Článek
Za plotem na zahradě školní družiny pobíhají děti, je tu pískoviště, kluci honí mičudu, dění na prolézačkách vzdáleně připomíná lecjakou gymnastickou soutěž. Píše se rok 2004. Střih. Do sklepení funkcionalistického domu po schodech opatrně scházejí návštěvníci – jihočeský divadelník Víťa Marčík mladší tu uvádí svébytnou loutkovou interpretaci veršů Arthura Rimbauda. Píše se rok 2016. A poslední obraz – je květen 2020 a spolek Živá vila zveřejňuje několik fotografií ukazujících současný stav Kralovy vily, architektonicky cenného objektu, který jeho vlastník, město Prachatice, očividně zanedbává.
Lokální spor o to, co má přednost – zdali sporná dopravní stavba, nebo historická budova, kolem níž se utvořila občanská komunita – ukazuje i na stále nevyjasněný postoj k roli města v životě jeho obyvatel.
Situace okolo prachatické Kralovy vily by šla shrnout následovně: město plánuje už 40 let (!) dopravní obchvat frekventovaného silničního tahu. To by ale znamenalo mimo nákupu soukromých pozemků i zbourání funkcionalistického domu, který nechal postavit prvorepublikový německý podnikatel Johann Nepomuk Kral na základě návrhu architekta Fritze Reichela. Vila v sobě nese dědictví sudetských Němců i komunistického režimu, který objekt proměnil v jesle a následně školní družinu, jež tu fungovala až do roku 2009. Potom budova chátrala, stala se obětí vandalismu, dokud si ji nepronajal od města spolek Živá vila, který tu během dvou let činnosti uspořádal několik koncertů, přednášek i výstav.
V roce 2016 se však dům vrátil pod správu města, které ho pronajalo svým technickým službám. Ty měly vilu využívat jako sklad. O tom, zdali se tak skutečně děje, poměrně přesvědčivě svědčí aktuální fotografie. Vloupání, které údajně může za současný katastrofální stav, jen ukazuje, že budově více svědčila správa spolkem.
Ani činnost okolo přeložky silnice II/141 není zřejmě z nejčilejších – skoro to vypadá, že město chce jen škodolibě nechat spadnout dům, který jeho vedení způsobuje problémy. Nejčerstvěji to je petice za odvolání starosty Martina Malého, která je však pravděpodobně odsouzena k nezdaru.
Vila do určité míry znamenala prostor pro alternativní kulturu k té, kterou představují například každoroční městské slavnosti Zlaté stezky pořádané městem. Ale Prachatice neznamenají jen renesanční centrum, jak připomněl zdejší architekt Matěj Nepustil ve své diplomové práci, kde popisuje kontrast mezi centrem a okolím, „kterému je kvůli tomu přisuzována výrazně menší kulturní a historická hodnota, přestože i zde jsou zajímavé památky z různého období“. Kromě vily Nepustil uvádí ještě Lázně svaté Markéty, které zaznamenaly největší vzmach v prvních dvou dekádách samostatného Československa, nebo Štěpánčin park.
Dříve byly Prachatice na desetitisícové a příhraniční město celkem kulturně živou oblastí – konala se tu významná skateboardingová akce Summer Camp, každoročně na jaře tu duněla v některém z místních sálů tvrdá hudba v rámci takzvané přehlídky beatové scény, z jejíhož podhoubí vyrostla v 90. letech i v rámci svého žánru významná grindcorová skupina Gride. Na to Živá vila navazovala. Spolek neoživoval jenom Kralovu vilu blízko nádraží – mízu vlil do žil i Prachaticím jako takovým. Problém na straně města byl ale asi v tom, že tady nehrála Tublatanka nebo Olympic.
Obecně se zdá, že současné vedení města chce zadupat veškerou komunitní aktivitu – koalice Nezávislých, ČSSD, ANO a KSČM například loni nepodpořila návrh na obnovení městských farmářských trhů.
Co působí jako lokální půtka, možná ukazuje na obecné třecí plochy mezi představami některých politiků o tom, co znamená kvalita života. Problém je vyčlenit 100 tisíc korun na akci, kde by se mohli lidé o víkendu potkávat. Problém je pronajmout prostor pro kulturní akce spolku, který se o cennou památku očividně staral dobře, a naopak problém není bazírovat na čtyřicet let starém plánu, u něhož je nejisté, zdali by dopravní situaci ve městě vůbec pomohl. Nejde jen o Prachatice – minulý týden ožil podobný spor i v Praze. Uzavření jednoho pruhu na pražském nábřeží (byť umělecký dojem tohoto opatření zatím samozřejmě není valný) je prý projevem „fanatického prosazování zelené a sousedské, rozuměj kolektivistické ideologie“, jak okomentovala akci pražského magistrátu radní za ODS Jaroslava Janderová.
Často se žehrá na to, že se na periferie (nechápat, prosím, pejorativně) republiky nevracejí mladí lidé, kteří odešli studovat do některých univerzitních měst a nekultivují leckdy skomírající domovské regiony. Ale lze se jim s takovým přístupem divit, zvláště když okusili plody bohatého kulturního života krajských center?
Jakékoli maloměsto nemá ožít jen jednou ročně v rámci městských slavností, to ať radši jeho náměstí čile šumí každý víkend místními obyvateli putujícími ulicemi. Časy se mění. Možná, že lidé už nechtějí trávit čas zavření jen ve svých bytech a zajímat se o souseda jen v případě vytopeného obýváku. Možná, že se chtějí potkávat, vyměňovat si zkušenosti, chovat se ekologicky tím, že podpoří lokální pěstitele a obecně být součástí nějaké komunity. Prostě tak žít.
Prachatice měly místo i partu lidí, která se o veřejný prostor chtěla starat. Byla by škoda nadobro udusit jejich ducha.
