Článek
Pilipovu verzi ale zpochybnil jeho hlavní věřitel, Moravský peněžní ústav. Ten se ohradil proti Pilipovým tvrzením, že se jej snaží dotlačit k rychlému prodeji majetku pod cenou. Záložna ve svém stanovisku (viz rámeček níže) také sděluje, že Pilip má mnohem více dluhů než necelých 25 milionů z nesplacené hypotéky. Sama na něm vymáhá přes 117 milionů.
Redakce Seznam Zpráv vám přináší kompletní přepis rozhovoru s bývalým politikem (ODS, později Unie svobody) a ministrem financí, který byl v úřadu v době, kdy stát přišel o kontrolu nad uhelnými společnostmi v čele s Mosteckou uhelnou a OKD. Následky prodeje Ostravsko-karvinských dolů ostatně řeší dodnes.
Pane Pilipe, na vás podala firma Reality Hradec insolvenční návrh a posílá vás do konkurzu. Bojíte se, že vám vaše finanční potíže zničí život?
Ne, toho se rozhodně nebojím. S těmi potížemi, o nichž mluvíte, to není pravda. Potíže jsem měl v době realitní krize, to rozhodně ano. Z těch dob zůstala jediná záležitost, a to je můj vztah s kampeličkou, která se jmenuje Moravský peněžní ústav. Ta je mým jediným věřitelem. Ovšem některé z pohledávek zvláštním způsobem přihrála na firmy, které fakticky ovládá.
Nejlepším způsobem, jak celou záležitost ukončit, bylo podstatný majetek, hotýlek v historickém zámečku Trnová u Prahy, prodat. Tím se mohly ty věci vyřešit. Místo toho došlo k podivnému insolvenčnímu návrhu. Myslím, že to souvisí s tím, že ta kampelička má posledních pět měsíců na to, aby dostala bankovní licenci. A že zdaleka není jisté, že ji dostane.
A proto logicky potřebuje vyřešit tento obchodní případ.
No já nevím, jestli ho potřebuje vyřešit, nebo jestli je to snaha, aby se objekt prodal rychle a pod cenou. A aby ty peníze skončily jinde.
To, co říkáte, zatím není možné z veřejných zdrojů ověřit (MPÚ se k insolvenčnímu řízení s manželi Pilipovými připojil až po natočení tohoto rozhovoru, pozn. red.). Víme jen, že firma Reality Hradec uplatnila pohledávku, jež původně vznikla z hypoteční smlouvy u České spořitelny, kterou jste uzavřel v roce 2008, když jste zámeček kupoval.
Ten dluh se posunoval, ale celou dobu o něm bylo jednáno právě se zástupci Moravského peněžního ústavu, který společnost Reality Hradec zastupoval. Konečné řešení mělo být prodejem. Můj dluh je samozřejmě daleko menší, než je hodnota zámku. Pro představu, ten dluh, o kterém mluvíte, činí nominálně 24 milionů. Odhad, na základě kterého byl ten objekt vložen do firmy, je 70 milionů.
Vyjádření Moravského peněžního ústavu
- Moravský peněžní ústav (MPÚ) se jako věřitel připojil k insolvenčním návrhům na Ing. Ivana Pilipa a Ing. Lucii Pilipovou. Celková přihlášená pohledávka činí celkem 117 132 219,16 korun, očekáváme však její zvýšení po prohlášení úpadku.
- Pilipovi hradili svůj dluh naposledy v roce 2011. I přes četné výzvy a podání žaloby na pana Ing. Ivana Pilipa a Ing. Lucii Pilipovou nedošlo za posledních více než pět let ani k částečnému uhrazení.
- V rozhovoru v pořadu Výzva zaznělo ze strany Ing. Pilipa několik nepravdivých tvrzení. Mezi naší institucí, Ivanem Pilipem a Lucií Pilipovou nebyla nikdy uzavřena žádná dohoda o plnění jejich závazků. Smyšlené je tak nařčení pana Pilipa, že MPÚ se odklonil od sjednaných dohod. Naopak, v minulých měsících byla paní Ing. Pilipová opakovaně upozorňována na kritičnost situace.
- Ing. Pilip tvrdí, že insolvenční návrh má za cíl prodej zámku Trnová pod cenou. Zámek však již několik let není ve vlastnictví Pilipových, a nebude tak předmětem insolvenčních řízení. Naopak, MPÚ je schopen prokázat, že k porušení povinností ve vztahu k dané nemovitosti docházelo ze strany Ing. Pilipa. Zámek byl užíván i k osobním účelům panem Ing. Pilipem, přestože k němu nemá žádný vlastnický titul.
- Plánem MPÚ, jakožto zajištěného věřitele se zástavním právem na zámek, je provedení dobrovolného prodeje nemovitosti ve spolupráci s vlastníkem zámku Trnová dalším zajištěným věřitelem a renomovanou realitní kanceláří tak, aby výtěžek z prodeje byl maximální možný. Nelze však předpokládat, že jeho prodejem budou veškeré pohledávky uspokojeny.
Vy jste do realitního podnikání vstoupil zhruba v době, kdy začínala krize, která nejvíc postihla právě realitní trh. Na vstup do soukromého byznysu jste měl smůlu. Kariéru jste začínal jako politik. Po odchodu z aktivní politiky jste pracoval tři roky jako expert u Světové banky. Pak jste se pustil do byznysu na vlastní pěst. Která z životních etap vás nejvíc uspokojovala?
Já bych řekl, že každá. Každá jinak a jsem rád, že jsem nedělal jenom jednu. Nelituju ani té etapy podnikání. Prostě někdy pracujete s rizikem, které nevyjde, to ke kapitalismu patří.
Samozřejmě. Máte pocit, že jste naprosto uspěl jako politik? Původně jste byl ministrem školství a v roce 1998 jste končil na postu ministra financí v posledním pravicovém kabinetu před tím, než pravici v české vládě vystřídala ČSSD.
Končil jsem v Tošovského vládě, ano.
Jak se dnes díváte na dobu, kdy jste byl politikem – postupně ve stranách KDS, ODS a Unie svobody? Co jste v 90. letech udělali dobře a co špatně?
Já myslím, že to byla doba mimořádná. Nasměrovala Českou republiku zásadním a správným směrem - který je teď poněkud zpochybňován, ale který je správný. I když se jistě stala řada chyb. Vždycky máte objektivní okolnosti a zároveň vždycky je nějaká vaše vlastní chyba. I v tehdejší politice byla řada chyb, ale myslím, že klady převažovaly. To, že má dnes Česká republika standardní tržní hospodářství začleněné do Evropské unie, do NATO, s fungujícím demokratickým systémem, je zásluha devadesátých let. Se všemi chybami, které se tehdy děly.
Když jste byl ministrem financí, chystaly se v tichosti dvě obrovské „divoké privatizace“. Tedy ovládnutí dvou obrovských důlních společností, Mostecké uhelné společnosti a OKD, soukromými investory. Tenkrát se ještě neobjevovala žádná podezření, že se schyluje k událostem, které pak skončily mnohamilionovými ztrátami pro Českou republiku. Obě firmy byly zprivatizovány jinak, jak si to vlády představovaly, postupně je ovládli jejich manažeři a – jak se později ukázalo – privatizovalo se z velké části za peníze přímo z nitra těch firem.
Ano, bylo to z těch firem.
Navíc v případě OKD později, to už jste byl dávno v Evropské investiční bance, sociálnědemokratická vláda prodávala poslední zbytek akcií výrazně pod cenou. Teď to řeší soud s úředníky, kteří se na privatizaci, jež skončila mnohamiliardovou ztrátou, podíleli. Vy jste jako ministr financí v letech 1997 a 1998 tušil, že se může odehrát něco podobného?
Určitě ano. Když jsem přišel na Ministerstvo financí, probíhal naplno pokus o převzetí Mostecké uhelné. My jsme se mu ještě s tehdejším předsedou Fondu národního majetku Romanem Češkou snažili zabránit, protože jsme dostávali signály, že peníze, které byla ta firma povinna mít na svých účtech na budoucí rekultivace, byly převáděny do společností, jež je měly spravovat. A ty zase obloukem za tyto peníze nakupovaly akcie firem.
Bohužel se tomu už nepodařilo zabránit. Jednak bylo už pozdě. A druhá věc je, že to bylo v době vlády Tošovského, která měla slabý politický mandát. A tlaky kolem byly veliké. Ale je to věc, která byla umožněna i chybami předtím. Stát si na začátku nechal určitý podíl akcií a aby měl kontrolní balík, něco rozdal obcím a městům. Dohromady to bylo přes padesát procent. Jenomže obce a města toto prodala, a tak stát kontrolu ztratil. A balík akcií, který mu zbyl, měl daleko nižší cenu. To byly ty ztráty, o kterých dnes hovoříme.
Rozhovor s Ivanem Pilipem mimo jiné o tom, jak stát přišel o vliv v OKD.Video: Zuzana Kubátová
Když byste se na to podíval dnes s dvacetiletým odstupem, kdo je vlastně zodpovědný za to, že Česká republika ztratila na dolech miliardy korun?
Já jsem tady mluvil o chybách devadesátých let, tohle je jedna z nich. Doly asi měly spíš dostat strategické partnery. To, co se dělo potom, byl z velké části důsledek chybného rozhodnutí někdy z půlky devadesátých let.
Čeští občané jsou obvykle přesvědčeni o tom, že za chyby v privatizaci bylo dobře zaplaceno politikům. Jste si jist, že za chybu, o níž mluvíte, nebylo někomu také zaplaceno? Že to bylo opravdu jen opomenutí?
U tohohle jsem nebyl. Respektive byl jsem členem vlády, ale nebyl jsem zodpovědný za ekonomické záležitosti. Ale myslím, že v devadesátých letech bylo daleko větší procento lidí v politice, kterým šlo o politiku jako takovou. Prostě to byla doba, kdy se měnily dějiny a přetvářela tvář země. Tam bylo na úrovni vlády málo lidí, kteří do toho šli s tím, že politika je ideální způsob podnikání.
Říkáte to i přesto, že jste byl ve skupině politiků, kteří odcházeli z ODS po jejích skandálech s nevyjasněným financováním? I s touto zkušeností - jste si jistý, že v devadesátých letech nepanovala politická korupce?
Jsem si jistý, že to platí o vysokém procentu politiků. Samozřejmě byly také nižší úrovně rozhodování, kde ty tlaky mohly být velké a v některých případech ty věci mohly být nějakým způsobem tiše odsouhlaseny. S tím, že třeba nějaká strana bude potom budoucím nabyvatelem majetku sponzorována.
Ale myslím si, že skutečně to nebyla přímá korupce, jak by si ji někdo mohl představovat: Tady dostanete peníze, když nám prodáte to a to pod cenou. Skutečně myslím, že ta devadesátá léta byla v tomto jiná. Byť ke konci samozřejmě ty tlaky sílily a ochota některých kruhů se do toho víc zapojit rostla. Proto vlastně došlo ke krizi v ODS v roce 1997. Ale myslím, že doba, ve které se toto stalo normou, byla doba opoziční smlouvy. To si myslím, že tam došlo k zásadnímu zlomu.
Jak vidíte politiku a korupční potenciál a politické podnikání dneska?
Dnes je doba samozřejmě jiná, všechno funguje sofistikovaněji. Tehdy nebyl nějaký schválně budovaný systém. Pak přišla doba opoziční smlouvy. Klausovská vzrůstající ODS řekla Zemanovi: Vy si půjdete k ekonomické moci, budete si tam dělat v zásadě, co chcete. Ale nedotknete se toho, co tady proběhlo za naší éry, protože i my jsme si vytvořili nějaké vztahy.
Pak se to rozjelo do takových zvláštních končin, já jsem ani nebyl moc v České republice a přestával jsem chápat věci, které se třeba děly v Praze za doby Pavla Béma nebo které se děly v době vlády Topolánek - Dalík. Musím říct, že i když si o původu bohatství Andreje Babiše myslím leccos, tak pokud on kritizoval, že vztah byznysu a politky ztrácel alespoň nějaké racionální jádro a že se to trošku měnilo v raketýring, měl asi pravdu.
Nezalitujete někdy toho, že jste se jako politik choval naivně? Kdybyste využil systému, který za vás - jak říkáte – třeba nebyl sofistikovaný, ale mohl v některých případech fungovat, dnes jste nemusel mít ekonomické potíže. Mohl jste do soukromého podnikání jít s úsporami, nemusel jste si brát hypotéku na zámek Trnová, nemusel jste dnes řešit dluhy.
Já si myslím, že prodělat v podnikání je něco, z čeho se člověk neraduje, ale co se prostě občas stává. Ale asi to člověku nemusí kazit spaní. Je to problém, který se řeší. Určitě člověka netěší. Ale když člověk dělá politiku, tak by tam měl jít pro věci, které chce prosazovat. Politice je lepší se vyhnout, nechcete-li ji dělat vážně, chcete-li ve skutečnosti v politice podnikat. Chce-li člověk podnikat, ať podniká, chce-li dělat politiku, ať dělá politiku. Ale mělo by se to míchat co nejméně.
