Článek
Všechno začalo na začátku září, kdy jsme zveřejnili příběh Jany Ulrychové z Děčína. Ta porodila v prosinci 1970 holčičku, kterou poté umístili do inkubátoru a dva dny nato matce oznámili, že novorozeně zemřelo. Nemocnice jí sdělila, že se o vše postará a zajistí pohřeb.
Až po 46 letech se při náhodném rozhovoru se zdravotní sestrou Jana Ulrychová dozvěděla, že nemocnice těla nikdy nepochovávaly. Že to ani ze zákona nesměly. O ostatky se musí postarat rodina. A pokud není, pohřeb zařizuje obec. Pustila se do pátrání a zjistila další nesrovnalosti, které ji vedou k přesvědčení, že dcerka možná žije. Jen u jiné rodiny a pod jinou identitou.
Podrobněji jsme se příběhu věnovali v této zprávě.
Poté, co jsme s Janou Ulrychovou natáčeli, se na redakci začaly obracet další a další rodiny. S podobnými příběhy. V porodnici matku a dítě izolovaly, pak se žena dozvěděla, že novorozeně nežije a že se špitál o vše postará.
Tyto rodiny – některé až po letech, některé už tehdy – také narážely na nejrůznější nesrovnalosti, které v nich vzbudily podezření, že dítě přežilo, ale někdo je ukradl. Že se tu za komunistického režimu obchodovalo s novorozenci. Konkrétní důkazy i viníci chybí, někteří protagonisté už jsou po smrti. Nepřímé důkazy však tvoří logický řetězec.
Vydali jsme se po stopách těchto příběhů. A vznikl speciál, který si můžete pustit v úvodním videu.
Své svědectví se rozhodla zveřejnit například Pavla Váňová z Prahy. V lednu 1971 porodila v pražské porodnici u Apolináře synka. I jí po několika dnech oznámili, že zemřel a nemocnice se o vše postará. Tělíčko rodině odmítli ukázat, přestože na tom trvala, údajně bylo zpopelněno při tzv. společné kremaci.
Podezřelý způsob pohřbu je další věc, která různé případy spojuje. Jednou pozůstalým tvrdili, že dítě pohřbili v jedné rakvi s někým dospělým, jindy, že bylo zpopelněno s amputovanými končetinami.
To ale vylučuje jak hrobník děčínského hřbitova, který už otvíral víc než tisíc hrobů a nikdy dvě těla v jedné rakvi neobjevil, tak bývalý ředitel pražského Pohřebního ústavu Julius Mlčoch: „Co jsem se bavil s kolegy, kteří v té době pracovali, nemají povědomí, že by něco takového tady probíhalo.“
Paní Šenkyříková z Prahy se nám také ozvala po prvních reportážích. Vzpomíná, že její rodiče celá léta tvrdili: „Tvoje sestra, která údajně zemřela v roce 1980 na Bulovce, žije určitě v Německu.“
Mimochodem podobné podezření na kupčení s dětmi zveřejnila nedávno německá televize SAT 1. Tamní novináři zrekonstruovali případ, který se měl rovněž odehrát v bývalém východním bloku, v NDR, konkrétně v Lipsku. Přičemž tamní příběh má velmi podobný rukopis jako ty československé. Detailněji v této zprávě:
Šenkyříkovým tělíčko kojence rovněž neukázali, přestože o to usilovali. I jim řekli, že ho pohřbí spolu s jinou osobou. Do smrti věřili, že vypátrají, jak to vlastně se smrtí dcerky bylo a že třeba dodnes někde žije. To je ostatně milosrdná vidina všech podobně postižených.
Redakce Seznam Zpráv oslovila Ústav pro studium totalitních režimů, jestli existují nějaké záznamy o akcích ohledně organizovaného prodeje děti do zahraničí. „Podle mého názoru je velmi nepravděpodobné, že by státní úřady organizovaly něco jako prodej novorozených dětí. Určitě jsem nikde na známky něčeho podobně systematického nenarazil,“ uvedl historik Libor Svoboda. „Nevylučuji ale individuální kriminální činy, nebo například v oblasti veřejného zdraví snahy úřadů zlehčit či zatajit informace o aktuálním rozšíření infekčních chorob a podobně, což by mohlo zapříčinit například onemocnění, případně vyšší počet úmrtí pacientů v nemocnicích.“
Jaké další příběhy jsme natočili? Co si myslí právník o otázce, zda jsou tyto zločiny – pokud k nim skutečně docházelo – promlčené? Na co narazila jistá úřednice v jednom archivu?
Dozvíte se v úvodním videu.
Video je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:00. Archiv pořadu najdete zde.
