitelnou láskou k nim je dokážeme zase polidštit.

„Konec jedné éry,“ psal před pár dny na Twitter novinář Josef Kvasnička k videu, na kterém se k zemi hroutí vysílač na vlas stejný jako ten v Liblicích. Když jsem video uviděl, zatrnulo mi. Lekl jsem se, že o lásce liblických starousedlíků už píšu pozdě. Až po chvíli mi došlo, že k zemi nešel vysílač v Liblicích, ale v Topolné na Moravě.

„Pro místní a celé Slovácko je to den plný emocí,“ pokračoval Kvasnička, „vysílače byly 60 let dominantou krajiny.“ Je zajímavé, že dva identicky vypadající stožáry mohou v lidech vyvolat hluboké emoce, jako by šlo o naprosté unikáty. Možná je potká i stejný osud. Libličtí ale mají pořád trochu naděje, že jejich vysílač bude prohlášen za kulturní památku. Nebude to ale lehký proces.

„I přestože areál má nesporné technické hodnoty, je třeba je konkrétně definovat a především mít jistotu, že je bude možné i nadále uchovat. Zachování vysílací stanice po ukončení provozu bude totiž z hlediska údržby a ochrany extrémně náročné,“ říká Klára Veberová, tisková mluvčí Národního památkového ústavu.

O možnosti udělat z českobrodského vysílače památku uvažuje prý i Ministerstvo kultury a nebrání se mu ani dosavadní vlastník milované dominanty, společnost České radiokomunikace. Její tisková mluvčí se ale v telefonu vyjadřuje poněkud vágně. Demolice vysílače prý není prioritou, jsou otevření jednání. Víc se nedozvím. A v Topolné už existuje důkaz, že vyjednat se nakonec nemusí vůbec nic.

O vysílač se nedávno zajímali i další politici. „Analogové rozhlasové vysílání může být efektivním záložním řešením pro komunikaci mezi státem a občany v případě mimořádné bezpečnostní situace,“ konstatoval letos v květnu výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu s tím, že by bylo vhodné vysílače v zemi zachovat, vždyť nepřítel je za humny. K datu usnesení výboru stálo v Česku devět vysílačů. Dnes je jich osm.

Podle nejčerstvějších zpráv ze 3. srpna to vypadá, že České radiokomunikace nechají Liblice stát ještě rok. Radovat se by bylo ale předčasné.

Tento článek ale nemá být o tom, jestli je vysílač v Liblicích potřeba zachovat. Argumenty, že jeho údržba by stála spoustu peněz, jsou logické. Jistě je potřeba „mít v tom systém“. Kdybychom uchovávali všechno, k čemu má někdo vztah, brzy budeme trpět sběratelskou nemocí.

Na druhou stranu láska k věcem, které nikdy neměly lahodit oku, u kterých nikdo nepředpokládal, že si k nim vytvoříme pevné pouto, ta je zajímavá. Bylo by dobré se jí podívat na kloub.

Zastavujeme u opuštěného areálu. Za plotem leží na zemi zbytky jakési kovové konstrukce, prý památka po prvním vysílači (Liblice A), který tu stál od třicátých let minulého století až do roku 2004. I ten zůstal v něčí paměti. „Můj praděda na vysílači pracoval. Mám po něm dvoustránkovou vzpomínku na události, které tam zažil v květnu 1945.“ Při představě, kolik obyčejných věcí nese paměť člověka, se mi trochu točí hlava.

Loučím se s Irenou a Ivanou a vyrážím až k patě stavby, kterou jsem tak často fascinovaně pozoroval z okna vlaku. Zblízka je ještě hezčí, tajuplnější.

Stožáry drží důmyslná síť ocelových lan, která se od země napínají až do závratné třísetmetrové výšky. Celé to působí lehce, což umocňuje i okolní ticho. Slyšet je jen cvrkot brouků. Na louce kolem stožárů jsou rozmístěné kovové branky protkané kabely, zvláštní lapače snů. Vypadá to tu jako tajná laboratoř na chytání blesků nebo cosi zcela mimozemského.

Jako by nebylo dost fascinující, že díky téhle stavbě mohly i babičky z pohraničí poslouchat rozhlas na středně krátkých vlnách.