Takový byl život v české polní nemocnici: Za chyby tvrdý trest, šlo o život

„Ocitli jsme se ve středověku. Devadesát procent Afghánců bylo negramotných, byli závislí na tom, co jim řekne jejich kmenový náčelník nebo mulla, duchovní z místní mešity,“ vzpomíná na misi v Afghánistánu lékař a velitel polní nemocnice Jindřich Sitta. „A když jim řeknou, že jste nepřítel, tak jste nepřítel. A nic s tím nenaděláte. A i když vás za nepřátele nepovažují, nemáte vyhráno. Rozhodují se na základě toho, co je pro ně momentálně výhodné. Klidně to změní během minuty.“

Vzpomínky Jindřicha Sitty jsou součástí seriálu k 20. výročí teroristických útoků z 11. září, které odstartovaly válku proti teroru.

Nechtěli nás pustit

Jindřich Sitta byl jako lékař v první válce v Perském zálivu v roce 1990 a jako velitel polní nemocnice byl na humanitárních misích v Albánii a v Turecku. „Chtěl jsem do Afghánistánu. Chtěl jsem, aby polní nemocnice prošla skutečným ostrým bojovým testem. Abychom zjistili, kdo na to má, a kdo ne, na koho je stoprocentní spolehnutí,“ vzpomíná Sitta. „Jenže ministr obrany Jaroslav Tvrdík polní nemocnici na misi vyslat nechtěl.“

Sitta se nevzdal a „dopustil se nekázně“. Přes svoje kontakty v NATO dosáhl toho, že na konferenci v Tampě padla zmínka o české polní nemocnici a předseda vlády vzápětí dostal dopis se žádostí o její vyslání do Afghánistánu. „Někteří kolegové mě varovali, ať nejezdím, že návrat bude drsný, protože ministr nemá rád, když se mu někdo postaví. Chápu to, také nesnáším, když se někdo nechce podrobit mému příkazu. Ale jeli jsme,“ popisuje Sitta.

Byla to tvrdá i úžasná pracovní zkušenost. „Kábul je jako dno zkumavky,“ vysvětluje Sitta. „Naši epidemiologové, mikrobiologové, internisti byli nadšení. Bylo tam všechno – cholera, břišní tyfus, exotické choroby, které jsem neznal ani podle názvu. Všechno.“

Režim na základně byl ale stresující. „Celých šest měsíců jsme se skoro nedostali ven. A to člověk ani neviděl přes zdi a ostnaté dráty. Je jasné, že po čase měli lidé naléhavou potřebu třeba jen vyběhnout ven a rozhlédnout se zprava doleva po volném prostoru. I proto jsem souhlasil s tím, že budeme léčit i místní lidi,“ připomíná velitel.

Lékaři z polní nemocnice začali vyjíždět do několika vesnic v okruhu padesáti kilometrů od základny. „Abychom vůbec měli šanci se k místním přiblížit, museli jsme mít dobré vztahy s kmenovým náčelníkem a mullou,“ vysvětluje Sitta. „Nebylo pravděpodobně předpisové, že jsem za nimi osobně chodil, procházel bez doprovodu vesnicí a ukazoval, že se nebojím. Jinak to ale nešlo. Jedině oni mohli mým lidem zajistit bezpečnost.“

Zpočátku to nebylo jednoduché. Místní lidé je odmítali. Házeli po nich kameny. „Postupně se situace zklidnila, a dokonce začali z hor na kolečku dovážet staré lidi, abychom je prohlédli a ošetřili. Mnozí z nich lékaře neviděli celý život,“ popisuje Sitta.

Nejčastěji ošetřovali popáleniny a zranění od min. „Min tam bylo hodně a občas na ně někdo šlápnul. To byla každodenní realita,“ vysvětluje lékař. „Popáleniny vznikaly úplně všedním způsobem. V jedné vesnici například pekli chleba v podzemní peci, u které si hráli dva kluci. Starší z nich toho druhého do té pece strčil. Kluk měl spálené obě ruce, dostali jsme ho z toho. A dokonce pak odjel do Česka. Rodina nám ho sice svěřila do léčení, ale pak už ho nechtěla, byl pro ni neužitečný.“

Podívejte se: Armáda ukázala, jakých bylo 20 let českých vojáků na misích v Afghánistánu.

Jedním z nejkurióznějších případů, při kterém lékaři z polní nemocnice zasahovali, bylo zranění dvou afghánských dětí, které porazila anglická cisterna. „Cisterna se utrhla a vjela do davu. Ty děti jsme zachránili. A po čase nám přišlo divné, že se na ně nikdo nepřišel podívat, zeptat se, jak se mají,“ říká Sitta. „Tlumočníci nám vysvětlili, že tu platí zvyk, že zraněného se ujme buď rodina, nebo ten, kdo neštěstí způsobil. Rodina se jich neujala, takže jsme se najednou ocitli v pozici viníků.“

Bylo to vážné. Místní mulla v takových případech rozhoduje, jakou cenu má viník zaplatit. „Za dívku nám vysoký trest nehrozil – byla pro rodinu bezcenná, takže odhad tlumočníků byl tak deset dolarů. Ale pokud šlo o chlapce, mohlo jít o verdikt ,krev za krev‘,“ vysvětluje Sitta. „To jsme samozřejmě riskovat nemohli. Vysvětlil jsem situaci Britům, kterým ta cisterna ujela, vzali to, zachovali se slušně. A myslím, že z toho, co nakonec zaplatili, mohla ta vesnice spokojeně žít deset let.“

Když se na misi v Albánii začala morálka jednotky drolit, nařídil velitel Sitta dlouhý pochod v plné výstroji. Bylo 40 stupňů. „Fungovalo to. Semkli se. Samozřejmě že se semkli proti mně, ale to bylo jedno. Znovu je to nastartovalo,“ vzpomíná. A dodává: „V Afghánistánu to bylo lepší, měli jsme už něco za sebou, ale bez excesů se to také neobešlo.“

Z každé mise poslal velitel někoho domů. Z Afghánistánu to bylo kvůli alkoholu. Ale Sitta uděloval i tresty přímo na místě. „Jeli jsme v koloně, nárazník na nárazník a v tom jeden lékař vidí kytičku, zastaví a běží si ji vyfotit. To prostě nemůže zůstat bez odezvy,“ popisuje. „Jenže podle předpisů má velitel udělit trest až během 24 hodin, aby měl chladnou hlavu a pak to ještě Praha čtyři dny vyhodnocuje. To je nanic. Reakce musí být bezprostřední. Tak voják přenášel na základně kameny.“

Podle Sitty voják trest přijal a neměl s ním problém. Pohoršovali se ale nadřízení a média. „Ale chápu, že toho měli vojáci dost. Zátěž byla velká a možnost relaxace v podstatě nulová,“ říká Sitta. „Tak jsme se nakonec rozhodli, že si uděláme bazén. Ve výbavě jsme měli malý bagr i úpravnu vody, kamení tam bylo dost. A po směně se vojáci mohli alespoň nějak zabavit. Mě pak ovšem čekalo další obvinění – tentokrát ze zneužití finančních prostředků.“

Po návratu z mise čelil Sitta řadě obviněním, kterými se zabývala vojenská policie, některá převzal dokonce Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Šlo především o podezření ze šikany, které se měl dopustit udělováním příliš přísných trestů v rozporu s předpisy.

„Myslím, že na začátku toho všeho stál můj spor s ministrem obrany ohledně cesty polní nemocnice do Afghánistánu. Každopádně byla všechna řízení zastavena, žádný soud se nekonal,“ shrnuje Sitta. „Novou smlouvu mi armáda nenabídla, tak jsem po 30 letech odešel. Nebylo to lehké, ale nelituji. Udělal bych to znova.“

„Přenášení zkušeností z 20., respektive 21. století do země, která žije o nějakých 400 let pozadu, nemá smysl. A je mi úplně jedno, jestli ty zkušenosti vyváží Sovětský svaz nebo Spojené státy,“ přemýšlí o smyslu afghánské mise Jindřich Sitta. „Každá země se musí k tomu poznání dostat sama. Přes krev a hroby.“

„Vývoz demokracie“ podle Sitty nefunguje a stál příliš mnoho lidských životů a byl ohromným plýtváním prostředky. Vpád do Afghánistánu po teroristických útocích 11. září 2001, považuje přesto za správný. „Američané museli reagovat. A něco se i podařilo – al-Káida byla v podstatě zlikvidovaná. Jenže tam neměli zůstávat dvacet let,“ shrnuje Sitta.

A dodává: „Demokracii vyvážet nechci. Ale když mi někdo dá facku, tak mu ji vrátím. Jsem voják.“