Článek
Když na jaře 2017 prohlásil Miloš Zeman, že sedm ráno je „zatraceně noční doba“ a že v té době „normální lidé“ ještě spí, dočkal se kritiky. A oprávněně. Průzkum ze stejného roku zjistil, že před sedmou ráno vstávají dvě třetiny Čechů, kteří chodí do práce. Těžko tedy o tolika lidech říkat, že jsou nenormální.
Bralo se to jako další vítaná možnost zkritizovat politika, který je navzdory levicovým proklamacím ve skutečnosti elitářem, navíc lenošivým.
Jenže všechno má svůj kontext a platí to i pro výrok Miloše Zemana. Kritizoval tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku, že svolal poradu do Strakovy akademie už na zmíněnou sedmou hodinu ranní.
Na Úřadu vlády to ostatně nebyla žádná novinka, brzy ráno se tu jednávalo i za Vladimíra Špidly. Mimochodem dalšího politika, který Zemanovi ležel v žaludku.
Prezidentův výsměch lidem, kteří brzy vstávají, byl autentický, nepochybně posílený i tím, že jeho nejoblíbenější politik Winston Churchill si na ranní porady taky nepotrpěl. Jak je známo, nevstával nikdy před osmou, v pozdějším věku běžně až kolem desáté. Mocně snídal, dojídal maso od večeře a často k němu popíjel bílé víno. Během dopolední práce si pak „rovnal“ žaludek sklenkou vody s whisky.
Ovšem pozor, jestliže ještě v roce 2017 školil prezident vládu o správném denním rytmu, téhož roku na podzim si to už odpustil. Ve Strakovce se objevil nový nájemník, opět s vášní pro časné vstávání a brzké porady. Tu první těsně před Vánoci svolal dokonce na půl sedmou. Zeman se však neozval, protože s Andrejem Babišem byl zadobře.
Pro druhého nejbohatšího muže v zemi je časný budíček symbolem pracovitosti, nezdolnosti a energie. Kdo brzo ráno vyskočí z postele, nemůže být špatný člověk, jako by si myslel Babiš. Což se potvrdilo před pár týdny, když obhajoval ministra Karla Havlíčka: nemůže ho odvolat, je s ním spokojený, vstává přece ještě dřív než on. O půl hodiny! „Myslím, že ve čtvrt na pět,“ řekl Babiš.
Kde se vzalo to přesvědčení, že lidé, kteří málo spí, anebo aspoň brzo vstávají, jsou nějak lepší než ti ostatní? Že kdo vyskočí z postele za kuropění, to chce někam v životě dotáhnout, zatímco ten, co se v posteli válí až do božího dne, je lehkoživka a netáhlo?
A máme pro to nějakou oporu ve faktech?
Částečně hledejme odpověď v národní tradici. Ideologie ranního ptáčete je v nás zakořeněná i díky pohádkám, v nichž dělný lid vždycky vstával s prvním kokrháním, zatímco boháči lenošili v posteli. Ranní disciplínu podpořila i rakousko-uherská mentalita, a jestli si z ní komunisté něco oblíbili, tak to bylo tohle. Ponocování je spojeno s životním stylem intelektuálů. V nočním šeru člověka napadají podivné, někdy i nebezpečné myšlenky. Kdežto v pět ráno se probouzíme vesele a s budovatelským odhodláním.
To vše kupodivu přetrvalo dodnes. Třicet let diskutujeme o tom, že je zbytečné, aby se v nemocnicích pacienti budili před šestou, a stále se to děje. Naše děti chodí do školy až na výjimky od osmi. Dřív škola nikde v Evropě nezačíná.
Není to samozřejmě nějaká česká nebo středoevropská specialita. „Vstávat před rozedněním je chvályhodné. Je to zdravý zvyk,“ psal už Aristoteles. Začátek dne má pro lidi spirituální, až mystickou důležitost. Být u něj, vzhůru a s bystrými smysly, má důležitost ve většině náboženství. A celkem logicky to vedle k tomu, co v pragmatické a racionální době vlastně nedává smysl. Že něčemu tak praktickému, jako je doba probuzení, přikládáme morální význam.
Harvard Business Review zveřejnil v devadesátých letech výsledky průzkumu mezi HR manažery, z nějž vyplynulo, že když se mají rozhodnout mezi dvěma srovnatelnými uchazeči o pracovní místo, dají přednost tomu, kdo se označí za „ranní ptáče“, nikoli za „sovu“.
A jestliže jsem o pár odstavců výš obvinil z podpory ranního vstávání komunisty, je třeba poctivě přiznat, že stejnou aureolu má toto počínání i v kapitalismu. Jestli něco spojuje nejbohatší lidi světa, pak to, že většina z nich vstává brzy ráno.
Před šestou vstávají lidé jako Richard Branson, zakladatel Twitteru Jack Dorsey, šéfové a šéfky firem AOL, Pepsico či General Electric. A taky například Michelle Obamová. Donald Trump taky píše obvykle své první tweety už před šestou.
Nekorunovaným králem ranních ptáčat je šéf Applu Tim Cook. Jak znovu zaznělo v profilu, který před pár dny zveřejnil Wall Street Journal, je na nohou denně před čtvrtou ráno! Nejméně o čtvrt hodiny dřív než ministr Havlíček a skoro o hodinu dřív než premiér Babiš! Možná to je ten pravý důvod, proč ani rok a půl poté, co nám (po schůzce s Cookem) Andrej Babiš slíbil „Apple Store na Staromáku“, obchod v Česku stále nemáme.
Jistě je pár výjimek. Za úspěšné lidi, kteří si rádi aspoň trochu přispí, jsou považováni mimo jiné zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg či investor Warren Buffett. Ale u nich se to spíš bere jako jakási úchylka nebo výjimka potvrzující pravidlo.
Takže znovu, kde se tohle přesvědčení vzalo? Psychologové říkají, že je částečně pochopitelné i racionálně. Brzo vstávat je nepříjemné. Jak všichni víme, vyžaduje to určité odhodlání a disciplínu. Takže lidé, kteří to pravidelně podstupují, mohou podobné kvality prokázat i jinde.
Což ovšem platí zejména pro lidi, kterým časné vstávání činí problémy. Od nich je to důkaz silné vůle. Ale co ti, kteří z postele vyskočí za rozbřesku čilí a čerství? Existují vůbec?
Bere se jako fakt, že se dělíme na již zmíněné „sovy“ a „skřivany“. Ale mnoho nevíme o tom, nakolik je to dáno opravdu jakýmsi vnitřním nastavením (řekněme geneticky), a nakolik je to vynuceno okolnostmi. Když někdo třicet let pracuje v továrně, kde šichta začíná v sedm ráno, nezbude mu asi nic jiného než se stát „skřivanem“.
Ranními ptáčaty se před více než dvaceti lety začal intenzivně zabývat americký neurolog s českým příjmením Louis Ptáček. Konkrétně zkoumal lidi, kteří chodí spát kolem osmé večer a vstávají ráno před půl pátou. Dokonce tento syndrom popsal a pojmenoval. Zjistil, že se objevuje často v rodinách i mezi přímými potomky. V roce 2001 pak se svým týmem objevil a popsal genetickou mutaci, která je za to pravděpodobně odpovědná.
Ptáček i mnozí jeho kolegové zmiňují, že někteří lidé žijící s tímto syndromem to vnímají jako poruchu, či dokonce nemoc. Večer to vede k „nespolečenskému“ chování (chodí brzo spát a tráví méně času s ostatními), ráno pak nevědí, co dělat. A naopak část lidí to zase bere jako výhodu. Z nich se pak pravděpodobně rekrutují světoví dolaroví miliardáři a ministři Babišovy vlády.
Syndrom má ovšem odhadem pouze jeden člověk ze 300. Co ti ostatní? Trpí pod diktaturou ranních ptáčat a prostě si zvyknou? A je to praktické?
Ideologii časného vstávání podporuje řada průzkumů, které ukazují, že „skřivani“ trpí méně depresemi a mají menší pravděpodobnost, že budou závislí na kouření, alkoholu nebo drogách.
Na druhou stranu, s trochou úsilí najdete i studie, které ukazují, že „sovy“ jsou kreativnější a mají o něco vyšší IQ v porovnání s průměrem populace.
Pokud vám lékaři plánují operaci nebo jiný zákrok, přejte si, aby to bylo ráno, nebo aspoň dopoledne. Data celkem konzistentně ukazují, že lékařské úkony mají o poznání lepší úspěšnost v době do oběda. Jedna americká studie zase naznačila, že soudci, kteří u delikventů rozhodují o uvalení vazby, souhlasí s propuštěním na kauci s větší pravděpodobností opět dopoledne.
Je to solidní věda? Těžko říct. Spíš platí starý známý fakt, že vědeckou studii najdete o čemkoli, stačí jen pečlivě hledat.
Česko teď každopádně řídí ranní směna. A nám zbývá najít odpověď na jedinou otázku: je to parta nevyspalých šílenců, kteří nás dostanou do neštěstí, anebo tým motivovaných a optimistických lidí, kteří nám v paprscích vycházejícího slunce zajistí prosperitu?
Odpovězte si prosím sami. A pokud možno se na to vyspěte.
