Kubánské drama po 20 letech. Jak se dva Češi stali Castrovými vězni

Aktuální spory ohledně budoucnosti České televize vyvolávají vzpomínky na krizi přesně před 20 lety. Tehdy se část novinářů veřejnoprávního média vzbouřila proti nově instalovanému managementu v čele s Jiřím Hodačem, a to kvůli jeho údajnému napojení na tehdejší mocenský duopol ČSSD-ODS.

Během vánočních svátků v roce 2000 se konflikt o nezávislost televize rozhořel do té míry, že se vzdorující redaktoři, kteří odmítli převzít výpovědi, „zabarikádovali“ ve zpravodajském velíně. Hrozilo, že budou ostrahou násilně vyvedeni. Na jejich podporu tehdy dorazila i skupina opozičních politiků. Se vzbouřenci dokonce v budově přenocovali. Byl mezi nimi i tehdejší poslanec za Unii svobody Ivan Pilip.

Zatímco televizní krize v Praze pokračovala až do února následujícího roku, pro tohoto muže, který byl v devadesátých letech ministrem školství a potom financí, se celý příběh brzy překlopil do jiného ostře sledovaného dramatu. Odehrálo se ale na opačném konci světa. Na komunisty ovládané Kubě. Celá kauza se nakonec dostala na přední stránky světových deníků.

Spolu s kolegou Janem Bubeníkem se totiž Ivan Pilip na téměř měsíc stal vězněm kubánského totalitního režimu. Za akci na podporu tamních disidentů, uskutečněnou v rámci programu americké nevládní organizace Freedom House, jim hrozilo až 20 let vězení.

Po dvou dekádách Ivan Pilip pro Seznam Zprávy vzpomíná, že na Kubu původně ani letět neměl. Byl tam totiž v rámci programu Freedom House už v roce 1999, a to s bývalým politikem Pavlem Bratinkou. I tehdy šlo o podporu kubánských bojovníků za svobodu, domů se napoprvé vrátili bez újmy.

„Někdy v říjnu 2000 jsem organizátorům na další cestu doporučil Honzu Bubeníka. Pak ale nastal problém, protože alespoň jeden z dvojice musel mluvit španělsky a nedařilo se nikoho k Honzovi, který španělsky nemluví, sehnat. Protože se blížily novoroční prázdniny, včetně těch parlamentních, nabídl jsem nakonec, že bych tedy jel s ním,“ uvádí Pilip, jak zažil kubánské repete.

Televizní krize přišla nečekaně a neplánovaně, a v tu chvíli už by bylo podle něj složité odmítnout a znemožnit tím celou cestu. „Netěšilo mne to. Na jednáních o řešení televizní krize jsem se podílel až do odjezdu, ale pak jsem odletěl s tím, že budu za dva týdny zpět a znovu se do situace v Praze zapojím,“ pokračuje někdejší politik.

Odletět měl původně už 3. ledna, ale kvůli dění v ČT nakonec odcestoval později. Chtěl totiž ještě stihnout mimořádné zasedání Sněmovny.

Jan Bubeník tudíž letěl po vlastní ose napřed. Setkali se až v New Yorku, kde měli také schůzku i s lidmi z Freedom House.

Odtud poté směřovali letadlem do Havany s mezipřistáním v Miami na Floridě, kde navštívili Bubeníkova strýce. Na „ostrov svobody“ dorazili 8. ledna. První dny si užili jako běžní turisté, navštívili třeba známé kubánské letovisko Varadero. Potom se ale už snažili nepozorovaně kontaktovat místní bojovníky za lidská práva. Měli pro ně i některé informační materiály, vezli též léky.

Avšak 12. ledna byla česká dvojice zatčena policií, a to v provinčním městě Ciego de Avila. Předtím se tam setkala s dvěma místními disidenty.

Po úvodních procedurách byli Pilip s Bubeníkem převezeni do 420 kilometrů vzdáleného havanského vězení pro imigranty. Po několika nocích se jim zdálo, že nepříjemná událost skončí jen vyhoštěním. To se nestalo. 15. ledna byli převezeni do káznice Villa Marista určené pro politické vězně. A začalo přituhovat.

„Pro mě to bylo, jako kdybych se po deseti letech svobody zase vrátil do totality,“ vybavuje si Jan Bubeník, který byl v roce 1989 jedním z čelních představitelů českého studentského hnutí během sametové revoluce. Než odletěl na Kubu, pracoval v Praze pro poradenskou firmu Korn/Ferry International.

„Bylo to těžké, první dny nebylo zřejmé, zda venku vůbec někdo ví, co se s námi stalo. Vy netušíte, zda vám někdo přijde na pomoc, a začnete přemýšlet o úplně jiných věcech, než o jakých běžně přemýšlíte. Víte přitom moc dobře, čeho je totalita schopna. Neustále to na vás vyskakuje a vy se to snažíte zahnat, vytěsnit ze své mysli, ale v některých momentech, když vám třeba úmyslně způsobují spánkovou deprivaci, nebo když na vás hodinu v kuse řvou ve výslechové místnosti, se černé myšlenky zahánějí o dost hůř,“ dokresluje pro Seznam Zprávy Bubeník své tehdejší rozpoložení.

Kubánský stranický deník Granma v polovině ledna označil oba Čechy za špiony v žoldu USA, aniž by to něčím doložil. Pilip s Bubeníkem byli obviněni, že vyvíjeli činnost proti bezpečnosti státu za účelem povstání. Kauza začala plnit přední stránky novin po celém světě, přirozeně včetně českých.

Domácí diplomacie hledala spojence v Evropě i v zámoří. K propuštění obou vězňů vyzvala třeba tehdejší předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontainová, také americké či německé ministerstvo zahraničí.

To ale izolovaní vězni nemohli tušit. Že naději konečně svítá, oba muži dovodili hlavně z toho, že za nimi na Kubu dorazili jejich blízcí: manželka Ivana Pilipa Lucie a bratr Jana Bubeníka Martin. Jejich návštěvy byly psychickou vzpruhou.

Dopis Fidelu Castrovi s prosbou o „velkorysé gesto“ poslal na Kubu polistopadový vicepremiér Valtr Komárek, jenž byl v 60. letech poradcem legendárního revolucionáře Ernesta Che Guevary.

Do Havany se na konci ledna rozhodl osobně vypravit předseda českého Senátu Petr Pithart, který si předtím s Fidelem Castrem vyměnil i dopisy. V kubánské metropoli Pithart v následujícím týdnu jednal s mnoha místními politiky a také on Bubeníka s Pilipem opakovaně navštívil.

Právě Pithartův příjezd patrně znamenal zlom v kauze. Po několika dnech svízelného jednání, když už se zdálo, že šéf českého Senátu odjede s nepořízenou, byl 3. února konečně všemocným vládcem Castrem pozván na jednání. Společný oběd s prvním mužem Kuby se nakonec protáhl na šest hodin.

„Měli jsme velké štěstí, že Petr Pithart do toho šel s velkým osobním nasazením. Nebylo jistě snadné přesvědčit Castra, že naše další zadržování je i pro něj nevýhodné. Snažilo se nám tehdy pomoci hodně lidí, ale bez Petra Pitharta by to propuštění bylo asi velmi svízelné,“ připouští Jan Bubeník.

Petr Pithart hned po schůzce s Castrem nastoupil do letadla a druhý den se vrátil do Prahy s přesvědčením, že oba vězni budou skutečně propuštěni. Přes některé skeptické názory na domácí politické scéně se tak 6. února opravdu stalo. Tou dobou v Česku několikatýdenní televizní krize právě dohasínala. Z rozhodnutí poslanců byl tři dny poté do ČT dosazen nový prozatímní ředitel Jiří Balvín.

Dvojice vězňů ale musela nejdříve na Kubě přiznat, že porušila tamní zákony, byť nevědomky, a omluvit se kubánskému lidu. A také doznat spolupráci s americkou Freedom House.

„Zkušenost s totalitním systémem pro mne nebyla nová. Nicméně až ve vězení si bylo možné naplno uvědomit, jakou moc takový systém má a jak absurdní je společnost, ve které o spravedlnosti nerozhodují zákony, ale jediný člověk. Celou dobu totiž nebylo pochyb o tom, že situaci nakonec vyřeší Fidel Castro a případné soudy udělají pouze to, co bude chtít on sám, nebo co zavolají z jeho sekretariátu,“ soudí dnes o celé situaci Ivan Pilip.

Opakované naléhání, aby se doznali ke spolupráci s Freedom House, byla podle něj ze strany Kubánců spíše propagandistická hra, protože sami komunisté už potřebovali z ostře sledovaného případu vybruslit.

„Dodnes jsem přesvědčen, že k zatčení došlo z nadměrné píle místních tajných policistů ve městě Ciego de Avila. Za normálních okolností by nás byli po dvou dnech vyhostili,“ je si jistý Pilip.

Další vývoj podle něj do značné míry ovlivnila skutečnost, že samotný Fidel Castro se o uvěznění měl dozvědět až ex post, na základě zpráv z emigrantského Rádia Martí. A také to, že o dva měsíce později se měla v Havaně konat konference Meziparlamentní unie (setkání poslanců z celého světa).

„Proto bylo pro režim důležité získat něco, co by jeho postup alespoň částečně ospravedlnilo, jakkoli je přiznání ke spolupráci s Freedom House - významnou organizací na ochranu lidských práv - v tomto směru poněkud paradoxní ‚zločin‘,“ poznamenává Pilip.

Na Kubě exministr školství a financí od té doby už nikdy nebyl, ale na poli ochrany lidských práv se v latinskoamerickém světě angažuje i dnes. Klidným jej nenechává situace třeba ve Venezuele, která je na tom teď podobně jako Kuba, nedaří se jí vymanit ze spárů novodobého diktátora Nicoláse Madura.

Občas při těchto aktivitách problikávají i staré vzpomínky na dny strávené za kubánskými mřížemi. „Před několika měsíci mne v Nikaragui po příletu na půl hodiny zadržela imigrační policie a byl jsem varován, že pokud se zúčastním akcí pořádaných opozicí, budu ihned vyhoštěn. Ale vážnější problémy jsme už neměli nikdy, byť třeba do Venezuely už nikdo z nás z bezpečnostních důvodů řadu let nejel,“ podotýká Ivan Pilip.

Protože jednou z jeho zálib je hispanistika a iberoamerikanistika, považuje někdejší politik svou orientaci na Latinskou Ameriku za veskrze logickou. Této oblasti a tamní politické a lidskoprávní situaci se věnuje už řadu let. Hlavně v rámci nadace CASLA, která se právě na Latinskou Ameriku zaměřuje. Sídlí v Praze a působí v ní mimo jiné Tamara Sujú, což je venezuelská advokátka a lidskoprávní aktivistka, která v Česku získala politický azyl.

„Organizujeme sbírání dokumentů o porušování lidských práv, pořádáme setkání pro mladé lidi z těchto zemí, zúčastňujeme se jako pozorovatelé voleb,“ popisuje Pilip aktivity.

Smutní jsou oba dva účastníci dvacet let staré mise z toho, že na karibském ostrově se ani po dvaceti letech režim nezměnil. Fidel Castro je sice už čtyři roky po smrti, funkci prezidenta v roce 2018 dobrovolně opustil i jeho bratr Raúl, v základech ale vše zůstává při starém.

„V životě bych si netipl, že ten režim takto dlouho přežije, já jsem tehdy na Kubě dával tamnímu bolševikovi maximálně rok nebo dva,“ podotýká s trpkým úsměvem Jan Bubeník. Cesty ale ani po letech nelituje, byť původní záměr zkrachoval.

„Souhlasím s Václavem Havlem, že naděje není jistota, že něco nějak dopadne, ale že má vůbec smysl se o to pokoušet. Tak jako pro naše disidenty bylo důležité vědět, že nejsou sami, že na ně svobodný svět nezapomíná, tak je to i dnes stále důležité i pro mnoho lidí v jiných zemích. Stačí jim často jen ujištění, že nejsou blázni, když se vzpírají nelidskému režimu,“ nepochybuje o významu podpory Jan Bubeník, který se teď živí jako „lovec mozků“ (pomáhá firmám hledat vhodné adepty do manažerských pozic).

I Ivan Pilip mluví o dluhu, který máme vůči těm, již u nás před rokem 1989 pomáhali udržovat ducha odporu a připravovat cestu ke změnám.

Celý kubánský příběh, který se odehrál na pozadí televizní krize, nedlouho po návratu obou hlavních aktérů detailně zachytil novinář Pavel Matocha. Ve své knize Castrovi vězni, která obsahuje výpovědi Bubeníka, Pilipa, Pitharta a dalších, píše i on o letech marného čekání Kubánců na svobodu a demokracii.

Sám autor je nově předsedou Rady České televize a mnozí komentátoři v něm vidí jednoho z viníků nové bouře kolem veřejnoprávního média, muže, který těží z podpory nynějších mocných a svým konáním ohrožuje nezávislost ČT.

A tak oba „Castrovi vězni“ v tom spatřují jistý absurdní a pro ně osobně i poněkud hořký dovětek dvacet let staré story.