Článek
Dvacátého února 2014, čtvrtek. Ukrajinci se budí do smutného rána. Již několikátý měsíc stojí v ulicích hlavního města a bojují za vlastní svobodu. Nebrání jim v tom ani dvacetistupňové mrazy. Speciální jednotky Berkut mezitím chystají útok na demonstranty, v jehož důsledku zahyne více než sto protestujících, jímž se později začne přezdívat Nebeská setnina.
Takhle vypadal jeden z 94 revolučních dnů, který se do ukrajinských dějin zapsal jako masakr na Institutské. Poslední únorové týdny roku 2014 se nesly ve znamení krveprolití a z kyjevských ulic se tehdy stalo skutečné bojiště.
Vše začalo v listopadu roku 2013, kdy Ukrajinci v reakci na odmítnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče podepsat asociační dohodu s Evropskou unií vyšli do ulic. Nejvíc se jich začalo shromažďovat na kyjevském náměstí Nezávislosti. Nesouhlas Ukrajinců tak vyústil v lavinu dlouhotrvajících protestů, které jsou známé jako Majdan nebo Revoluce důstojnosti.
Napětí v ukrajinském hlavním městě začalo náhle stoupat poté, co došlo k několika násilným zásahům policejních jednotek Berkut, které se na rozkaz tehdejší vlády snažily demonstrace brutálně rozehnat. Původně poklidné proevropské protesty se změnily v protivládní ozbrojené střety.
Majdan nebo také Revoluce důstojnosti.
Události na Majdanu neutichaly ani po Novém roce. 19. ledna, v den, který na Ukrajině nazývají Krvavým křestem, došlo k dalšímu střetu mezi policií a demonstranty. O pár dní později přichází zprávy o prvních obětech. Neznámí snipeři tehdy zastřelili 20letého Arména Sergeje Nigojana a 25letého běloruského občana Michaila Žyzneuského.
Další ztráty byly zaznamenány 18. února, kdy v důsledků pouličních bojů bylo zastřeleno 20 lidí a přes 500 jich bylo zraněno.
Hořící pneumatiky jako barikády, létající Molotovovy koktejly, hořicí autobusy a zvuky vybuchujících granátů. Tak v oněch dnech vypadal kyjevský Majdan.
Za nejkrvavější den revoluce se považuje dvacátý únor 2014, kdy snipeři, kteří se schovávali na střechách centrálních kyjevských budov, mířili do zad demonstrantů. Ti se před kulkami kryli štíty vlastní výroby, jako hlavní zbraň používali kamenné kostky nebo Molotovovy koktejly.
Klášter sv. Michala, hotel Ukrajina či budova městské rady se mezitím proměnily v nemocnice a márnice.
Oběti se schovávaly v budovách v centru města. Lidé zde pomáhali zraněným a nosili potřebné léky.
Od 18. do 20. února zemřelo na hlavním ukrajinském náměstí 78 lidí.
Nejmladšímu z nich, Nazaru Vojtovičovi, bylo 17, nejstaršímu - Ivanu Nakonečnému - 83. Celkově si podle ukrajinských úřadů události na Majdanu vyžádaly 104 životů.
Pokud se dnes budete procházet po ulici Institutská, kde se odehrály nejdůležitější události Euromajdanu, narazíte na desítky pamětních desek uctívající obětí krvavých protestů. Pro Ukrajinu však nejsou formalitou, ale skutečným symbolem revoluce, která změnila Ukrajince a spolu s tím i vnímání postsovětské země na mezinárodní scéně. Majdan je pro Ukrajinu historickou událostí, jež sehrála důležitou roli ve formování současného státu.
Hořící barikády na kyjevském náměstí Nezávislosti.
Avšak ani po sedmi letech nebyl nikdo za smrt demonstrantů přímo odsouzen. Soudní procesy se totiž táhnou dodnes.
Události na Majdanu vedly k pádu režimu tehdejšího proruského prezidenta Viktora Janukovyče, který v noci z 21. na 22. února spolu se svým nejbližšími spolupracovníky uprchl do Ruska. O den později ukrajinští poslanci podpořili usnesení o odvolání Janukovyče z funkce hlavy státu a vyhlášení předčasných voleb. Za předsedu parlamentu a prozatímního ukrajinského prezidenta byl mezitím zvolen Oleksandr Turčynov, jenž tento úřad zastával do 7. června 2014.
V roce 2019, tedy pět let po událostech v centru Kyjeva, byl Janukovyč v nepřítomnosti odsouzen ke třinácti letům vězení za vlastizradu. Ten podle ukrajinské generální prokuratury v době největších nepokojů v ulicích Kyjeva vydal místnímu ministerstvu vnitra a ukrajinské tajné službě SBU příkaz ke střelbě do demonstrantů.
Podívejte se na celou galerii fotografií od významného ukrajinského fotografa Oleksije Furmana:
