Korupce malá, ale naše: Držet pusu a krok a sem tam někoho podmáznout

Chtít peníze za to, že dostanete službu, na kterou sice máte nárok, jen vám prostě někdo umožní předběhnout stovky lidí před vámi, je špatně. To se shodneme všichni. Ale jak se v takové situaci dokážeme zachovat?

„Bylo nám hrozně, ale když jde o člověka, kterého milujete, tak v takové situaci to prostě neřešíte a ty peníze dáte.“ Autentická výpověď jedné ženy z reportáže Ve stínu Slunečnice o získávání nedostatkových míst v domově seniorů.

Částky, o kterých zde svědci mluvili, se točily kolem patnácti, třiceti nebo čtyřiceti tisíc korun. „Každý dává podle svých možností,“ řekla další žena.

Všichni zúčastnění vědí, že se podílejí na něčem, co není správné, a tím umožňují, aby mašinerie fungovala dál. Když nedám já, dá někdo jiný. To je jejich pohled. Bohužel dost realistický.

I z reakcí, které reportáže vyvolaly, bylo poznat, že pro řadu lidí nejsou úplatkářské metody věcí neznámou: „Naprosto běžná praxe již mnoho let. Obchod se stářím je skvěle organizovaný,“ vybírám za mnoho dalších názor jednoho čtenáře.

Co s tím? Všude, kde převyšuje poptávka mnohonásobně nabídku, vzniká prostor pro korupci. To vám ostatně řeknou i kompetentní politici. Je ale na nich, aby nastavovali transparentní pravidla, která by – když už křiváky a šíbry nedokážou nevpustit do klíčových funkcí – přinejmenším zkomplikovala možnosti, aby takoví lidé na systému parazitovali a brali si od ostatních peníze.

Bohužel, na tento ideální stav se spoléhat nemůžeme. I po našich reportážích o zkušenostech lidí s ostravským domovem seniorů Slunečnice se primátor Ostravy Tomáš Macura (ANO) nechal slyšet, že nejde o žádné důkazy, že by ředitel, který je mimochodem ve funkci dvacet let, přijímal peníze pro sebe: „Já mu prostě věřím.“

Hotovo dvacet.

Výpovědi z reportáže ale nejsou bezcenné. A vypadá to, že ani pro policii nebudou. Nejenže jde o svědectví vícero lidí, kteří se navzájem neznali, tudíž se na svých verzích nijak nedomlouvali. Ale i proto, že ti lidé vypovídají de facto i proti sobě. Přiznávají se totiž, že se na korupci sami podíleli.

„Řekla jsem panu řediteli, že mu dám sponzorský dar sto tisíc, je mi jedno, co dá na smlouvu a co z toho bude přímo pro něj, hlavně aby mi babičku přijal.“ Jedna z dalších výpovědí v reportáži.

Už nabídnutí úplatku – i kdyby následně předán nebyl – je samo o sobě trestným činem podplácení. S trestní sazbou až dva roky vězení. Tohle je dobré mít na paměti, protože právě to si řada lidí naskakujících v různých životních situacích na pokušení „pomoci si k výhodě obálkou“ neuvědomuje.

A jsme u úvodní otázky: dokážeme v sobě najít sílu vzepřít se nemravným pokušením, ke kterým nás ten mocný proti nám (nebo nad námi) láká?

„V České republice se sice desítky let hovoří o problému korupce,“ říká expert na trestní právo Filip Ščerba, „ale ty situace, o kterých se bavíme, myslím, řada lidí považuje za téměř normální. Respektive řada by vám asi řekla: ‚Co jsem měl dělat? Vždyť je to přece přirozené. Chci nějakou výhodu, tak za to zaplatím.‘ Bohužel to vytváří to základní podhoubí pro korupci. A je zapotřebí si uvědomit, že pořád je to něco protiprávního.“

Co jsme ochotni tolerovat ostatním a do jaké levárny jsme sami ochotni se pustit?

Chceme nadávat na politiky, že „všichni kradou“, a přitom se sami podílet na ohýbání pravidel a získávání různých výhod?

Na to si musí každý odpovědět sám za sebe.

Mně z toho ale spíš vychází jedno poznání: To, co jsme ochotni udělat v mezních situacích my sami, logicky dokážeme tolerovat nebo přímo omlouvat u těch „nahoře“. Ať už jde o zabijačky v době karantény, předražené zakázky pro neprůhledné firmy, nebo ohnuté dotace pro rodinné farmy.

Politici, kteří ve volebních heslech bojují se všemi zlořády, aby pak v realitě dobře proplouvali houštím bez pravidel, mají nemalou cílovou skupinu podporovatelů, a to i v takzvaném stavu nouze, a spoléhají se na ni.

Poznáte ji podle ochoty, lépe řečeno neochoty dívat se kriticky a zkoumavě na přijímaná mimořádná opatření. Ať už jde o chladnokrevné zavření státních hranic na dobu neurčitou (s premiérovým vysvětlením, že „kdo by kam chodil, u nás bylo a je bezpečno“), předražené „nouzové“ obchodní příležitosti pro neprůhledné firmy, nebo apely na zaměstnance nemocnic či sociálních zařízení, ať v téhle době nikde nevytrubují, že mají něčeho nedostatek.

Zkrátka část veřejnosti těm „nahoře“ věří a o ničem příliš nepochybuje.

Někdo by řekl, že jsou „ovce“, kterým nevadí „držet pusu a krok“. Jejich volba. Ale ať to samé nikdo nežádá od všech. Ozvat se proti chybám, nedostatkům nebo přímo lumpárnám je právo každého z nás.

Stejně jako jet za všech okolností podle jasných pravidel a nenechat se vlákat do úplatkářské sítě, a stát se tak součástí světa šmejdů.

Nemusíme nikdy a nikoho podmazávat.

Ne, není to normální.

A není důvod mlčet, když se někdo podobných křiváren dopouští.

Už jen to, že se o takových věcech mluví a píše, je jistou nadějí, že ti ostatní si přinejmenším dají pozor. V lepším případě spadne klec.