Článek
Mezi autory jsou třeba Alena Mornštajnová, Bianca Bellová, Petr Stančík nebo Václav Kahuda. Povídky volně vycházejí ze starých soudniček o vraždách, krádežích, nelegálních potratech, otravě lékárenským jedem, ale také o bizarních záměnách či sňatkových podvodech. Společně ukazují, že na Cejlu se kdysi žilo těžko a „na hraně“.
Historik Michal Konečný v předmluvě popsal rychlý rozvoj čtvrti za brněnskými hradbami, která se v 19. století stala centrem průmyslu. V těsném sousedství se ocitly paláce bohatých podnikatelů a brlohy chudiny, původní obyvatelé soupeřili o své místo na slunci s nově příchozími, Češi s Němci.
KRVAVÝ BRONX Současná situace sice znemožnila i konání Velkého knižního čtvrtku, ale patnáct knižních novinek je přesto...
Zveřejnil(a) Katerina Tuckova dne Čtvrtek 19. března 2020
„Obrovské sociální rozdíly a neutěšená situace dělníků vyvolávaly – tak jako ve většině evropských průmyslových center – napětí, které se projevovalo obvyklými patologickými jevy,“ napsal Konečný. Zmínil chudobu, alkoholismus, vysokou kriminalitu, sebevraždy, dětskou práci, epidemie chorob či antisemitismus.
Dnes se Cejlu přezdívá Bronx a patří mezi sociálně vyloučené lokality s vysokým podílem romských obyvatel. V některých továrních areálech pokračuje výroba, jinde už stroje utichly a rozlehlé brownfieldy nacházejí nové využití.
Takzvaný brněnský Bronx dlouhodobě inspiruje spisovatelku Kateřinu Tučkovou, vytěžila z něj příběh Vyhnání Gerty Schnirch i motivy pro knihu Fabrika. Do svazku Krvavý Bronx přispěla povídkou Fajnová frajlenka. „Původně se ta povídka jmenovala Andělíčkářka, psala jsem ji v sedmém měsíci těhotenství a náramně si to užila,“ napsala Tučková na Facebooku.
Ukázka z knihy
KRÁL CEJLU
Martin Reiner
I.
Říkali mu Řezbář.
Tak mu říkali a většina lidí, co tu žili, ani neznala jeho skutečné jméno. Každý ale věděl, že Řezbář je vládcem Cejlu, hlavou čtvrti, kam se spořádaný Brňan bez silného důvodu nikdy nevydal.
Tady se vedl život na hraně. Základem existence tu byla dřina, kolem ní jako malé planety okolo Slunce kroužily různé tváře bídy. A protože ten, kdo nemá co ztratit, rád hrává o všecko, dělila tady na Cejlu smrt od života mnohdy jen tenká stěna z papundeklu, přes kterou bylo všechno slyšet.
Kousek od místa, kde Řezbář bydlel, zabil nedávno vdovec Fiala svou nevlastní dceru. Bylo jí dvacet sedm a dovolila si odejít; chtěla žít se svým chlapcem. Fiala prosil, ať se vrátí, vyhrožoval a nakonec ji zastřelil. Ozvěna toho výstřelu se nějaký čas nesla Cejlem, ale Řezbář jen zvedl ramena… a pak je zase unaveně pustil dolů. Jeho oči hleděly upřeně před sebe, neuhýbaly a zdály se být prosty emocí. Úzká tvář a ostrý nos připomínaly dravého ptáka. Mýlil by se ale ten, kdo by měl onoho tichého chlápka za necitu.
O vraždě vyšly dva delší odstavce ve víkendové příloze: ideální četba po nedělní huse v nějakém lepším světě. Otřesený novinář z Vídně, který přijel omrknout místo činu, byl ale evidentně více než samotnou vraždou otřesen kulisami, v nichž se odehrála:
„Pokoj a kuchyň, dvě postele pro šest lidí, vlhkost do dvou metrů výšky bytu… jeden záchod pro sedm rodin. Žádné vodovodní potrubí. Dole, hned vedle studny, je kanál, který silně zapáchá. Ve dvoře chlévy, hnůj, tisíce much.“
A mohl klidně pokračovat.
Cholera a tuberkulóza, průměrný věk dělníků textilních fabrik třicet tři let. Sirotci, kteří často končí jako poloviční otroci v továrnách, které připravily o život jejich rodiče. Alkohol, nevěry, dluhy a zášť.
