Koupili pozemky, stavěli a pak jim řekli: Není to vaše

Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tenhle byznys měl zadrhnout. O byty, které postavila firma Metrostav na pražském Žižkově, byl slušný zájem. Padesát jich bylo prodáno, dalších 75 si mělo najít kupce v dalších měsících.

Jenže pak přišel oficiální dopis: na pozemky, které jste zastavěli, mají nárok restituenti. A dobře rozjetý developerský projekt náhle zamrzl. Kdo by si také koupil za několik milionů byt zatížený takhle zásadním sporem?

Příběh z roku 2012 stojí na začátku největšího restitučního skandálu, který se právě v těchto dnech projednává před soudem. Tři zaměstnanci Státního pozemkového úřadu jsou obžalováni z toho, že umožnili získat parcely v hodnotě 1,4 miliardy lidem, kteří na ně vůbec neměli nárok.

Mimo jiné tím, že z úplně cizí ženy ve svých rozhodnutích vytvořili neteř někdejšího prvorepublikového statkáře, jemuž patřila rozsáhlá pole na okrajích Prahy. Po roce 1948 mu je komunisté zabavili a postavili na nich sídliště.

Díky rozhodnutí úředníků o falešné neteři mohla pak skupina restituentů získat od státu mimořádně cenné pozemky – jako náhradu za ty znárodněné. A další desítky milionů mohla požadovat od developerů, jako byl výše zmíněný Metrostav.

Úředníci totiž také podle obžaloby vydali na konci roku 2011 rozhodnutí, jímž neoprávněnou restituci rozšířili i na další pozemky. Na takové, které už vlastnil někdo jiný.

„My jsme to považovali za šikanu,“ řekla v úterý před soudem Soňa Danišová, právnička Metrostavu.

Firma se zkrátka tehdy ze dne na den dozvěděla, že podle úředníků vybudovala svůj developerský projekt na cizích parcelách. Přestože je několik let předtím oficiálně získala od pražského magistrátu, aniž ji kdokoli varoval, že by mohl nastat nějaký problém.

Od advokáta restituentů Daniela Honzíka se pak Metrostav dozvěděl, že by bylo možné se dohodnout: za 60 milionů prý restituenti ustoupí.

Firma se s tím ale nesmířila a začala pátrat v restitučním spisu, na jehož základě pozemkoví úředníci rozhodli. A tím celá kauza dostala úplně jiný směr.

Za prvé se ukázalo, že restituenti o náhradu za část zabavených pozemků nikdy správně nepožádali. Na dokumentu z roku 1991 chybí například podací razítko – není jasné, jestli ho někdy úřady dostaly. Nebo zda ho někdo nevyrobil dodatečně.

Ale hlavně: rodný list jedné z dědiček po rodině velkostatkáře odhalil, že nebyla velkostatkářovou příbuznou. A jako taková že neměla na část obří restituce nárok. I nadřízené Ministerstvo zemědělství později uznalo, že je restituce z jedné třetiny neoprávněná. V té době už ale restituenti od státu lukrativní pozemky získali.

Celý tento příběh nyní dostal před soud někdejšího právníka pozemkového úřadu Jana Horáka, který v téhle restituci rozhodoval. Plus dva bývalé šéfy úřadu – Evu Benešovou a Petra Chmelíka. Ti restituční verdikty podepisovali.

U soudu už uznali, že udělali chybu. Právník Horák ale nedokázal vysvětlit, jak vznikla. A proč si neprostudoval starší rozhodnutí úřadu, kde se restituentům – právě kvůli tomu, že nejsou příbuzní – část nároku nepřiznává.

Bývalí ředitelé Chmelík a Benešová zase vypověděli, že mezi stovkami rozhodnutí neměli možnost takovou chybu odhalit. A že se určitě nestala úmyslně.

Zástupci Metrostavu měli tehdy při jednáních s pozemkových úřadem dojem, že úředníci cíleně odmítají jejich argumenty. A že firmu tlačí do dohody, při níž by si vlastně znovu koupila vlastní pozemek – za 60 milionů.

Ostatně i policisté měli podle informací Seznam Zpráv při pozdějším vyšetřování indicie, že úředníci vše dělali na popud nějakých skutečných hybatelů této restituční kauzy. Přivedlo je k tomu zjištění, že stamilionové pozemky získané od státu restituenti vkládali do akciové společnosti.

V této firmě – navenek s anonymními vlastníky – drželi podíly například známý „politický podnikatel“ Roman Janoušek, člen pražské ODS Tomáš Hrdlička nebo Petr Syrovátko ze stavební společnosti Syner.

Nikoho z nich však policisté neobvinili. Úředníci jakékoli tlaky před soudem odmítli. Zástupce restituentů Zdeněk Činčera před soudem v úterý řekl, že o podrobnosti restituce se nestarali. Jednání s úřady že nechali na svém advokátu Honzíkovi.

Něco podobného jako Metrostav zažila i firma Sakura Invest. Koupila pozemky ve Strašnicích od Ministerstva financí za 38 milionů. Součástí bylo ujištění, že s nimi není žádný problém, co se týká vlastnictví. Zkrátka, že parcely stoprocentně patří státu.

V roce 2012 se však firma dozvěděla, že na katastru mají její pozemky vyznačeného dalšího vlastníka, a to právě Bečvářovy restituenty. Opět se tak stalo na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o – jak dnes víme – neoprávněné restituci.

Firma, která chtěla na místě postavit dům, nešla do vyhroceného sporu: stát jí vrátil kupní cenu a ona restituentům pozemek přenechala. Od té doby se ale se státem soudí o 114 milionů, což je podle Sakury ušlý zisk z chystaného developerského projektu.

„Ministerstvo financí přišlo jak o vrácenou kupní cenu, tak o předmětné pozemky,“ shrnul v obžalobě státní zástupce Jiří Pražák, jak na tento případ doplatil stát.

A další příklad, jak na zpackanou restituci někdo doplatil.

Firma Garážový park Strašnice koupila v dražbě pozemky od státu a také na nich chtěla stavět. Načež zase přišli restituenti s rozhodnutím, že vlastníky jsou oni. A také Garážový park Strašnice dostal nabídku, že za „rozumnou cenu“ jsou restituenti ochotni parcely prodat.

To samé pak ještě zažila i společnost Vinohradská Development. A i na její pozemky na pražském Hagiboru uplatnili restituenti nároky. A protože firma měla svůj stavební záměr už v takové fázi, že by případný dlouhodobý spor její byznys ohrozil, raději restituentům zaplatila částku, jejíž výše není známá.

„S takovými pozemky nic neuděláte,“ vysvětlil u soudu právník firmy Jiří Golda, proč vlastníci nakonec na dohodu kývli.

Metrostav nakonec pozemky uhájil, některé další spory běží doteď. Další cenné parcely za 1,4 miliardy zablokovala policie. Pokud se před soudem prokáže trestný čin, připadnou zpět státu.