Krizový stav je pro každou vládu velmi svůdný, říká předseda Ústavního soudu

Před týdnem jej - k překvapení mnoha lidí – vyznamenal prezident Miloš Zeman Řádem T. G. Masaryka. Jejich názorové střety, občas přecházející i do osobní roviny, jsou všeobecně známé. „Pravda je, že v posledních několika letech se naše názory na některé veřejné záležitosti začaly poněkud rozcházet, ale to z nás nečiní protivníky,“ říká na adresu prezidenta poněkud shovívavě Pavel Rychetský.

V rozhovoru mluví také o fungování Ústavního soudu v době koronaviru, rodinných opatřeních, hledání trestní odpovědnosti politiků či svém odhodlání zůstat šéfem Ústavního soudu až do konce mandátu, tedy do roku 2023, do svých 80. narozenin.

Už měsíc jsou omezena práva lidí na volný pohyb, statisícům lidí vládní rozhodnutí omezila možnost podnikání. Taková situace může trvat ještě dlouhou dobu. Jak se na ni dívá předseda Ústavního soudu?

My jako plénum Ústavního soudu máme za sebou první názorovou judikaturu: řekli jsme, že samotné vyhlášení krizového stavu nepodléhá našemu přezkumu, je to politické rozhodnutí, za které odpovídá vláda Poslanecké sněmovně. Na druhé straně, pokud v rámci vyhlášení krizového stavu dochází současně k omezení některých práv a svobod, tak tam je role Ústavního soudu nezastupitelná, protože je vlastně jedinou institucí, která může to či ono vládní opatření, kterým dochází k zásahům do základních lidských práv a svobod, přezkoumat z hlediska ústavnosti a samozřejmě i zrušit.

To by se stalo kdy, například?

Klasickým příkladem je, kdyby vláda v rámci těchto opatření vyhlásila zákaz opuštění České republiky. To je samozřejmě naprosto vyloučeno, ústava naopak garantuje, že každý má právo opustit tuto zemi. Na druhé straně, za jistých okolností, předpokládaných ústavním zákonem o bezpečnosti, může vláda zamezit vstup na území státu z různých důvodů. To je rozhodnutí, které by Ústavní soud mohl výjimečně přezkoumávat.

K Ústavnímu soudu už doputovalo několik podnětů k tomu, abyste rozhodnutí vlády o nouzovém stavu zrušili. Narušují tedy podle vás ústavou dané svobody a práva?

Na to já vám konkrétně zatím nemůžu odpovědět. Ty návrhy na zrušení těchto opatření už jsme projednali a náš nález bude brzy zveřejněn.

Nemůžete ani naznačit?

V tuto chvíli to rozvádět nemohu. S ohledem na koronavirovou situaci to bude vyhlášeno virtuálně, tedy na webových stránkách Ústavního soudu. Předpokládám, že jde maximálně o dva tři dny.

Neboli než bude zpracováno odůvodnění a podobně?

Je to skutečně už jenom otázka administrativně-technická.

Dobře, počkáme si. Bez ohledu na tento verdikt by mě ale zajímal váš názor na možné spory ohledně vzniklých škod vlivem vládních opatření. Škod, které utrpěly statisíce lidí, firem. Máte za to, že čeká české soudnictví vlna sporů o to, jestli za škody mohla pandemie, anebo případná nečinnost vlády při přípravě na druhou vlnu koronaviru?

To je do jisté míry spekulace, ale nelze vyloučit, že se takové žaloby vůči státu na náhradu škody u obecných soudů objeví. Dokonce mám pocit, že už v tom internetovém prostředí jsou o tom konkrétní zmínky. Každá taková věc bude jistě obecnými soudy posuzována podle konkrétních skutkových okolností a nelze vyloučit, že v případě, abych tak řekl, neúspěchu žalobců, tyto kauzy skončí u Ústavního soudu.

Ono je samozřejmě pro každou vládu vyhlášení takového krizového stavu velmi svůdné, protože jí rozšiřuje prostor pro její exekutivní rozhodování, včetně zásahu do individuálních lidských práv a svobod. Nelze vyloučit, že ten či onen subjekt, jemuž bude zasaženo do práv, se bude domáhat buďto dokonce zrušení, nebo náhrady škody. Obecně ale když sleduji počet každý den zveřejňovaných úmrtí v důsledku covidu, tak jsem si vědom toho, že situace je opravdu vážná a že by bylo velmi nemoudré ji podceňovat.

Podpora veřejnosti pro vládní opatření je mnohem nižší, než tomu bylo na jaře. Někdo to vysvětluje chaosem a nesrozumitelností při vyhlašování těchto omezení, někdo přímo mluví o krizi důvěry ve stát a jeho instituce. Jak to vnímáte vy?

Nepochybné je, že když jakákoliv vláda přijímá taková někdy i drastická opatření, omezení pohybu a podobně, tak musí velice vážit, do jaké míry jde o zásah do lidských práv a svobod přesahující míru únosnosti. A pokud vláda nedokáže dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vysvětlit a odůvodnit takové rozhodnutí, pak se vytváří prostor pro jistou míru nedůvěry vůči takové vládě. Zdůrazňuji, že to je moje obecná úvaha. Nechci v žádném případě - ani nemohu s ohledem na to, že nás čekají tato rozhodování - veřejně hodnotit, zda se naší vládě daří nebo nedaří přesvědčivě svá rozhodnutí vysvětlovat.

Kde vlastně končí politická odpovědnost a začíná trestní odpovědnost? Vysoké ústavní funkce zastáváte už třicet let, možná si sám uvědomujete jistou hranici, kdy se politik může za své rozhodnutí zpovídat nakonec před soudem a kdy je to ještě „jen“ politická odpovědnost.

To není jednoduchá otázka, protože něco jiného je individuální rozhodnutí ústavního činitele a něco jiného jsou rozhodnutí přijímaná kolektivními sbory ústavních orgánů. Já si třeba těžko dovedu představit, že by rozhodnutí Parlamentu mohlo být napadeno a přezkoumáváno orgány trestního řízení. To považuji v podstatě za vyloučené. Na druhé straně jsme zažili v minulosti několik případů, kdy orgány trestního řízení zahájily trestní řízení proti zastupitelstvům obcí. Ústavní soud je tady velmi zdrženlivý, většinou ovšem vyslovil názor, že trestní řízení pro to, jak ten či onen zastupitel hlasuje, není přijatelné.

To ale mluvíte o rozhodování ve sboru, ale pokud se bavíme o konkrétních členech vlády, kteří mají nějakou zodpovědnost, udělají anebo neudělají nějaké rozhodnutí, v důsledku čehož pak vzniknou škody?

Nepochybné je, že členové vlády nepožívají imunitu trestněprávní tak, jako ji používají členové volených zastupitelských sborů, tedy Sněmovny a Senátu. Takže v té akademické rovině samozřejmě nelze vyloučit trestní odpovědnost člena vlády i za jeho konkrétní individuální rozhodnutí, pokud by naplňovalo základní znaky skutkové podstaty trestného činu.

Jak se vlastně protikoronavirová opatření dotýkají práce a fungování Ústavního soudu?

Chtěl bych zdůraznit, že Ústavní soud plní své ústavní kompetence bez jakéhokoli omezení, myslím tím rozhodnutí Ústavního soudu a jeho výstupy navenek. Na druhé straně nám ta situace poněkud ztěžuje rozhodování. Ústavní soud rozhoduje ve dvou rovinách. O individuálních ústavních stížnostech rozhoduje ve tříčlenných senátech a napadení obecných právních předpisů, případně některé kompetenční spory rozhoduje plénum. Plénum svolávám každé úterý, a to i v této době.

Normálně se tedy potkáváte?

Zatím to probíhá tak, že jsme rozsazeni v té největší sněmovní místnosti, kterou v budově máme, s rouškami a velmi vzdáleně od sebe navzájem, s tím, že jsou k dispozici jenom dva mikrofony. Jeden mám já, kterým řídím jednání, a druhý je uprostřed a vyvolaný soudce Ústavního soudu se k němu může dostavit a tam vyjadřovat tedy své názory na projednávanou věc. Takže to je ten náš koronavirový režim a funguje to.

Dokonce si troufám říct, že to je svým způsobem efektivnější a rychlejší, protože nedochází ke zbytečným průtahům, prostě ten soudce se odebere k mikrofonu, když má k té věci opravdu co významného říct. A senáty i v dobách normálních se sice scházejí, ale řadu věcí - uvědomme si, že máme více než 4000 individuálních stížností ročně - jsme schopni projednávat a vyřizovat za pomocí e-mailové korespondence mezi těmi třemi soudci.

Zatím jste tedy na distanční formu zasedání, prostřednictvím videokonference, přejít nemuseli. Nenapadlo vás to nebo to ani není možné?

Tak zatím jeden soudce na posledních dvou nebo třech plénech byl distančně vzdálen, přes tedy tu telekonferenci, ale jsou s tím spojeny jisté technické potíže. Nedovedu si představit, jak bychom to zvládli, kdyby všech patnáct soudců bylo na různých místech republiky připojeno tímto způsobem, protože i to připojení jednoho nebo dvou soudců na dálku občas zkolabuje a máme přestávku, než se IT podaří jej obnovit.

Jak prožíváte vy osobně toto období? Máte obavy z možné nákazy koronavirem? Přece jenom, jestli se neurazíte, můžete patřit do rizikové skupiny.

Ano, moje žena tvrdí, že jsem rizikový, a když jsem v Praze, tak mě drží zavřeného v domácnosti a i děti podávají přes plot různé věci, když nám třeba nakoupí a podobně. Tady v Brně to je jednoduché: já úřaduji každý den na soudě, ale v podstatě není jaksi běžná komunikace s kolegy přímo, face to face, snažíme se většinu věcí vyřizovat buďto e-mailově, nebo telefonicky. Jinak prostě dodržuji v uvozovkách ten lockdown. Prostě ráno jedu na soud a večer jedu do svého brněnského příbytku a maximálně si cestou nakoupím něco k snědku. Jinými slovy: nenavštěvuji, i když mě to velice mrzí, své známé a přátele a nemáme možnost jiného dialogu než dialogu vzdáleného.

Zkrátka: ta forma lockdownu, vyhlášená vládou, platí i pro ústavní soudce.

I když oficiálně to pro soudy neplatí, včetně Ústavního soudu, tak my to všichni dodržujeme. Jako jisté sebeomezení.

Prezident Miloš Zeman vás k 28. říjnu na návrh Senátu vyznamenal Řádem T. G. Masaryka. Dá se říct, že to bylo k překvapení mnoha lidí, protože v posledních letech se z vás, někdejších spojenců, stali spíš protivníci. Jak toto vyznamenání vnímáte?

Musím především říci, že bych nepoužil termín protivníci. Pravda je, že v posledních několika letech se naše názory na některé veřejné záležitosti začaly poněkud rozcházet, ale to z nás nečiní protivníky. To prostě je asi součást skutečnosti, že zastáváme přece jenom různé funkce s různou mírou nejen odpovědnosti, ale i prostoru pro svobodné vyjadřování osobních názorů.

Klasickým příkladem je to, jak prezident republiky a já hodnotíme vývoj posledních let v Polsku a Maďarsku. Já ten vývoj vnímám velmi úkorně, protože v obou těch zemích cítím ohrožení základních principů demokratického právního státu, a všimněte si, že ty kroky, ať už vlády Kaczyńského, nebo Orbána, začaly především jistým útokem na nezávislou soudní moc, která je základní podmínkou toho, aby fungoval a existoval demokratický právní stát. A v obou těchto zemích jsme byli svědky velice tvrdého útoku na ústavní soud.

A prezident Zeman to tak nevnímal…

Tady chápu, že pan prezident republiky se nemůže veřejně jaksi vymezovat vůči politickým krokům ústavních činitelů v těchto dvou zemích, zatímco já jako teď už druhý rok předseda Evropské konference ústavních soudů jsem svým způsobem povinen se tím zabývat, a dokonce musím svolat kruh předsedů, protože jsme dostali podnět od některých ústavních soudů, abychom zaujali stanovisko k situaci těchto dvou zemí.

Těch rozdílů mezi vámi a prezidentem je ale mnohem víc.

S panem prezidentem se také rozcházíme například v postoji k Senátu. Já považuji Senát za nezastupitelnou součást posilující principy moci naší zemi jako základní stavební kámen demokratického právního státu, zatímco pan prezident, pokud se nemýlím, několikrát vyjádřil dosti negativní postoj k Senátu jako zbytečné a dokonce škodlivé instituci. Tady se samozřejmě naše názory rozcházejí.

Ano, to jste zmínil věcné, politické rozdíly. Nicméně když jste se ohradil proti slovu protivníci, tak bych jen připomněl výrok prezidenta Zemana z loňského roku na vaši adresu: „Předseda Ústavního soudu Rychetský se až příliš plete do politiky, aniž by k tomu byl kompetentní, a na druhé straně zanedbává práci na Ústavním soudu, což mohu doložit tím, že u soudu leží již tři roky ústavní stížnost prezidenta a dosud není vyřízena.“ To byl přece přímočarý útok na vaši práci a kompetenci.

No, víte, k této přestřelce došlo v souvislosti s úmrtím Vlasty Chramostové, které jsem si velice vážil, a kdesi jsem pronesl tu větu, že by si zasloužila pohřeb s jistými poctami. A to zřejmě vyvolalo reakci pana prezidenta. Já si ovšem nemyslím, že to z nás činí protivníky.

Respektuji, že jste velmi shovívavý ve svých vyjádřeních. Zeptám se, věděl jste o tom, že vám prezident hodlá udělit toto vyšší státní vyznamenání? Že přijme návrh Senátu?

Volal mi nějaký protokolista, teď si nepamatuji přesně to jméno, z Pražského hradu, asi den nebo dva dny předtím, aby mě o tom informoval. S panem prezidentem jsem vůbec v žádném kontaktu nebyl.

Existuje vůbec nějaký váš kontakt? Před časem jste říkal, že se s prezidentem téměř nevídáte?

Pravda je, že se spolu scházíme jenom při oficiálních anebo pracovních příležitostech. A takových tedy není mnoho. Naposledy, pokud si dobře pamatuji, tak když měl být jmenován nový předseda Nejvyššího soudu, pan Angyallossy, tak jsme byli pozváni k té oficiální slavnostní ceremonii. Takže předtím a samozřejmě i potom jsme měli možnost, ale v širším kroužku, spolu s předsedou Nejvyššího správního soudu, ministryní spravedlnosti, posedět a popovídat si. Jiné kontakty už několik let skutečně nemáme.

A mrzí vás to?

Já bych vůbec nepoužil termín mrzí. Mám pocit, že oba máme dost starostí a práce. Třeba až bude někdy klidnější doba a budeme mít možnost i na setkání zcela neformální, ve kterém bychom si mohli své názory i vyměnit.

Pane předsedo, vy jste v těch veřejných vysokých ústavních funkcích už přes třicet let. Místopředsedou československé vlády jste se stal už koncem roku 1989. Máte někdy tendence se ohlédnout a říct si, které období bylo to nejlepší? Nebo tímhle sentimentálním pohledem zpět netrpíte?

Člověk, zejména v mém věku, se skutečně začíná ohlížet na těch uplynulých třicet let. Některé okamžiky jsou opravdu nesmazatelné. Pro mě to byla například situace, když jsme seděli s Občanským fórem ve sklepě Laterny magiky (po 17. listopadu 1989, pozn. red.), v suterénu a v podstatě jsme nevěděli, zda naše cesta odtamtud povede do věznice v Ruzyni, nebo do vlády. A ten výsledek skutečně stojí za vzpomínky. To byl tedy skutečně náhlý, veliký životní zvrat. Nejenom pro mě, ale i pro všechny ostatní kolegy, většinou z disentu, kteří se přestěhovali do té Strakovky (sídlo vlády, pozn. red.).

Tenhle dějinný zlom asi už nemá šanci nic překonat, řekl bych.

No určitě. Mě jenom mrzí, že to přišlo svým způsobem pozdě. Byli jsme už poslední skanzen toho bigotního komunismu v celé Evropě. V Berlíně se zbourala zeď, všude - s výjimkou Rumunska – přecházeli k otevřené demokratické společnosti a opravdu mě mrzelo, že u nás to holt tak dlouho trvalo.

S jakými pocity se díváte do budoucna? Ať už na to, co máte před sebou vy osobně, anebo na situaci kolem nás? Už jste mluvil o nedobrých pocitech z vývoje v Polsku a Maďarsku…

Já skutečně stále ještě pevně věřím, že naší zemi ta trajektorie, kterou prochází Maďarsko a Polsko, snad nehrozí. Ale skutečnost, že demokracie je vlastně ohrožená trvale a za každé situace, je nepřehlédnutelná. A já pevně doufám, že se naší zemi podaří ten vývoj udržet a základní hodnotové principy, na kterých už třicet let budujeme náš stát, vydrží.

Co by to u nás mohlo ohrozit?

To je samozřejmě složitá otázka pro politologa, ale ve skutečnosti jde o střet dvou základních principů, demokracie jako vlády většiny a současně principů ochrany menšiny a principů právního státu, to znamená vlády práva. A to je zdánlivá dichotomie. Opravdu jsou tyto základní principy demokratického státu jako by ve vzájemném rozporu. A nepodaří-li se zajistit jejich naprostou vyváženost, pak právě hrozí to nebezpečí, že i většina může zavést svým způsobem tyranii.

Doufejme, že to nikdy nenastane. A vaše osobní plány? Jste jmenován předsedou Ústavního soudu do roku 2023. Původně jste zvažoval, že skončíte v polovině mandátu, tedy v roce 2018, pak jste se rozhodl pokračovat do konce. To trvá?

Zatím na tom nic neměním, protože kupodivu jsem fyzicky i psychicky způsobilý tu funkci vykonávat. Je to práce, která je fascinující, a považuji ji za velmi významnou a důležitou.