Křehká stabilita Severního Irska je v ohrožení. Zamával s ní i brexit

Nebudeme tolerovat hranici v Irském moři. Takový vzkaz vyslaly loajalistické polovojenské skupiny v Severním Irsku. A hned v několika formách – ať už skrze nápisy nasprejované na zdech domů v přístavním městě Larne, bannery v Belfastu, nebo v oficiálním dopise adresovaném severoirským politikům.

Skupina zaštiťující loajalistické polovojenské buňky poslala znepokojené psaní dvěma poslancům britského parlamentu (z neutrální Spojenecké strany a také členovi demokratických unionistů) i deseti členům severoirského Stormontu.

Autoři dopisu vyjádřili nespokojenost s tím, jak vypadá protokol o Severním Irsku v praxi. Hranice, jež s faktickým odchodem Velké Británie vznikla v Irském moři a dělí Ulster od zbytku Spojeného království, jde podle loajalistů na ruku irským nacionalistům.

Kvůli výhrůžkám smrtí, jež se objevily na zdech přístavního Belfastu a Larne, musely úřady dočasně omezit kontroly zboží proudícího ze zbytku Británie. A napjaté atmosféře nepomohl ani nakonec nedokonaný krok Evropské komise, která chtěla nasadit kontroly na hranici mezi Irskou republikou a Severním Irskem kvůli obavě z převážení vakcíny proti covidu-19.

„Atmosféra kolem brexitu je velmi napjatá, lidé mají pocit křivdy a zrady. A vnímají to tak obě komunity, nacionalisté a hlavně loajalisté. Ti cítí zradu proto, že do klíčových voleb v roce 2019 stáli za Borisem Johnsonem, a jeho konzervativci s tím, že zajistí lepší dohodu. Vnímají to nyní jako podraz ze strany vlády a Westminsteru,“ řekl Seznam Zprávám odborník na záležitosti Severního Irska Timothy Ellis z Teesside University.

Ellis v rozhovoru uvedl, že k nárůstu činnosti polovojenských skupin bezpochyby dochází. Příčinu ale podle něj nelze hledat pouze v brexitu: „Myslím, že jde i o vnitřní třenice mezi jednotlivými organizacemi – skupina, jež si říká Nová IRA, začala být aktivní už někdy kolem roku 2012, když ještě myšlenka referenda o brexitu nebyla nijak aktuální.“

Zvýšenou aktivitu severoirských polovojenských jednotek mohly podle Ellise zapříčinit i naděje na sjednocení Severního Irska s Irskou republikou. „Částečně za to může brexit, ale je to i důsledek demografického směřování Severního Irska celkově – roste počet irských nacionalistů, katolíků, kteří by se chtěli připojit k Irsku,“ vysvětlil odborník.

Připojení Severního Irska k Irské republice určitě není nemožné. Je ovšem otázka, jak by se toho dalo dosáhnout, jakou cestou by politici museli jít. Kvůli Velkopáteční dohodě a usnesením, která přišla po ní, je nyní pro jednu stranu velmi těžké přehlasovat ty ostatní. A to i s většinou hlasů – členové Stormontu, severoirské obdoby parlamentu, mají možnost výsledky hlasování vetovat.

V Severním Irsku totiž mají členové Stormontu možnost využít mechanismus, jímž lze v praxi vetovat výsledek hlasování ve prospěch jiné komunity. Například: republikáni a členové neutrálních stran se snažili o legalizaci potratů v Severním Irsku. Skrze tento mechanismus to ale zablokovali loajalisté.

Severní Irsko, země Spojeného království, se ze svého nedávného dlouholetého konfliktu stále vzpamatovává. Vyrovnává se s krvavým dědictvím občanské války, jež stála život tisíce lidí a roztrhala severoirskou populaci na segregované komunity.

Konfliktu se eufemisticky přezdívá The Troubles, tedy česky Trable, Potíže. Ze Severního Irska se rozhořel i do zbytku Spojeného království a zhruba po třiceti letech jej ukončila až Velkopáteční dohoda v roce 1998. Jejími signatáři jsou vlády Irska i Británie a osm severoirských politických stran či uskupení. Garantem pak Evropská unie.

„Už jen to samotné ‚vyrovnávání se s minulostí‘ naznačuje, že takový konflikt má své, pro komunity velmi živé následky. Jedním z nich je trauma, utrpení, které způsobilo dřívější násilí. Dalším jsou nevyřešené otázky, co je vlastně pravda a spravedlnost. A jak se stavět ke kolektivní paměti, jak vyprávět společnou historii,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor Graham Dawson z univerzity v Brightonu.

Podle něj se Severní Irsko nikdy nedočká tzv. komise pravdy, jednoho z nástrojů národního usmíření. Skrze něj si země, jež prošly obdobím konfliktu, odpovídají na palčivé otázky a vypořádávají se s různými formami útlaku a porušování lidských práv. Takový model použili například v Jihoafrické republice. Válkou zasažené rodiny v Ulsteru se podle Dawsona nedočkají ani řádné spravedlnosti.

„Politický rámec, který měl dát společnosti příležitost se vyléčit, byl velmi kostrbatý a nikdy nevešel v platnost. Trvá to už celá léta, a Severní Irsko se tak potýká s nevyřešenou historií. Dalším problémem jsou důsledky segregace, kterou Velkopáteční dohoda nezmiňuje. Jde ale o rozdělení společnosti ve všech jejích aspektech od komunit až po instituce. Odcizení, nedostatek komunikace mezi jednotlivými tábory, je pro Severní Irsko charakteristický,“ vysvětlil britský historik.

Například v Belfastu, hlavním městě Ulsteru, došlo prakticky k doslovnému fyzickému rozporcování metropole. Během konfliktu se z rezidenčních oblastí, kde žili společně britští loajalisté a irští nacionalisté, oba tábory stáhly do jakýchsi „bezpečných komunitních zón“. Tam žila buď jedna skupina, nebo druhá.

Ve městě tímto způsobem vznikly soběstačné enklávy s vlastními komunitními zdroji a stěhování z jedné oblasti do jiné nepřipadalo v úvahu. S koncem konfliktu se situace podle Dawsona trochu uvolnila, ale k řádné transformaci nedošlo: „Fyzické bariéry nezmizely. A pořád chrání jeden tábor před druhým, před rutinním násilím, jež nikdy neustalo.“

Segregace má dopad i na nynější nezletilé a mladé dospělé. Ty, kteří byli v době konfliktu buď příliš malí na to, aby si jej pamatovali, nebo se narodili až po roce 1998. „Následky Troubles prožívají každý den v podobě nepříjemného pocitu úzkosti a strachu. Cítí se tak školáci v uniformách, ti, kteří jsou při pohybu městem snadno identifikovatelní,“ dal příklad Dawson, jenž se soustředí na kulturní a politickou paměť Ulsteru.

Nad Severním Irskem stále visí hrozba toho, že se ozbrojený konflikt znovu probudí k životu. „Před více než dekádou tam vznikl výzkum, který se týkal mimo jiné dětského vnímání své bezpečnosti. Opakující se násilné útoky vyvolaly i v dětech, jež válku nezažily, pocit, že se konflikt nutně musí vrátit. Ten pocit tam prostě přežívá,“ připustil expert.

Radikální smýšlení se objevuje mezi mladými v táboře irských nacionalistů, kdy Nová IRA verbuje mladistvé například v Londonderry. Zejména ale u loajalistů, kteří před 9 lety vzali útokem radnici v Belfastu poté, co radní rozhodli, že vlajka Spojeného království (Union Jack) bude ve městě vlát jen v určité dny. Šlo o symbol, který zmobilizoval masu loajalistů.

„Severní Irsko britský stát dlouhou dobu nezajímalo. Změnilo se to s vládou Tonyho Blaira, jenž ostatně zajistil i politickou Velkopáteční dohodu. Nicméně i přesto máme já i další výzkumníci pocit, že zařízením dohody si Británie řekla: ‚Dobře, to bychom měli‘. A teď mluvíme o kolektivní amnézii – Spojené království je ve svém poválečném období, ale Britové se tak nevnímají,“ poznamenal Dawson. Jinak to ale vnímají Skotové, kteří mají k Severnímu Irsku blíže než například Angličané.

Brexit ovšem toto pokřivené vnímání vlastní minulosti trochu napravil – Severní Irsko se dostalo do popředí celostátní pozornosti. V roce 2016 hlasoval Ulster pro setrvání v Evropské unii.

„V momentě, kdy referendum proběhlo, bylo jasné, že z hlediska Severního Irska to bude problém. Velkopáteční dohoda je podepřena vztahem Ulsteru a Irské republiky, který byl v takové míře umožněn právě členstvím v Evropské unii. A pokud se měla Británie s EU rozvést, nutně někde musela vzniknout i pevná hranice mezi Irskem a Severním Irskem, podotkl Dawson.

Velkopáteční dohoda je podle něj v tomto ohledu „skvělým diplomatickým kouskem“. Severní Irsko zůstalo formálně součástí Spojeného království, zároveň se ale místní mohou identifikovat jako Irové, Britové či obojí. Tento vyvažovací nástroj ale podle Dawsona brexit, zejména v přístavních městech Ulsteru, rozladil.

„Samostatným příběhem je způsob, jakým se k odchodu z EU postavili konzervativci. Šlo to jistě udělat citlivěji, s méně škodami. Na Severní Irsko nemysleli a usilovali o tvrdší a tvrdší brexit, až skončili u té nejtvrdší možné varianty, tedy když pominu brexit bez dohody,“ uvedl Dawson.

Důsledkem protokolu o Severním Irsku je hranice v moři a mimo jiné i kontroly zboží připlouvajícího ze zbytku Velké Británie do Ulsteru. Ten totiž i po brexitu zůstal součástí evropského jednotného trhu – snaha o jeho vyčlenění by znamenala porušení mezinárodního práva i Velkopáteční dohody.

„Boris Johnson lhal. Tvrdil, že brexit nebude mít na Severní Irsko žádný dopad, že nebudou problémy. A teď jsou v situaci, kdy sice nejsou žádné překážky pro pohyb zboží z Ulsteru do Británie, ale v opačném směru ano. V obchodech v Severním Irsku tak od ledna řeší nedostatek potravin v supermarketech, mají prázdné regály. Rychle se tak ukázalo, že problémů bude ve výsledku hodně,“ řekl Seznam Zprávám Graham Dawson.