Článek
Zatímco někdejší prominenti komunistického režimu mají penze vysoké, bývalí disidenti jsou rádi za průměr. A někteří nemají ani ten. Příběhy dvou z nich přinesl nový díl publicistického pořadu Terén, který mapoval, jak žijí – a z čeho vlastně – ti, kteří před komunisty nesklonili hlavy.
V rámci natáčení poskytl redakci rozhovor Mikuláš Kroupa, ředitel a zakladatel organizace Post Bellum, která ve sbírce Paměť národa zachytila už tisíce příběhů bývalých disidentů.
„Když si vezmete disidenta, který seděl, choval se statečně a jeho současný měsíční starobní důchod je dejme tomu 13 nebo 15 tisíc korun měsíčně – a vedle toho fízl, který ho pronásledoval, týral, tak má 40 či 50 tisíc měsíčně, to je prostě nehorázná nespravedlnost, kterou se pokoušíme léta letoucí napravit,“ říká. Kroupa vyzývá: pojďme chudým disidentům finančně pomoci my, když to nedokáže stát.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy navrhuje vytvořit fond na pomoc chudým disidentům. „Takový fond by měl vzniknout nejen z prostředků ze státního rozpočtu, ale myslím, že bychom na něj měli přispívat i my soukromníci. Lidé, kteří si prostě užívají svobody. Bylo by ideální, kdyby Paměť národa – společenství stovek lidí, kteří pracují v terénu, sbírají příběhy a vědí konkrétně, jak tito lidé žijí –, měla možnost fond spravovat.“
Terén Kristiny Cirokové: Za totality se nesklonili, teď nemají důchod. „Raději to než kolaborovat.“Video: Kristina Ciroková, Jan Pospíšil, Seznam Zprávy
Co říkáte na návrh předsedy lidovců Mariana Jurečky, aby se snížily důchody bývalým komunistickým funkcionářům nebo příslušníkům StB?
Takovému návrhu fandím. Po něčem takovém voláme už opravdu dlouhá léta. Potíž je v tom, jak takový zákon dotáhnout k platnosti, protože postihuje – vlastně kolektivně – určitou skupinu obyvatel. Ale bezesporu tu třicet let přihlížíme nespravedlnosti. Že lidé, kteří vzdorovali komunistickému režimu, mají mnohonásobně menší důchody než lidé, kteří s režimem kolaborovali.
Tato nespravedlnost vznikla samozřejmě na základě způsobu vypočítávání důchodu. Výše starobního důchodu se řídí podle toho, kolik jste v životě odpracovali, jaký jste měli příjem. Což je problém pro ty, kteří za komunismu vzdorovali.
Když jste vzdoroval, byl jste zavřený v kriminále a následně vás režim zahnal do profesí na ta nejnižší místa s nejnižším finančním ohodnocením. Často jste byl bez zaměstnání, protože vás i z těchto míst režim vyhazoval. Byl jste prostě kádrově nespolehlivý, jak se tenkrát říkalo… Logicky dnes, když úřady vypočítávají těmto disidentům a disidentkám, které k tomu vychovávaly rodiny, důchod, tak je o mnoho tisícikorun menší, než kolik činí průměrný důchod.
A jak jsou na tom naopak ti, kteří režimu věrně sloužili?
Lidé, kteří byli zaměstnanci nebo členové Ústředního výboru komunistické strany, lidé, kteří byli řídícími důstojníky Státní bezpečnosti, kteří se na těch zvěrstvech podíleli, v tom režimu udělali kariéru. Jejich příjem byl mnohonásobně vyšší, než byl tehdy průměrný plat. Tito lidé, například estébáci, byli často zaměstnáni na vícero místech. To znamená, že si svůj měsíční příjem skládali třeba ze tří plných platů. A jako příslušníci ozbrojených složek byli pod takzvanými výsluhami, takže na konci odsloužených let jaksi dostávali horentní sumy jako příplatek k platu a následně se ještě z těchto výsluh vypočítávala určitá částka k důchodu.
Když jsme to s odborníky počítali, tak se důchod pohybuje v řádech několika desítek tisíc, od 30 tisíc korun výše.
Takže když si vezmete disidenta, který seděl, choval se statečně a jeho současný měsíční starobní důchod je dejme tomu 13 nebo 15 tisíc korun měsíčně – a vedle toho fízl, který ho pronásledoval, týral, tak má 40 či 50 tisíc měsíčně, to je prostě nehorázná nespravedlnost, kterou se pokoušíme léta letoucí napravit.
Evidentně se to moc nedaří…
Vždy do toho vstupují právníci, kteří vysvětlují, že by Ústavní soud takový zákon pravděpodobně zrušil.
Ale domnívám se, že existuje mechanismus. Jednak vidíme ze zahraničí, že pakliže je vůle, tak se může dařit tyto nespravedlnosti napravit. Příkladem může být Polsko. Teď ten legislativní proces probíhá na Slovensku a zdá se, že velmi úspěšně. Existuje způsob – například srážková daň, která by se týkala jenom určité části těch lidí. Třeba řídících důstojníků Státní bezpečnosti u druhé správy StB, tedy té politické Státní bezpečnosti, která opravdu pronásledovala disidenty. Nebo zaměstnanců či členů ÚV KSČ, tedy vyšších funkcionářů toho komunistického režimu. Domnívám se, že by to neodporovalo ústavnímu pořádku v této zemi.
A především, a to desetkrát podtrhuji, je potřeba vytvořit fond na podporu lidí, kteří bojovali proti totalitnímu režimu a dnes opravdu mají sociální problémy. Mají nedostatečný příjem, často padají do exekučních dluhových pastí, jsou to lidé, kteří často nemají na vánoční dárky pro svá vnoučata.
A jak by takový fond měl fungovat?
Takový fond by měl vzniknout nejen z prostředků ze státního rozpočtu, ale myslím, že bychom na něj měli přispívat i my soukromníci. Lidé, kteří si prostě užívají svobody. Bylo by ideální, kdyby Paměť národa – společenství stovek lidí, kteří pracují v terénu, sbírají příběhy a vědí konkrétně, jak tito lidé žijí –, měla možnost fond spravovat. Koneckonců právě v covidovém roce jsme založili Centrum pomoci Paměti národa na pomoc seniorům a musím říct, že jsme byli v obležení potřeb těchto lidí.
Takže se jich na vás s prosbou o pomoc obracelo hodně?
Ti lidé jsou velmi skromní. Ve chvíli, kdy je to pomoc, o kterou je potřeba žádat, tak většina z těch, kdo se ve svém životě chovali čestně, s tím má problém. Prostě si o peníze nezažádají. Je potřeba k nim přijít a tu částku jim vnutit. Nebo třeba pomoci lidem okolo nich. Naše Centrum pomoci dělá často to, že přijde za vnuky a řekne: Co by děda potřeboval? Pak přispějeme třeba na postel, na televizi, na drobné věci, které daný člověk užívá, ony se mu porouchaly a sám nemá prostředky koupit si nové. K takové informaci se dostanete ale opravdu jedině tehdy, když se zeptáte lidí kolem nich. A to žádné zákony nedokážou.
Je nutné začít s takovou pomocí hned, protože tito lidé mají k devadesáti letům.
Podívejte se ve fotogalerii na loňskou připomínku: Jak komunisté poslali hokejové šampiony do lágrů
Před 70 lety – 6. a 7. října 1950 – ukončil komunistický režim kariéru první zlaté generace československých hokejistů. Ve vykonstruovaném procesu odsoudil dohromady 11 hráčů v souhrnu na 75 let vězení. (Na snímku legendární brankář Bóža Modrý po návratu z MS ve Stockholmu. Modrý vyfasoval nejvyšší trest.)
Šlo o silnou generaci hráčů kolem Bohumila „Boži“ Modrého, Augustina Bubníka či Vladimíra Zábrodského. Partu, která vybojoval první titul mistrů světa na domácím šampionátu v roce 1947. O rok později skončila na olympiádě ve švýcarském Svatém Mořici druhá za Kanadou jen vinou horšího skóre. A další rok přišlo další zlato na mistrovství světa ve Stockholmu 1949. Snímek zachycuje reprezentaci ve Stockholmu v sestavě: brankář Josef Jirka, František Vacovský, Jiří Macelis, Čeněk Pícha, Miroslav Marek, Josef Trousílek, Přemysl Hainý, Miloslav Charouzd, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Vladimír Bouzek, Václav Roziňák, Oldřich Němec, Stanislav Konopásek, František Mizera a brankář Bohumil Modrý.
Hokejisté se chystali do Londýna na obhajobu titulu. Ale nikdy na šampionát neodletěli. (Na snímku Augustin Bubník v akci, Zimní stadion Praha 1950.)
Po únorovém komunistickém puči začali z Československa emigrovat úspěšní sportovci, jakými byli třeba tenista Jaroslav Drobný nebo krasobruslařka Ája Vrzáňová, a zástupci režimu propadli panice, aby v Anglii nezůstala i zlatá hokejová skupina. (Na snímku Bóža Modrý při tréninku ve Svatém Mořici, rok 1948.)
V den odletu, už přímo na letišti, dostali hokejisté zákaz vycestovat. Komunistické špičky jej zdůvodnily nepravdivým tvrzením, že Britové odmítli vydat víza některým československým novinářům, a ze solidarity s nimi se tedy účastnit nebudou ani sportovci. (Snímek z roku 1947, Bóža Modrý zasahuje před útočníkem ČLTK.)
Jak připomíná portál Paměť národa, rozhození sportovci se vydali do pražské restaurace U Herclíků poblíž Národního divadla zapít žal. A tam si také zanadávali. Pod dohledem tajných příslušníků Státní bezpečnosti. (Snímek z roku 1948: Mike Buckna, Vilibald Šťovík, Karel Stibor, Vladimír Zábrodský a Augustin Bubník.)
Policisté pak vyprovokovali strkanici a hokejisty začali zatýkat. Posléze byli sportovci obviněni z protistátní činnosti, velezrady a špionáže. Za hlavu spiknutí byl označený právě nesmírně talentovaný a populární brankář mužstva Bohumil Bóža Modrý (na snímku během tréninku, rok 1947).
Bohumil Modrý dostal trest 15 let vězení, Augustin Bubník 14 let vězení, Stanislav Konopásek (na snímku) 12letý žalář.
Snímek z ledna 1950. Tehdy se hokejisté, vybraní pro přípravu československého národního mužstva pro MS v Londýně, sešli v Tyršově domě, kde složili slib zavazující k poctivé přípravě a řádné životosprávě. Na snímku tento slib podepisuje Stanislav Konopásek (12 let vězení).
Podpis stejného dokumentu v podání Václav Roziňáka a Josefa Jirky. Roziňák dostal trest 10 let, Jirka 5 let. Vysoký – desetiletý trest – si vyslechl dále Vladimír Kobranov.
Další z legend, Vladimír Zábrodský, patřil k šestici šťastlivců, kteří trestům unikli.
Výčet potrestaných však pokračuje, pojďme ho dokončit. Ze zlatých chlapců si nepodmíněné tresty dále vyslechl Zlatomír Červený (3 roky), Jiří Macelis (2 roky), Přemysl Hainý a Antonín Španinger (1 rok) a Josef Štock (8 měsíců). Snímek pochází z OH ve Svatém Mořici, kde se kapitán Zábrodský stal vlajkonošem české výpravy při slavnostním zahájení.
Momentka z příprav na MS v Londýně, soustřední probíhalo na Hřebenkách u Kladna. Na snímku pomáhají Augustin Bubník (vlevo) a Přemysl Hainý (vpravo) Vladimíru Kobranovi (uprostřed) s přemetem. V komunistických lágrech ztratili nejlepší roky svého sportovního života. Když o pět let později udělil prezident Antonín Zápotocký těm nejpřísněji potrestaným milost, pro mnohé bylo pozdě. Bóža Modrý se z uranových dolů vrátil s podlomeným zdravím, zemřel v roce 1963.
S tím ovšem návrh Mariana Jurečky nepočítá. Ten řeší jen snížení důchodů pro bývalé komunistické prominenty.
Zákon, který navrhuje pan Jurečka, je sice hezkým námětem, ale takovým evergreenem, který se třicet let opakuje. Vždycky to skončí u legislativců, kteří řeknou: tento zákon bude napaden a Ústavní soud ho zruší. A přes tento legislativní proces jsme se nedostali.
Naposledy byl v roce 2011 už dokonce napsaný text, vznikla mezioborová komise, která tu věc posuzovala. Byla i politická vůle, vládní koalice se shodla, že je potřeba narovnat tuto nespravedlnost. Zákon bohužel skončil v šuplíku.
Bude vaše Centrum pomoci fungovat dál i po covidu? Třeba právě na pomoc bývalým disidentům, kteří mají nízké penze?
Centrum pomoci Paměti národa bylo autentickou reakcí na vzniklou pandemickou situaci. Staří lidé se báli vycházet, dojít si na nákup. Řekli jsme si, že naším úkolem je obvolat zhruba 5 tisíc lidí, se kterými jsme natáčeli, jejichž příběhy známe, a zeptat se jich, jestli něco nepotřebují. A tak jsme stovkám z nich začali pravidelně chodit na nákupy, nosili jsme léky, venčili psy. Vzniklo rozsáhlé společenství dobrovolníků, jejichž služeb využíváme.
Finančně to bylo tak, že část peněz, které jsme měli na natáčení a dokumentaci vzpomínek, jsme vložili do fondu Centra pomoci. Také nám začali lidé posílat peníze; nemalé množství z nich je již odčerpáno, takže bude vhodné začít takový fond budovat.
Osobně se domnívám, že tato iniciativa poslanců (a jiných) je spíš jenom předvolebním gestem. Kdyby byl návrh myšlen vážně, tak se na něm mohlo pracovat léta letoucí. Ale znovu vyzývám: Věnujme nějaké prostředky do fondu Paměti národa. Podle mého soudu jsme jediná široká organizace, která působí po celé republice a s těmi lidmi se setkává. A ví, jak na tom jsou.
Natáčela jsem se dvěma bývalými politickými vězni, kteří dokonce nemají nárok na žádný důchod. Kvůli tomu, že je vyhazovali ze zaměstnání nebo byli donuceni k emigraci. Setkáváte se i s takovými případy?
To je opravdu neuvěřitelná situace. Ti lidé byli vyštváni Státní bezpečností do zahraničí, oni se protloukali, často neuměli jazyky, v zahraničí se chytali nějakých melouchů, přežívali. Po těch letech se vrátili zpátky do České republiky, do svobodné země, a když dosáhli důchodového věku, tak se ukázalo, že nemají nárok na důchod. Nemají odpracováno 30 let, nemají prostě z čeho mít onen výměr starobního důchodu. I takové případy jsme za tu dobu potkali. Jsou to jednotky případů a jsou donebevolající!
Zaplaťpánbůh za to, že někteří z nich se soudili a domohli se svých práv. Některým jsme začali pomáhat finančně, posílali jsme jim nějaké prostředky, někdy je prostě potřeba, aby tomu člověku pomohlo okolí a především ho přemluvilo, aby se soudil o svá práva.
