Kouření ve třinácti, panáky projímadla a zvracení. I to je realita mladých baletek

Máte ještě vůbec ráda balet?

Mám ráda balet. Já si myslím, že se to nedá říct takhle kategoricky mám, nebo nemám. Je tam strašně moc věcí, které oceňuji. Je tam strašně moc věcí, které si myslím, že by se měly dělat jinak. Ale nakonec, když vidíte londýnský královský balet, který dá nějakou klasickou věc, vidíte ty dokonalé tanečníky a fantastickou scénografii, úžasnou hudbu, tak vás to nějakým způsobem asi pohltí.

Já jsem vybrala úryvek z vaší knihy: „Když je ti 11, přestaneš jíst jídlo ze školní a internátní jídelny. Ve 12 začneš využívat přístroj na hubnutí, ve 13 začneš o pauzách kouřit, protože to zahání hlad, ve 14 začneš na střídačku držet nejrůznější diety. V 15 jsi jenom na ovoci a müsli tyčinkách, v 16 objevíš projímadlo. V 17 začneš zvracet a v 18 už nejíš skoro vůbec, protože chceš na jeviště a tam tě s nevhodnou postavou rozhodně nepustěj.“ To nezní jako třída dívek, které si plní svůj sen o tom, že vystoupí na velkém jevišti, ale spíš jako skupina holek, která nutně potřebuje terapii.

Samozřejmě, balet vyžaduje určitý jevištní vzhled a určité zacházení s postavou je baletní norma. To, co já jsem z mé osobní zkušenosti prožívala, mi v tu dobu vlastně nepřišlo nějak alarmující, prostě to tak dělali všichni. A spíš mi to připadá alarmující až teď v momentě, kdy jsem matka. A sama se dívám vlastně na ty holčičky. A potom dospívající ženy a říkám si, že tam něco není v pořádku.

Svoji dceru byste na balet nedala?

Dceru nemám, já mám syna a muži mají ještě úplně jiném postavení v baletu než ženy. A to je podle mě velice důležité. A myslím si, že asi kdyby hrozně chtěl tančit, že bych se mu to trošku snažila nejdřív vymluvit, protože bych věděla, čím bude procházet. Ale mně to rodiče taky vymlouvali a taky jsem si to prosadila, takže vždycky je to na na každém dítěti.

Vy jste si to prosadila, ale z těch vzpomínek nebo pasáží vaší knihy to vyznívá, že to jsou spíše negativní vzpomínky. Lze tedy říci, že vám balet více vzal, než dal?

Tak já budu mluvit vlastně o té knížce teď víc. Ta hrdinka, je to psáno v druhé osobě, takže je to takový přímý kontakt s tím čtenářem, skutečně prochází poměrně extrémními zážitky, které ale především jsou o tom, že se musí vypořádávat s nějakou mocí, kterou ona nemůže zdolat. Pro mě pozice moci a pozice těch holčiček nebo těch mladých holek, které nemají ten hlas, bylo něco, co jsem chtěla do té knížky vtělit. A to je dát hlas těm, kteří ho předtím nikdy neměli. A také je to vyprávění ne o těch úspěšných, těch kteří to zvládli, dostali se na výsluní, stali se prima balerínami, ale o těch, kteří o tom stejně snili, ale nezvládli to. Neuspěli, protože prostě ta moc, ty podmínky, ta norma baletní jim nějakým způsobem, já říkám, v uvozovkách zlomila vaz. A dalo by se říct, že je to vlastně pohled z pozice určitých baletních loserů. Tohle jako určitý sociální pohled je něco, co protkávám svou tvorbou. A nebaví mě psát jenom o těch pozitivních stránkách. Takže je to velmi subjektivní výpověď, ale bavím se tam o nějaké normě, která je nějakým způsobem nastavena. A je už potom na těch ostatních dál, aby to zhodnotili, jestli je to tak správně, nebo špatně.

A na kolik je to fikce a na kolik je to vaše osobní zkušenost? Protože já, když jsem tu knihu četla, tak jsem si několikrát řekla: Tohle už přece není možné, tohle se nemohlo stát.

Pokud se budeme třeba bavit o dopadu té školy, tak realita je taková, že nás v ročníku prošlo 45 lidí. Z čehož z holek tančila nebo baletkou v baletním souboru se stala pouze jediná. A mně přijde tohle strašně krutá věc. Já, když říkám, že balet je krutý, tak mluvím právě z pozice těch, kteří se nestali těmi baletkami, protože to je mnohem větší procento. A hlavně především to, kdy odchází holčičky ve 12, ve 13, v 15 nebo v 17 letech ze školy a nemají adekvátní vzdělání na to, aby se jednoduše dostaly na jinou školu, tak si myslím, že zde je nějaká třecí plocha, která by byla dobrá přehodnotit.

A tu třecí plochu, kdybyste přehodnocovala? Protože vy v té knize píšete třeba o tom, že si tam dívky stahují prsa obinadlem, aby je měla menší, aby se vešly do kostýmů, některá u toho občas omdlí. Zmiňovala jsem to kouření ve 13 letech, projímadlo v 16 letech, jsou tohle skutečné příběhy z té školy?

Jsou to skutečné příběhy. Bude vám to vyprávět každý baleťák, akorát vám to bude vyprávět prostě s humorem. To jsou historky nebo to jsou věci, které jsou běžnou součástí toho baletu. Ale my se tomu vlastně smějeme, protože to je něco, co podstupuje každý a nikdo to nijak nedramatizuje, prostě to tak je. To, že někdo omdlí, protože má stažená prsa, to, že nejí, že do sebe kope projímadlo jako panáky. To onehdá zmiňoval i jeden tanečník v rozhovoru na taneční zóně, říká: Moje spolužačky kopaly panáky projímadel do sebe úplně běžně v 11 letech, hladověly. No a co? Někdo to nazývá terorem, pro někoho je to prostě normální nebo je to běžná rutina.

Nemůžete se právě dívat nebo číst? Poslechněte si audio verzi rozhovoru.

Člověk, který to vidí zvenku, tak si říká, že jestli tohle je realita, tak co je motivací těch dívek nebo těch tanečníků tam vlastně zůstat?

Tak určitě, když je vám 10, tak úplně nemáte takový ten odstup, abyste byla schopná říct: Hm, kariéra je krátkodobá, moje tělo bude brzo zhuntované, možná se vůbec baletkou nestanu, uplatnění je mizivé, je tady převážná většina zahraničních tanečníků. Uspět v tom oboru je velmi náročné a hrozně malému procentu se to podaří. Ale v těch 10 letech je tam první určitá vidina nějakého romantického obrazu té baletky, té tanečnice, jak stojí na tom velkém jevišti v tom bílém a lidi tleskají a vidí to Labutí jezero, tu vznešenost. A já neříkám, že to tak není, je to tak. Určitě. Ale později možná se stává to, samozřejmě záleží na osobnosti, na charakteru, že někdo jako já zjistí, že mnohem víc než interpret je tvůrce. A potřebuje tvořit a vyjadřovat se k věcem, které jsou nějakým způsobem palčivé. A které jsou ve společnosti alarmující a najednou začne dělat třeba víc divadlo a zpracovávat témata, která si myslím, že jsou potřebná více než to dekorativní umění.

Ale ty praktiky, které jste popisovala, to si ty dívky neuvědomují, že si poškozují své zdraví?

My jsme to dělali běžně. Samozřejmě, kdyby to věděli moji rodiče, co se děje úplně přesně, tak by mě asi okamžitě ze školy stáhli. Ale já jsem doma neříkala, že nejím, že zvracím, nebo nevím co ještě. Já když jsem přijela domů, tak moji rodiče si dávali obzvlášť záležet na tom, abych všechno snědla, hlídali mě, měli o mě hrozný strach. Ale já jsem byla tvrdohlavá, já jsem se rozhodla, že to prostě zvládnu, že dostuduji školu, že uspěju, že budu dobrá. Byla to určitá čest to zvládnout. Já jsem měla dobré výsledky, já jsem měla na škole poměrně dobré postavení, až na nějaké řekla bych kázeňské přestupky. Takže já zdaleka nejsem případ toho tragického konce, jak i mnoho mých dalších spolužaček a kamarádek skončilo.

Říkáte, že vaši rodiče to nevěděli, je to běžná praxe nebo jsou rodiče, kteří to raději přehlédnou, protože je to kariéra baletky a to je to, co od své dcery očekávají?

Já si myslím, že určitě je spousta rodičů, kteří jsou ambiciózní. A chtějí mít z dcery sólistku, aby chodili do Národního divadla a o pauzách si dali šampaňské a pak na konci zatleskali. Já jsem měla jiné postavení, já jsem byla na internátě od 10 let, já jsem nebydlela s rodiči. Oni neviděli, co jím přes den. V kolik chodím spát. Co dělám mezi školou a koncem vyučování a internátem. Škola byla i v sobotu, internát se zavíral v pátek, já jsem neměla kde spát. Škola to věděla, že nemáme kde být. Takže jsme žadonili, prosili, žebrali u spolužaček, aby nás nechaly přespat, abychom se mohly zúčastnit sobotního vyučování. To jsou všechno věci, kdy prostě to 10leté dítě je vystavené určitým nebezpečným krizovým situacím. A to, že jsem já nespadla do drog, alkoholu, neudělala jsem nějaký velký průšvih, tak to je skutečně docela otázka nějaké vyšší moci a štěstí a možná i toho, že jsem měla strašně silnou mentální a emocionální oporu právě v rodičích a jejich důvěře, kterou jsem nechtěla zklamat. Ale bylo strašně moc dětí, hlavně mimopražských, kterým se to stalo.

Bylo to i tím, že byla ta divoká 90. léta, nemohlo se to už teď změnit?

Já věřím, že určitě ano. Já si myslím, že dneska už jsou studenti mnohem sebevědomější. Pravděpodobně pro ně už nejsou pedagogové takové autority, takoví bozi jako byli pro nás. My jsme je skutečně beze zbytku poslouchali. Když na nás křičeli, tak to byla prostě moje chyba. Já jsem něco neudělala dobře. Dneska i po MeToo a po spoustě různých kauz, Gretě Thunberg, si myslím, že mladé holky už mají trošku jiný hlas a věřím v to, že ho mají nebo že by ho alespoň měly mít a že už by neměly být tou mocí takhle grilované. A ta 90. léta pro mě v té knize jsou strašně nesmírně důležitá, protože ony tvoří ten kontrast, to zrcadlo té svobody ohromné, divoké, bez autorit, trošku nebezpečné, kde se kompenzuje ten řád. A ten systém.

Ta kniha vzbudila velké reakce, zejména v taneční komunitě rozvířila debatu tanečníků, pedagogů a také choreografů. Čekala jste to? Chtěla jste to?

Ne, rozhodně to nebyl můj cíl. Já jsem chtěla napsat román. Já jsem prostě napsala první román Miss Amerika v podobně ironickém sarkastickém duchu s podobnou vlastní hrdinkou – takovou určitou ironickou bestií. A tahle, myslím si, že je ještě trošku drsnější v tom, že si skutečně nebere servítky. A brala jsem to tak, že je stejná jako Miss Amerika, že to docela zůstane v určitém úzkém profilu nebo úzkém okruhu lidí. Hrozně mě to překvapilo i to, že se to prodává úplně napříč, že to kupují ať už lidé intelektuálové z oblasti literatury, tak normálně běžní čtenáři, teenageři, že to zdaleka nezůstává v té taneční komunitě. Samozřejmě jsem očekávala nějakou reakci.

Jednu reakci napsal tanečník a pedagog Jarek Cemerek, který na svém Facebooku uvedl: Miřenka Čechová se velmi ráda otírá o klasický tanec. Má k tomu své důvody. Bohužel tak na veřejnosti vytváří obraz, který není zcela pravdivý a tanečnímu umění škodí. K tanečnímu vzdělávání: Je v něm hodně co vylepšovat, avšak prezentovat to jako týrání dívek toužících po kariéře baletky se mi zdá za hranou. Nemohla jste tím baletu uškodit?

Myslím si, že tam je hrozně zajímavá věc, že z těch tanečníků tam není nikdo, kdo by mi řekl: Tahle věta je špatně. Tady neříká pravdu. Ani jedna věta mně nepřináší žádný faktický komentář, jsou to v podstatě jenom emoce. Říkají, že jsem zamindrákovaná, že jsem to udělala pro peníze, že jsem vlezla do žumpy, že se chci zviditelnit. Já jsem očekávala tuhle reakci. Zároveň si ale myslím, že je něco ve vzduchu, protože když se podíváte, tak teď minulý týden iDnes zveřejnil článek o tyranii studentů na vídeňské baletní akademii. Pár měsíců zpátky mladá studentka Anna Sochorová vydala článek Krev, pot a slzy o výchově baletek v Čechách, kde na základě anonymního dotazníku na stejné taneční konzervatoři, kde já jsem studovala, napsala článek, který v podstatě doslovně potvrzuje to, o čem já píšu. Já chápu, že se to mnoha lidí dotýká. Je to jasné, ty emoce jsou, některé momenty jsou samozřejmě přehnané, hodně emocionální, dostávám nenávistné komentáře. Ale je to pouze přesně od oblasti převážně mužů kolem baletních institucí, prostě jsem šlápla do vosího hnízda. A zároveň dostávám spoustu zpráv a dopisů od žen a dívek, které píšou: Přesně tohle je můj příběh. A důležité je, že já jsem ale neudělala investigativní knížku, není to dokument, je to román. A všechno to, co říkám v souvislosti s tím, se váže k té mé knize, k tomu románu, pouze k mé osobní zkušenosti. Já nezevšeobecňuji, jak si někteří myslí, a píšou si stopáž, že v 7. minutě, 30. sekundě tady došlo ke zevšeobecnění, možná jo, možná jsem to udělala. Ale je to všechno moje zkušenost. A všechno, co říkám v těch rozhovorech, je pravda. A člověk nemůže za každou větou říkat: To byla moje zkušenost v 90. letech na taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Rozhodně se to nevztahuje na všechny školy. Já naopak říkám, že třeba výchova současného tance nebo tanečnic pro současný tanec je úplně diametrálně odlišná. Ale to je zase jiný žánr. Já to nechci takhle stavět do kontrastu. Mým cílem není nebo nebylo diskreditovat balet, mým cílem bylo podělit se o mojí osobní zkušenost a dát hlas těm, kteří nikdy nebyli předtím slyšet.