Článek
Pro mladší část populace jsou mimořádná opatření nařízená kvůli koronaviru první zkušeností s časy, kdy jsou omezena práva a svoboda. Situace je však extrémní i pro ty, kdo mají za sebou prožitky z krutého období druhé světové války nebo z pronásledování komunistickým režimem.
Seznam Zprávy ve spolupráci s projektem Paměť národa organizace Post Bellum oslovily dvě osobnosti – devadesátníky Václava Šulistu a Hanu Truncovou – s žádostí, aby současnou situaci okomentovaly.
Hana Truncová strávila devět let v kriminále za to, že po únoru 1948 pomáhala s otcem a tehdejším snoubencem lidem dostat se přes hranice. Koronavirus vnímá bytostně – probouzí se se starostmi a připadá si okradena o svůj poslední čas. Podle jejích slov se z rozené optimistky stává pesimistka.
„Dokážu si užívat svůj život, mám spousty přátel zde v zemi, mezi emigranty po světě. Najednou jakoby uhodily kosy nikoliv do žita, ale do životů,“ popisuje Hana Truncová, která nevidí východisko ze současného stavu – lidstvo se nemá čím léčit a lékaři se věnují epidemii na úkor léčení dalších nemocných.
Vystudovaný farmaceut a takzvaný pétépák, který sloužil 29 měsíců v karvinských dolech, Václav Šulista se pak snaží situaci vnímat spíše v politické rovině – zaráží ho nedostatek dezinfekce a vládní kroky.
„Já jsem si udělal svoji dezinfekci. To je otázka na jeden, dva dny. Tam je jenom líh a přidá se k tomu glycerin. To neměl být problém. Každého se ptám, proč ta dezinfekce nebyla jako první?“ podivuje se.
Až koronavirus pomine
Oba pamětníci se snaží vidět za horizont současných mimořádných opatření. Hana Truncová poukazuje na to, že by následně mělo dojít na zúčtování s případnými viníky globální epidemie.
„Doufám, že za nějaký dlouhý čas bude možné postavit před soud ty, kteří bezpečnost virů skutečně zanedbali,“ říká s tím, že nechce ukázat prstem rovnou na celou Čínu.
Václava Šulistu naopak zaráží, že Česko muselo draze nakupovat od Číny ochranné pomůcky a nevyužily se tuzemské kapacity. Hrozí se ekonomických dopadů, ale upozorňuje, že koronavirus jen dočasně zastínil obří problém.
„Ještě větší katastrofa než koronavirus bude sucho. Tady nepršelo tři měsíce a země je úplně tvrdá. A když naprší, tak to hned steče,“ konstatuje s odkazem na situaci v jižních Čechách.
Koronakrizi nelze s minulostí srovnávat
Teta Hany Truncové zemřela na španělskou chřipku, ona sama prodělala v roce 1946 těžký záškrt, pamatuje si, jak se objevil penicilin, který se draze kupoval jako podpultové zboží. Přesto nechce současný stav s minulostí srovnávat.
„Nenacházím rovnici k ničemu,“ zmiňuje Hana Truncová ve svém dřívějším textu pro Paměť národa a připomíná, že si v padesátých letech prošla kriminálem. „Ať už mne potkalo cokoliv během dvou totalit, šestileté války, okupací, kriminálu, vše se muselo zvládnout. Běžný slogan zněl: Alespoň, že jsme zdraví,“ popisuje pamětnice, proč současnou situaci vnímá tak úzkostně.
„Za mého života nic takového nebylo,“ konstatuje příměji Václav Šulista, který se snaží nebrat si celou věc příliš osobně.
„Jsme věřící rodina, nade mnou tady visí kříž a věřím, že co má přijít, to přijde,“ vysvětluje lékárník.
Další pamětnice Zdeňka Formánková, která se silně angažovala během okupace v roce 1968 a poté, pak pro Paměť národa připomíná, že pro její generaci není uskromnění novinkou.
„Pro ně není dnešní uskromnění novinkou. Dnešní mládež se bude dlouho z této epidemie vzpamatovávat. Hlavně po stránce ekonomické, jelikož si mohli dopřát, co chtěli,“ popsala pro Paměť národa.
Naopak bývalý „mukl“ Karel Hrubý si pro Paměť národa všímá „sváteční morálky“, kterou současná situace v lidech vyvolává.
„Tato sváteční morálka přichází k uplatnění jen ve chvílích velkých událostí. Takový 17. listopad byl skvělým příkladem, jak i v netečných hlavách se najednou probudila touha po něčem lepším, lidštějším, důstojnějším a spravedlivějším,“ popisuje Karel Hrubý a realisticky dodává, že z jeho pohledu v každodenním životě opět převládne „všední morálka“.
