Článek
O vašem novém filmu Po strništi bos se už předem mluví jako o události sezony. Jaký je to pro tvůrce pocit, když mají diváci předem tak velká očekávání?
ZS: Já bych byl radši, kdyby se od toho moc neočekávalo. Sám, když jdu na film, o kterém se moc mluví a čeká se od něho hodně, tak bývám zklamán.
JS: To máš pravdu. Já takhle viděl Kramerová versus Kramer. Když si o tom povídali lidé v autobuse, tak jsem na to šel a říkal jsem: „No a co? No, nic moc.“ Pak jsem to viděl po pěti letech v nějakém zapomenutém kině a byl jsem nadšený. Takže spíš čekat míň.
Čekat míň a nebýt pak tolik zklamán?
JS: A pak být nadšený!
Honza řekl: Zkus vyvolit víc vzpomínek!
Když jste se pouštěli do filmu Po strništi bos, věděli jste, že tím zakončíte úspěšnou sérii? Dneska ji nazýváte tetralogií, životem jedné generace (Obecná škola, Kolja, Vratné lahve a teď Po strništi bos).
JS: Během práce na scénáři jsme zjistili, že je to další z filmů, který je vyprávěný podobně: Je to na základě tátových životních zkušeností, vyprávění o mužském protagonistovi od dětství až po stáří. Vratné lahve jsou o stáří, Obecná škola a Po strništi bos jsou o dětství, Kolja je o dospělosti. A vždycky je to na pozadí nějakých historických událostí nebo společenského klimatu té doby.
ZS: Čili ne že bychom si na začátku řekli: „Natočíme tetralogii.“ To ne.
To vám z toho vyšlo?
JS: To tak vylezlo.
Po strništi bos předchází prvnímu filmu, Obecné škole. Jak vás vlastně napadlo vrátit se tak daleko do minulosti? Film začíná jakýmsi prologem, podobně jako kniha: „Připadal jsem si trochu směšně, dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk.“ Zatoužil jste se vrátit do dětství? Do období protektorátu?
ZS: Já jsem nezatoužil… K tomu pokleku v krajině došlo proto, že jak tak někdy večer sedíme a vyprávíme si, tak jsem občas zabrousil do doby protektorátu Böhmen und Mähren. A jednou Honza říkal: „Člověče, takových vzpomínek, bylo by víc? Zkus to vylovit a napsat…“
JS (k otci): A já ti povím, jak to bylo, já si to pamatuju. My jsme točili dokument Tatínek a jezdili jsme s tebou na místa, kde jsi prožíval dospělost a taky dětství, do Kopidlna. A ty jsi začal vzpomínat na Bohdalec, kde se točila Obecná škola, kde jste žili. A začaly se ti vynořovat prazážitky z dětství, které do té doby byly někde zasuté. Pod jedním oknem jsi říkal: „Tady ta sousedka vařila květák a báječně to vonělo, mně bylo sedm.“
Vzpomínání s mírným fabulováním
Jestli si dobře vzpomínám, dokument Tatínek byl mimo jiné o tom, jak jste se nepohodli při psaní scénáře k Vratným lahvím. Takže vy jste prodělávali tvůrčí krizi a už jste pomýšleli na to, jak zpracujete další příběh?
ZS: No jo, ale my jsme ten film Tatínek netočili v nějaké krizi. To až když jsme mluvili o tom, že se chystáme na další film, a najednou Honza řekl, že ho nenatočí… Tak na konci došlo k té krizi.
A tu jste pak překonali, napsal jste pět verzí scénáře…
JS: Možná víc…
…a pak se vztahy zase srovnaly a zjistili jste, že chcete natočit ještě další film, který by odrážel nějaký kus vašeho života?
ZS: Ano.
Můžeme brát Po strništi bos jako obraz reálného dětství Zdeňka Svěráka?
ZS: Je to opřeno o moje zážitky, obohacené třeba tu a tam zážitkem někoho jiného a s různými změnami. Takže ty postavy nedělají jenom to, co dělaly ve skutečnosti, ale vezmou na sebe ještě něco z jiného člověka, kterého jsem potkal, aby to bylo přehledné a aby to byla story.
JS: Táta to nazval psaním s mírným fabulováním.
ZS: Vzpomínáním s mírným fabulováním.
JS: Že si dovolí domýšlet, ale je to všechno založené na jeho vzpomínkách.
Podívejte se na ukázku z filmu Po strništi bos:
Ukázka z filmu, který jde do kin 17. srpna.
Se strýcem se v naší rodině nesmělo mluvit
Když zobrazujete historii vaší rodiny, vznikaly ve vaší širší rodině nějaké diskuse, jestli se do toho pustit, co všechno tam ukázat? Měl jste nějaké tabu?
ZS: Já se o tom radím pouze s Honzou a s manželkou. Ale v tomto případě je jedna postava, které se říká Vlk, a ta byla pro mě záhadná až do chvíle, než jsem o ní začal psát. To byl nepřítel rodiny, bratr mého otce, s nímž nikdo nesměl mluvit. Já jsem napsal dopis jeho dceři Bláže, aby mi řekla, jak to bylo z jejich pohledu. A leccos se mi tím vyjasnilo. Čili já jsem toho Vlka v tomto filmu, myslím, nějak rehabilitoval, kdyby se to tak dalo nazvat.
Měli jste oba stejnou chuť pouštět se do dalšího společného filmu, vzhledem k těžkostem, které jste zažili u Vratných lahví?
ZS: Já jsem vděčný za každou možnost tu spolupráci prodloužit.
JS: Moje řeč.
Nikdy jste o tom nepochybovali?
JS: Ne, vůbec ne. My jsme si to vysvětlili, o co šlo v těch Vratných lahvích, a oba jsme to vlastně uznali, že takhle to je. Možná se to může stát znova, ale byl to proces a dopadlo to dobře. Po půl roce jsme se zase dali dohromady. To je prostě normální.
ZS: Tady pořád hrozí nebezpečí, že už další etapu života nemám a už si nemám na co vzpomenout.
A chtěl byste spolupráci se synem ještě prodloužit? Chystat další film?
ZS: Zatím se k tomu nechystám, nemám žádné téma. Chystám se na něco jiného, napsat ještě knížku.
JS: Můžete to považovat za náš poslední film. Ale to jsme říkali u Vratných lahví, že to je pravděpodobně poslední film. Tady můžeme říct, že je to ještě pravděpodobněji náš poslední film. Protože jemu se nechce psát scénáře.
Zvlášť, když mu je vracíte.
JS: A ty povídky, které teď píše, jsou zase velice krátké. Ale dal by se z nich také určitě udělat film.
Scénáře od táty, to je jako domácí strava
Vy jste na svých filmech s mnoha dalšími scenáristy nespolupracoval, tedy až na pár výjimek. Téměř výhradně psal pro vás scénáře váš otec. Vyhýbáte se jiným autorům?
JS: Já jsem se snažil komunikovat s jinými scenáristy a hledat jiné scénáře, ale ono asi po těch letech, jak je člověk nastaven na to, že dělá jenom to, co je jeho nejosobnější, a táta už ví, co mám rád, a já rozumím jeho textu… On už to píše tak, aby ten jazyk byl pro mě chutný na zobrazování. A jde o témata a myšlenky, které jsou mi blízké, kdežto když mi přinese scénář někdo jiný, tak jsou to jeho témata a jeho myšlenky.
A v tom je zase jiná výzva, ne? Uchopit něco jinak?
JS: To je jiná výzva, a mně to nechutná. To je to samé, jako když je někdo zvyklý na domácí stravu a pak jí u někoho jiného… Tak radši jí doma.
ZS: Přijď, já ti zase něco uvařím.
Představení filmového plakátu k nového filmu. Zleva Jan Svěrák, Petra Špalková, Ondřej Vetchý a Zdeněk Svěrák.
Vaše předchozí filmy měly obrovský úspěch, včetně mezinárodního. Obecná škola byla nominovaná na Oscara, Kolja Oscara získal… Myslíte si, že film Po strništi bos může také uspět ve světě? Dá se to podle něčeho poznat?
JS: To je na tom to hrozné a krásné zároveň, že tohle se vlastně nedá odhadnout. Já to beru na příkladu Kolji, což byl film, který s námi dělal náš anglický producent Eric Abraham. A ten říkal: „Já ten malý český film s vámi udělám, pomůžu vám toho Kolju zafinancovat, ale příště uděláme anglicky mluvený film, jo?“ A netušil, že Kolja bude jeho nejslavnější film.
Takže se netrefil.
JS: Netrefil se. Nikdo to nevěděl. My jsme si říkali: To bude sranda, že ten Čech je tam velkej a Rus malej. Ale že oni to budou brát jako dojemný příběh o otcovství a zodpovědnosti a že to pro ně budě exotické, to jsme netušili.
Menzela mrzelo, že Vesnička bude „tuzemák“. Spletl se
Myslíte si, že váš příběh z protektorátu bude v dnešní filmové produkci, kterou vidíme v kinech, výjimkou?
JS: Naprostou výjimkou. A také právě z toho důvodu může být odmítnut, protože to prostě bude úplně mimo mísu.
ZS: Ale já si myslím, že tohle nelze odhadnout. Posloužím dalším příkladem: Vesničko má středisková. Když jsem to Jiřímu Menzelovi přinesl, tak se mu to hrozně líbilo, ale mrzelo ho, že je to tuzemák…
JS: Jen na domácí užití.
ZS: Ono kolikrát čím je to češštější, tím to v zahraničí víc zajímá.
Na jaké filmy chodíte do kina vy?
ZS: Já teď dlouho už v kině nebyl, já pořád hraju divadlo.
JS: Já vidím hodně filmů doma, protože tím, že jsem v evropské i americké akademii, dostávám screenery, ale stejně se jdu podívat do kina, když je film, který je podívaná, jako je Vetřelec nebo bude Blade Runner. Jakékoliv nové science fiction chci vidět na plátně. A protože manželka se mnou nechce chodit na tyhle filmy, tak já musím jít s ní na ty vztahové filmy.
Vaše filmy mají ještě jednu exkluzivitu: V Čechách pod Kosířem u Prostějova vzniklo Muzeum filmů Zdeňka a Jana Svěrákových.
JS: Zaživa!
Co tam návštěvníci najdou?
JS: Z každého filmu – Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět… - tam jsou fotky, rekvizity, technikálie - jako scénáře, obrázky, dopisy…
A každý film tam má svou místnost?
ZS: Komnatu.
JS: Táta tam má dokonce takovou svoji jako pracovničku, ve které je stůl a na něm je pod poklopem jeho psací stroj, na kterém napsal v podstatě všechny cimrmanovské hry a většinu filmů až po Kolju.
Všechny scénáře?
ZS: Ano, až po Kolju to bylo na tomto psacím stroji. Kolja už byl na počítači.
Má tam už svoji komnatu Po strništi bos?
JS: Ptali se, jestli pro ně něco budeme mít a jestli mají rekonstruovat dál. Protože to je zámek, který rekonstruují a část toho křídla ještě není dokončená. A vždycky, když je nový film, tak rekonstruují další místnost, abychom si to mohli protáhnout. Ono z každého filmu něco zůstane, něco, co je v garáži nebo někde ve fundusu. A je to škoda, lidé to můžou vidět. Třeba z Kukyho je spousta autíček a loutek, to všechno je v tom muzeu vystavené.
Kdy pustit film do kin? Promyšlená strategie
Pane Svěráku, vy dál hrajete Divadlo Járy Cimrmana, dál skládáte písničky s Jaroslavem Uhlířem. A letos v říjnu, jestli se nepletu, chystáte velký koncert v O2 areně…
ZS: Máte pravdu. Jedno představení už se vyprodalo, ještě musíme to druhé.
Berete to také jako novou výzvu, která před vámi stojí? Něco, co jste ještě nikdy nedokázal a teď jste si nastavil nějakou další laťku?
ZS: Výzvu, výzvu… Já se toho bojím, protože to nebude pro mě, ta aréna. Já jsem komorní. Ale říkal jsem si, když nám to nabídli: Jaký větší dárek dát Jardovi Uhlířovi, kterého miluju a o kterém si myslím, že je to náš největší melodik. Jaký jiný dárek mu dát, než když se ta veliká obec příznivců našich písniček sejde pod jednou střechou?
Co čeká režiséra poté, co jste film před pár týdny dokončili a premiéra bude až 17. srpna?
JS: Posíláme film na festivaly, hledáme, kde by ho chtěli, děláme rozhovory… Trailery, plakát, to už je všechno hotovo, to už běží bez nás. Já teď uklízím stůl a vymýšlím, co bych mohl dělat…
Vymýšlíte, nebo už víte, co bude dál?
JS: To vám nepovím. Vymýšlím a nejsem si jist, jestli už vím.
Film Po strništi bos je hotový, mohl by jít teoreticky už do kin, mohl by jít možná i na festival ve Varech, přesto ho tam nepouštíte. Proč?
JS: Vary by pro něj byly dobrá platforma, ale tím, že má premiéru až měsíc a půl po Varech, tak si představte, kdyby se to pustilo ve Varech, všichni novináři by o tom napsali a diváci by čekali ještě měsíc a půl, než by si mohli říct, jestli ten novinář kecá, nebo ne.
A urychlit premiéru jste nechtěli?
JS: Ten srpen je takové období, kdy málokdo dává film do kin, protože všichni jsou na dovolených, ale koncem srpna, když tam vstoupíte s filmem, který má určitá očekávání, což já doufám, že tenhle mít bude…
…o tom jsme mluvili a toho jste se bál.
JS: Lidé, kteří jsou ve městech a chtějí do kina, tak se na to přijdou podívat a třeba to řeknou v práci, jestli se jim to líbilo. Přijde září, řeknou to zase ostatním a ti se přijdou podívat… Mohla by se z toho udělat taková vlna.
Vratné lahve a statisíce pirátských stažení
Jak se zabezpečí film, který už je hotový a ještě nejde do kin, aby nikde neunikla kopie a totálně vás to nepoškodilo?
JS: To nejde.
Nemůžete to mít pod zámkem v sejfu?
JS: Nemůžete, protože to potřebujete posílat do zahraničí jako screenery na festivaly. Je to na několika místech, kde na tom pracují odborníci, dělají na tom různé úpravy a potřebují vidět celý film. Když ten film chcete dokončit, tak musíte udělat kopie, které předáváte z ruky do ruky.
Ptám se vás i proto, že jste měli, jestli se nepletu, podobný problém s Kukym, že unikla pirátská kopie.
JS: S Vratnými lahvemi. Tam jsme měli několik set tisíc stažených kopií.
Je to černá můra filmaře?
JS: Spíš producenta než filmaře. Filmaři je to jedno, tak to uvidí víc lidí, že jo. Ale producent, který čeká, až na to přijde půl milionu diváků, aby mohl vrátit půjčené peníze, tak ten si samozřejmě rve vlasy.
